ECLI:CZ:US:2021:4.US.380.21.1
sp. zn. IV. ÚS 380/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. S., 2. nezletilého D. S. a 3. nezletilého T. S., zastoupených Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou, sídlem Stroupežnického 525/20, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2020 č. j. 13 Co 377/2020-3316 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 18. září 2020 č. j. 0 P 430/2017-3197, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a K. Z., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se 1. stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv a práv 2. a 3. stěžovatele (dále též "nezletilí"; blíže k jejich postavení viz níže sub 6) podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením jmenoval město Český Těšín 2. a 3. stěžovateli opatrovníkem k jejich zastupování v řízení o zastavení exekuce vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 22 EXE 3446/2019 pro běžné výživné a náklady exekuce vedené proti 1. stěžovateli.
3. K odvolání otce bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrzeno. Krajský soud shledal, že otec pomíjí fakt, že do funkce opatrovníka bylo jmenováno město Český Těšín, za něž jedná příslušný úřad, nikoliv pouze oddělení sociálně-právní ochrany dětí, či dokonce konkrétní osoba, která při jednání před soudem za opatrovníka vystupuje. Město Český Těšín přitom bezpochyby disponuje zaměstnanci vzdělanými v oblasti práva, a nic tudíž nebrání opatrovníku, aby jejich znalostí a schopností využil a pověřil je třeba i zastupováním u soudu v této konkrétní věci či alespoň osobě zastupující opatrovníka v této věci umožnil věc se zaměstnancem znalým práva zkonzultovat. Ke konzultaci si ostatně opatrovník může přibrat i externího advokáta. Nadto krajský soud nepovažoval s ohledem na vymezení předmětu řízení danou věc ani za zvlášť právně složitou, když jde pouze o řízení o zastavení exekuce.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Otec v obsáhlé ústavní stížnosti zejména namítá, že je nezákonné, aby se okresní soud odmítl vypořádat s řádným návrhem (námitkou účastníka) a s důkazy o skutkovém stavu poměrů nezletilých. Ustanoví-li opatrovníka coby zástupce účastníka řízení soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. V ústavní stížnosti je namítáno, že v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých a v rozporu s právem na soudní ochranu jim nebylo v řízení před obecnými soudy poskytnuto řádné právní zastoupení, které by jim umožnilo se ho prostřednictvím opatrovníka účastnit a hájit v něm svá základní práva. Z přístupu opatrovníka je zjevné, že nemá zájem nezletilé řádně zastupovat, pročež ani není schopen hájit jejich oprávněné zájmy. Opatrovník nezletilým odňal právo se ve věci vyjádřit. Dále se v ústavní stížnosti uvádí, že opatrovník zastupuje nezletilé stěžovatele toliko formálně, neučinil žádné procesní úkony k ochraně jejich práv, a to nejen v exekučním řízení jako kolizní opatrovník, ale i jako jejich opatrovník v správním řízení. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že soud musí jmenovat takového kolizního opatrovníka, který je schopen vystupovat v zájmu účinné ochrany práv opatrovance, což se v posuzovaném případě nestalo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že v případě 1. stěžovatele byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. První stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
6. Co se týče uvedení nezletilých 1. stěžovatelem rovněž jako stěžovatelů, Ústavní soud konstatuje, že pro procesní účastenství nezletilých nebyly splněny procesní předpoklady, protože v posuzované věci proti sobě stojí zájmy rodiče (otce) vůči nezletilým. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý nemůže být vtažen do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti oprávněného stěžovatele (viz sub IV) však nebylo nutné uvedené vady odstraňovat. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je obsahově opakující se polemikou se závěry obecných soudů. V posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele ani nezletilých jimi zasaženo nebylo.
10. K tomu je třeba blíže pouze uvést, že rozhodnutí obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, právní názor (viz sub 3 a body 5 až 9 napadeného usnesení krajského soudu) je v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyložen, a Ústavní soud jej neshledal svévolným či excesivním. V odůvodnění usnesení zejména krajského soudu neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
11. Tento závěr o způsobilosti kolizního opatrovníka hájit řádně zájmy obou nezletilých stěžovatelů je řádně odůvodněn, je jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)] a odpovídá též rozhodovací praxi Ústavního soudu [srov. nález ze dne 23. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1244/15 (N 222/79 SbNU 569)], podle které soud musí jmenovat takového kolizního opatrovníka, který je schopen vystupovat v zájmu účinné ochrany práv opatrovance. Stejné hledisko musí zvážit i odvolací soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí o jmenování kolizního opatrovníka. Je úkolem soudu, aby k námitkám vůči výběru kolizního opatrovníka vyhodnotil, zda vznikla pochybnost o schopnosti opatrovníka řádně hájit zájmy opatrovance, což se v posuzovaném případě bezpochyby stalo.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele ani nezletilých (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu