ECLI:CZ:US:2021:4.US.422.21.1
sp. zn. IV. ÚS 422/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radana Zachrdly, zastoupeného Mgr. Davidem Oplatkem, advokátem, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 č. j. 22 Cdo 3342/2020-321, výroku II a III rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2020 č. j. 28 Co 42/2020-296 a výroku I, II, IV a V rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. září 2019 č. j. 19 C 18/2019-213, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Hany Zachrdlové, DiS., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo vlastnit majetek zaručené podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na pokojné užívání majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele (jako žalovaného) a vedlejší účastnice (jako žalobkyně) k pozemku parc. č. X1, jehož součástí je stavba objektu bydlení č. p. X2 - rodinný dům, jakož i k pozemku parc. č. X3 v katastrálním území S., a tyto nemovitosti vypořádal tak, že přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice (výrok I) s tím, že jí současně uložil zaplatit stěžovateli na vypořádání spoluvlastnictví částku 2 250 000 Kč (výrok II), dále částku 455 354,50 Kč (výrok III), a převzít a doplatit úvěr od obchodní společnosti Raiffeisen Bank, a. s., z blíže specifikované úvěrové smlouvy, váznoucí na výše uvedených nemovitostech (výrok IV). Stěžovateli pak uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 147 800 Kč (výrok V). Okresní soud dospěl k závěru, že sice oba účastníci mají obdobné předpoklady pro přikázání sporných nemovitostí do jejich výlučného vlastnictví, avšak že okolnosti věci jsou spíše ve prospěch vedlejší účastnice.
4. Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání stěžovatele proti výroku III rozsudku okresního soudu (výrok I), a dále jeho rozsudek v části výroku I změnil tak, že se zrušuje spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. č. st. X1, na kterém stojí stavba S. č. p. X2, a pozemku p. č. X3, a dále ke stavbě S. č. p. X2, stojící na pozemku p. č. st. X1, ve zbývající části výroku I o přikázání věcí do vlastnictví vedlejší účastnice, a ve výrocích II a IV jej potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem ani nákladů odvolacího řízení (výrok III). Ztotožnil se s názorem okresního soudu, pouze upravil výrok I jeho rozsudku tak, že stavba č. p. X2 není součástí pozemku p. č. st. X1.
5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není přípustné, a dále zamítl stěžovatelův návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 600 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel podotýká, že v řízení bylo prokázáno, že spoluvlastnické podíly účastníků byly stejně velké, stejně jako míra jejich péče o předmětné nemovitosti, i když se každý podílel jiným typem péče s ohledem na jejich schopnosti a časové možnosti. Dále byla u obou prokázána absence jiného bydlení a také jejich vztah ke zletilým dětem. Obecné soudy sice uvedly, že nabídl vedlejší účastnici náhradu přesahující o 200 000 Kč výši vypořádacího podílu (oproti polovině ceny obvyklé), vedlejší účastnice však nabídla při mediačním řízení částku o 1 mil. Kč vyšší. Stěžovatel však tuto dohodu neuzavřel, a také že ve prospěch vedlejší účastnice hovoří skutečnost, že ona měla vždy zájem o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví, zatímco on o ně soustavný zájem neměl, když je opustil s tím, že čekal, že jej vedlejší účastnice vypořádá. Tyto závěry obecných soudů však podle stěžovatele nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel má za to, že bylo prokázáno, že pouze on byl ve smyslu judikatury vážící se ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví solventním, a tvrdí, že na to opakovaně upozorňoval.
7. Stěžovatel má dále za neprokázané, že by výhradní zájem na přikázání nemovitostí měla vedlejší účastnice, přičemž vytýká obecným soudům, že zcela v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů v její prospěch "uzpůsobily" to, že byl nucen se odstěhovat, aby vůbec mohlo dojít k rozvodu. Do domu se nemohl nějakou dobu vrátit kvůli přítomnosti nového partnera vedlejší účastnice. Ten v době, kdy dům obýval, ničím nepřispíval, naopak to byl stěžovatel, kdo hradil hypoteční úvěr. Obecné soudy toto vytrhly z kontextu a přisoudily stěžovatelce onu kvalitu "nezájmu o nemovitost". Jeho upřímný zájem přitom potvrzuje úhrada částky 910 000 Kč na umoření hypotéky váznoucí na nemovitostech, neboť málokdo by byl ochoten v případě nejistého výsledku takovou sumu investovat. Její výše vylučuje, že by měl nějaké nekalé úmysly, jak mu bylo "předhozeno" okresním soudem, či že by takto jednal "z frajeřiny", jak měl bagatelizovat krajský soud s argumentací, že se mu "výdaje stejně vrátí".
8. Stěžovatel odmítá i závěr obecných soudů, že by vyčkával, jak jej vedlejší účastnice vypořádá. To podle něj nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Naopak bylo prokázáno, že byl nucen nemovitost pod tíhou nastalé situace opustit, přičemž je zcela běžné, že za takových okolností nebude podávat žalobu o vypořádání společného jmění manželů, případně o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a tudíž z této skutečnosti nelze nic vyvozovat, naopak je doložena korespondence o návrzích na vyrovnání dohodou a důvodech neřešení sporu soudní cestou. Stěžovatel také zdůrazňuje, že se o nemovitost staral a stará, mj. v roce 2017 vybudoval kanalizační přípojku a sběrný systém na dešťovou vodu z celé nemovitosti, a zmiňuje, že své aktivity popsal a prokázal v průběhu nalézacího řízení.
9. Za absurdní a diskriminační stěžovatel považuje, že obecné soudy zohlednily, že vedlejší účastnice pracuje v téže obci 20 let. Tak by však od samého počátku neměl žádnou šanci, nebylo-li jeho zaměstnání spjato jen s místem bydliště. Současně podle něj není pravdou, že by vedlejší účastnice v rámci mediačního řízení nabídla částku o cca 1 mil. Kč vyšší, neboť v této sumě nebyla zohledněna jeho mimořádná splátka a další pohledávky vůči vedlejší účastnici z titulu užívání nemovitostí.
10. Závěrem stěžovatel odmítl závěr Nejvyššího soudu, že úvahy soudů nelze v daném případě zpochybnit, ledaže by byly zjevně nepřiměřené. To však podle názoru stěžovatele jsou, přičemž k tomu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005 sp. zn II. ÚS 494/03 (N 24/36 SbNU 297), a konstatoval, že v rozhodování soudů všech stupňů lze shledat selektivní až izolovanou interpretaci zjištěných skutečností a snahu vyvozovat z nich zcela stranné, a ve prospěch vedlejší účastnice pokroucené závěry, které neodpovídají principům logického myšlení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, že obecné soudy přikázaly předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice. Vytýká jim, že zcela vadně zhodnotily zjištěné (prokázané) skutečnosti počínaje okresním soudem, který vyšel z toho, že oba účastníci mají v tomto ohledu obdobné předpoklady a že tudíž rozhodnutí bude záviset pouze na zvážení drobných nuancí.
14. Zde třeba uvést, že Nejvyšší soud k těmto jeho námitkám uvedl, že úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení lze v dovolacím řízení zpochybnit jen za předpokladu, že budou zjevně nepřiměřené. Toto pravidlo pak platí tím spíše pro řízení o ústavní stížnosti, neboť zvláště tam, kde je dán poměrně široký prostor pro uvážení obecných soudů, je možnost zásahu Ústavního soudu z povahy věci (viz výše) značně zúžena, a to na případy, kdy dané rozhodování nese známky excesu, tedy kdy obecné soudy své rozhodnutí opřou o skutečnosti, které jsou z právního hlediska irelevantní nebo očividně nepodstatné, a naopak podstatné skutečnosti, pro které by bylo možné věc přikázat do výlučného vlastnictví protistrany, zcela pominou.
15. Takovéto pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
16. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že jejich posouzení bylo selektivní, izolované a v rozporu s pravidly logického myšlení, přičemž naznačuje určitou zaujatost vůči němu, Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na "shrnutí" relevantních skutkových zjištění Nejvyšším soudem. Podle tohoto shrnutí jsou oba účastníci solventní, mají vazbu k předmětným nemovitostem, jejich syn bydlí v jejich blízkosti, možnost jiného bydlení nemají, oba hradí náklady na jejich provoz a oba tyto nemovitosti užívají a podílejí se na údržbě, vedlejší účastnice však více. Poukazuje-li stěžovatel na práce, které provedl, nijak tím závěr o podílu obou účastníků na údržbě nezpochybňuje. Argumentuje-li tím, že byl solventní, neboť disponoval na rozdíl od vedlejší účastnice vlastními finančními prostředky, neshledává v tom Ústavní soud závažné pochybení obecných soudů, považovaly-li za tomu (v zásadě) rovnocenné opatření si potřebných prostředků z hypotečního úvěru. Nelze přehlédnout, že obecné soudy nicméně současně ve stěžovatelův prospěch vzaly v úvahu, že by si vedlejší účastnice musela vzít pro vyplacení vyrovnávacího podílu vyšší úvěr.
17. Obecné soudy dále vedle schopnosti soustavné péče o sporné nemovitosti posuzovaly "soustavný zájem" účastníků o ně, přičemž zohlednily nabídky na vypořádání, tedy že stěžovatel nabídl za podíl vedlejší účastnice o 200 000 Kč více, než je cena obvyklá, a že vedlejší účastnice při mediaci nabídla částku o 1 mil. Kč vyšší. Stěžovatel argumentuje tím, že v této částce byla zahrnuta splátka a určité náklady, jejich výši však v ústavní stížnosti nespecifikoval. Namítá-li stěžovatel současně, že dohodu s vedlejší účastnicí neuzavřel, protože by se vystavil riziku neuhrazení vyrovnání, lze z toho usoudit, že byl ochoten se za určitých okolností nemovitostí vzdát.
18. Obecné soudy také vzaly v úvahu, že to byl stěžovatel, kdo se z domu odstěhoval. I když je stěžovatelem uváděný důvod pochopitelný (viz sub 7), nelze postup, kdy i tuto skutečnost vzaly obecné soudy do úvahy, považovat za zcela nepřípadný. Je třeba uvést jej do souvislosti s dalšími skutečnostmi, tedy že v mediačním řízení bylo předběžně dohodnuto, že bude stěžovatel vypořádán a že toto řešení neodmítal ani v průběhu řízení před okresním soudem. Tyto závěry krajského soudu stěžovatel nezpochybňuje. Obecné soudy vzaly rovněž v úvahu intenzitu budoucího užívání sporných nemovitostí a reagovaly i na stěžovatelovo tvrzení o zaplacení mimořádných splátek hypotečního úvěru, přičemž tuto skutečnost za rozhodnou nepovažovaly a také vysvětlily, z jakého důvodu, k čemuž možno dodat, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nevysvětlil, proč platil zvláště druhou mimořádnou splátku, nebylo-li to třeba a již probíhalo soudní řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
19. Jak již bylo vyloženo výše, bylo plně na úvaze obecných soudů, jakou "váhu" jednotlivým zjištěným skutečnostem přiřadí, přičemž k námitkám obsaženým v ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by v tomto ohledu obecné soudy vybočily z ústavněprávních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. K tomu dodává, že i kdyby bylo možné (hypoteticky) považovat důvody, které vedly k přikázání sporných nemovitostí do vlastnictví vedlejší účastnice, za "slabší", pak ani na straně stěžovatele žádné skutečně "silné" skutečnosti, jež by hovořily ve stěžovatelův prospěch, a s ohledem na něž by bylo možné považovat napadená rozhodnutí po věcné stránce za "extrémní", neexistují.
20. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Protože o podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezprostředně po jejím podání, nebylo již třeba samostatně rozhodovat o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (ten jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu