ECLI:CZ:US:2021:4.US.3742.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3742/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů Mikhaila Palashicheva a Anny Palashichevy, zastoupených JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2019 sp. zn. 21 Cdo 2115/2019, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. března 2019 č. j. 10 Co 60/2019-158 a usnesení soudního exekutora Mgr. Michala Suchánka ze dne 21. ledna 2019 č. j. 220 EX 12105/17-139, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a soudního exekutora Mgr. Michala Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9, sídlem Pod Pekárnami 245/10, Praha 9 - Vysočany, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Raiffeisenbank a.s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 11. 2019, stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a soudního exekutora Mgr. Michala Suchánka z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 11. 4. 2017 č. j. 13 C 12/2017-46 k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 520 925,32 Kč s příslušenstvím, zajištěné zástavním právem k nemovitostem, nařídil soudní prodej zástavy, a to nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. X1 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Teplice, obec Teplice, katastrální území Prosetice.
3. Dále okresní soud dne 19. 12. 2017 pověřil provedením exekuce soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9, sídlem Pod Pekárnami 245/10, Praha 9 - Vysočany. Soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Suchánkovi zanikla funkce exekutora ke dni 31. 12. 2018 a bylo rozhodnuto o změně exekutora. Dne 1. 1. 2019 se nástupcem JUDr. Milana Suchánka stal Mgr. Michal Suchánek.
4. Soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek ještě před zánikem funkce nařídil dne 27. 11. 2018 dražbu nemovitostí stěžovatelů, a to na den 21. 1. 2019 v 11 hodin. Dražba byla uvedeného dne zahájena v 11 hodin a skončila v 14:08 hodin. Dražbu vedl soudní exekutor Mgr. Michal Suchánek.
5. Napadeným usnesením soudního exekutora Mgr. Michala Suchánka byl udělen příklep na pozemek parc. č. X2 v katastrální území Prosetice vydražiteli Bedřichu Zitkovi za nejvyšší podání ve výši 607 000 Kč.
6. K odvolání stěžovatelů krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Michala Suchánka. Krajský soud shledal, že stěžovatelé nepodali návrh na odklad exekuce ráno v den konání dražby, jak tvrdili, neboť podle §54 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") se návrh na odklad exekuce podává u exekutora, který vede exekuci. Exekuci vedl soudní exekutor Mgr. Michal Suchánek a návrh stěžovatelů byl doručen do datové schránky JUDr. Milana Suchánka, který však již v době dražebního jednání nebyl soudním exekutorem. Soudní exekutor Mgr. Michal Suchánek postupoval správně, když udělil příklep vydražiteli. Usnesení o příklepu obsahuje všechny náležitosti stanovené zákonem, pročež jej krajský soud potvrdil.
7. Stěžovatelé podali dovolání, v němž uvedli, že pokud jde o přípustnost dovolání, podle občanského soudního řádu platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Toto však Nejvyšší soud specifikoval například v usnesení č. j. 4 Tdo 552/2015-21 tak, že výjimečně může Nejvyšší soud zasáhnout i do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Právě extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy stěžovatelé ve věci spatřují.
8. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelé v dovolání nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 občanského soudního řádu. V dovolacím řízení pro tento nedostatek nebylo možné pokračovat. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka stěžovatelů, že zjištění, že stěžovatelé adresovali návrh na zastavení a odklad exekuce pouze bývalému soudnímu exekutorovi, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatelé uvedli, že právní zástupce stěžovatelů si později uvědomil, že JUDr. Milanu Suchánkovi zanikla funkce a zaslal totožné podání znovu soudnímu exekutorovi do datové schránky s doručením dne 21. 1. 2019 v 9:40 hodin. Stěžovatelé však uvedené tvrzení a důkazy (doručenku datové zprávy) nepřípustně uplatnili až v dovolání, přičemž k námitce založené na takových důkazech nelze přihlížet. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dalších procesních pochybení, neboť ty by mohly představovat pouze tzv. jinou vadu řízení ve smyslu §242 odst. 3 občanského soudního řádu a k takové vadě může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelů
9. V ústavní stížností stěžovatelé uvedli, že dražba byla nařízena na 21. 1. 2019 v 11 hodin, přičemž před dražbou zaslali prostřednictvím svého advokáta návrh na odklad a zastavení exekuce adresovaný JUDr. Milanu Suchánkovi. Z důvodu vrácené datové zprávy zaslal o několik minut později advokát totéž podání do datové schránky soudního exekutora Mgr. Michala Suchánka. Datum a čas doručení této datové zprávy je 21. 1. 2019 v 9:40 hodin, přičemž platí, že podání prostřednictvím datové schránky vůči orgánu veřejné moci je učiněno okamžikem dodání datové zprávy do schránky orgánu veřejné moci.
10. Krajský soud přisvědčil tvrzení soudního exekutora Mgr. Michala Suchánka, že do jeho datové schránky nebyl před zahájením dražby ani později doručen návrh na zastavení či odklad exekuce. To však zjevně není pravda, neboť již odvolacímu soudu stěžovatelé předložili doručenku, ze které vyplývá, že zpráva byla dne 21. 1. 2019 nejpozději v 9:40 hodin doručena. Soudní exekutor přesto dražbu provedl, navzdory ustanovení §54 odst. 2 exekučního řádu, podle kterého do vydání rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce nečiní exekutor žádné úkony směřující k provedení exekuce.
11. Soudní exekutor Mgr. Michal Suchánek také tvrdil, že stěžovatelé byli informováni o změně soudního exekutora písemně dne 9. 1. 2019. Soudní exekutor však advokátovi stěžovatelů zaslal vyrozumění prostřednictvím datové schránky až dne 22. 1. 2019 spolu s usnesením o příklepu.
12. Krajský soud i Nejvyšší soud své závěry založily na nesprávných skutkových okolnostech, neboť vůbec nevzaly v úvahu, že před zahájením dražby byl doručen do datové schránky soudního exekutora návrh na odklad exekuce. Právní závěry soudů jsou tak v extrémním rozporu se skutkovým stavem. Pokud je stěžovatelům vyčítáno, že svá tvrzení nepodložili důkazy, je třeba uvést, že veškeré podstatné důkazy jsou součástí spisu. Podle §121 občanského soudního řádu není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo soudu známé z jeho činnosti, podle §120 odst. 1 občanského soudního řádu jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, nikoli tyto důkazy rovněž předložit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Před samotným věcným posouzením ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky posouzení ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zákonem o Ústavním soudu.
14. Jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Tato ustanovení jsou pak zákonným promítnutím principu subsidiarity ústavní stížnosti, kdy Ústavní soud má vystupovat jako poslední garant základních práv a svobod, který zásadně nevstupuje do řízení v době, kdy se lze efektivní ochrany domoci před obecnými soudy [srov. např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (394/2016 Sb.); všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Ústavní stížnost je přípustná pouze, byly-li před jejím podáním marně vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž vyčerpáním všech procesních prostředků se nerozumí jejich vyčerpání jen pro forma (bez odpovídající argumentace), nýbrž uplatnění v takové podobě, aby se jimi příslušný soud mohl věcně zabývat (materiální aspekt). Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), u dovolání v občanskoprávní řízení se v prvé řadě předpokládá, že bude obsahovat řádnou argumentaci o své přípustnosti, jak předepisuje §241a odst. 2 občanského soudního řádu: "Jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V těchto případech je pak nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu."
16. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud odmítl podané dovolání z důvodu absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatelé totiž v dovolání nespecifikovali vazbu na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (a za takovou vazbu nelze považovat rozhodnutí trestního úseku Nejvyššího soudu). Na tuto věc tudíž plně dopadají závěry výše popsaného stanoviska pléna Ústavního soudu a je třeba učinit závěr, že nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je tak v rozsahu, ve kterém brojí proti usnesení krajského soudu a soudního exekutora, nepřípustná.
17. Oproti tomu ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu splňuje zákonem stanovené náležitosti. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
18. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
19. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
20. Napadené usnesení Nejvyššího soudu nadto může Ústavní soud přezkoumat toliko z hlediska odepření spravedlnosti. Pro rozhodnutí o ústavní stížnosti je určující, zda Nejvyšší soud v souladu se zákonem posoudil náležitosti stěžovatelem podaného dovolání. Pokud by totiž dovolání odmítl, aniž by k tomu byl dán některý z důvodů podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, takovéto rozhodnutí by mělo za následek odepření přístupu k dovolacímu soudu a tím i porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nebylo však možné seznat, že by se Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání stěžovatelů dopustil takových pochybení. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení zabýval tím, zda stěžovatelé splnili povinnost předepsanou §241a odst. 2 občanského soudního řádu a vymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání přitom plyne, že stěžovatelé se snažili přípustnost založit na tvrzeném extrémní rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy předestřením nových tvrzení a nových důkazů až v dovolacím řízení. Takový postup však není možný.
21. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Ústavní soud shledal, že stěžovatelé uvedli v ústavní stížnosti nepravdivou skutečnost, že doručení návrhu na odklad a zastavení exekuce i soudnímu exekutorovi Mgr. Michalu Suchánkovi tvrdili již v odvolacím řízení. Takové tvrzení se v jejich odvolání vůbec nenachází a jde pak čistě o jejich pochybení, že tuto skutečnost netvrdili dříve než v dovolání. S tím dále souvisí argumentace stěžovatelů, že neměli v řízení před obecnými soudy povinnost předkládat důkazy, ale především důkazy označit. V každém případě však podle svých námitek řádně "tvrdili" a pouze "nedokazovali". Jak je ovšem již uvedeno výše, tato námitka nemůže obstát, neboť je zjevné, že stěžovatelé v odvolacím řízení nic ze svých nyní předkládaných námitek netvrdili a nesprávně předložili tato tvrzení až v řízení dovolacím.
22. Ústavní soud zhodnotil, že účastníci řízení rozhodli v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně a věcně přiléhavě odůvodnili a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení čl. 11 a hlavy páté Listiny, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
23. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu