ECLI:CZ:US:2021:4.US.503.21.1
sp. zn. IV. ÚS 503/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Michalem Paulem, advokátem, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 7 Tdo 1205/2020-2254, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2020 sp. zn. 67 To 475/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. srpna 2019 sp. zn. 3 T 63/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že ve věci byly vydány tři rozsudky nalézacího soudu, přičemž první dva (jeden odsuzující a druhý zprošťující) byly zrušeny pro neúplné dokazování a nepodloženost některých skutkových závěrů. Následně v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že s dalším obžalovaným v průběhu března 2011 uzavřel jménem společnosti Moellon s. r. o. s poškozenou obchodní společností Setuza a. s. ústní dohodu, jejímž předmětem bylo dodání dvou cisteren řepkového oleje za cenu 51 458 eur. K předání mělo dojít po uhrazení ceny v areálu poškozené, avšak svědek, jednající za poškozenou společnost, uhradil podle pokynů obžalovaných polovinu smluvené ceny na účet, který nepatřil společnosti Moellon s. r. o., neboť byl zřízen třetím obžalovaným dva dny před transakcí a na něj zaslané prostředky nebyly užity k úhradě řepkového oleje, nýbrž byly třetím obžalovaným ihned vybrány a předány neztotožněné osobě. Tím byla poškozené společnosti způsobena škoda ve výši 616 428 Kč, přičemž jejich jednání směřovalo ke způsobení škody ve výši 1 232 352 Kč. Druhou polovinu smluvené ceny však svědek neodeslal, když zjistil, že uvedený účet nepatří společnosti Moellon s. r. o. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále byla stěžovateli uložena povinnost uhradit (společně a nerozdílně s ostatními obžalovanými) způsobenou škodu ve výši 616 428 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě svědeckých výpovědí a listinných důkazů, prokazujících jednak stěžovatelovo zapojení do celé transakce a její zjevný podvodný charakter z důvodu její ekonomické nesmyslnosti (z hlediska obžalovaných) a řady podezřelých okolností (účelové převody podílů v obchodních společnostech, zakládání bankovních účtů atd.).
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále též "městský soud") zrušil v celém rozsahu rozsudek obvodního soudu a sám nově uznal stěžovatele vinného ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu, jehož se měl dopustit výše uvedeným způsobem. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Po doplněném dokazování je podle městského soudu zřejmé, že všechny kroky obžalovaných byly účelově vedeny ve snaze vylákat od poškozené společnosti finanční prostředky bez úmyslu splnit svůj závazek. Stěžovatel se osobně znal se svědkem jednajícím za poškozenou společnost a tato jejich známost byla podle svědka "zárukou" obchodu. Toto propojení jednotlivých aktérů a přítomnost na místě předávky (jakož i zkušenosti s podobným druhem prodeje) svědčí podle soudu o stěžovatelově vědomém zapojením do celé věci. Podle městského soudu jsou nedůvodné námitky stěžovatele ohledně možného převodu vlastnického a dispozičního práva na poškozenou společnost podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen "Úmluva CMR"). Tato pravidla totiž nemohou mít vliv na skutečnost, že obžalovaní podvodně vylákali peněžní prostředky, kterými se následně obohatili bez splnění svého závazku, a tím celou transakci znemožnili. Podle vystavených faktur je navíc zřejmé, že vlastnické právo nemohlo na poškozenou společnost přejít bez úplného uhrazení ceny dodavateli. Tomu však právě obžalovaní zabránili.
4. Skutkový stav byl podle městského soudu zjištěn dostatečně určitě a nebylo tedy nutné vyhovět stěžovatelovým důkazním návrhům. Konečně městský soud odmítl stěžovatelovu námitku o jeho duševní poruše. Z žádné zjištěné skutečnosti nevyplývá podezření, že by stěžovatel měl být pod vlivem této poruchy. Jeho tvrzení není podložené dalšími důkazy, přičemž ve spise je založena pouze zpráva ošetřujícího lékaře o tom, že stěžovatel je klientem psychiatrické ambulance pro vleklou depresivní poruchu akcentovanou akutně vzniklou panickou úzkostnou poruchou s projevem sníženého soustředění a nespavosti. Nebylo tedy namístě, aby orgány činné v trestním řízení nechaly znalecky zkoumat stěžovatelův duševní stav. V předložení posudku však nebylo stěžovateli bráněno. K námitce o nepřiměřené délce trestního řízení městský soud poznamenal, že tato je sice částečně důvodná, avšak nemůže mít vliv na trestní odpovědnost stěžovatele. Byla přitom promítnuta do výroku o trestu, který je velmi mírný.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že popis skutku obsahuje všechny rozhodné skutečnosti, z nichž lze dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu. Se zbývajícími námitkami se pak Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť tyto byly toliko skutkové povahy.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že mezi rozhodnutími obvodního soudu a městského soudu existuje zásadní rozpor, který není podpořen důkazy (odvolací soud neprováděl dokazování) a obhajoba se k němu tedy nemohla vyjádřit. Ani jeden ze soudů rovněž nereagoval na stěžovatelem předloženou právní argumentaci, popisující celou transakci. Za šokující považuje stěžovatel to, že jako právní argument nebyl uznán samotný právní předpis Úmluvy CMR (ratifikované Českou republikou), která má aplikační přednost před zákonem. Podle této úmluvy platí, že měl-li svědek (vystupující za poškozenou společnost) k dispozici exemplář č. 2 Úmluvy CMR nákladního listu (což bylo prokázáno), pak mu zboží bylo dodáno po právu. Stěžovatel dále namítá, že soudy se nijak nevyjádřily k jeho důkaznímu návrhu na výslech dalšího svědka (druhého z dodavatelů), který mohl potvrdit jeho obhajobu. Dále bylo porušeno stěžovatelovo právo na rozhodnutí v přiměřené době, neboť spis ležel na soudě nikým nedotčen a celé řízení trvalo v podstatě 8 let. Konečně stěžovatel v řízení upozorňoval, že trpí schizoafektivní poruchou (léčba trvá zhruba 9 let), kteroužto skutečnost soudy neřešily prostřednictvím znaleckého zkoumání, ale nepřípustným upozorněním na 9 let starou deklaraci obecného lékaře. Tímto postupem podle stěžovatele soudy jednaly v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 1330/11).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Z uvedených důvodů je třeba odmítnout ty námitky stěžovatele, jimiž se snaží přimět Ústavní soud k přehodnocení konkrétních provedených důkazů a skutkových závěrů soudů. To se týká například námitky, dle níž je mezi rozsudky obvodního soudu a městského soudu významný rozdíl, ačkoliv městský soud takovému tvrzení nepřisvědčuje. Z odůvodnění obou rozhodnutí je zřejmé, že v podstatných okolnostech, popsaných ve výrokové větě obou rozsudků, se závěry soudů nikterak nerozchází. Obhajoba se přitom k těmto okolnostem vyjádřit mohla, neboť odvolací řízení bylo iniciováno z podnětu jejího odvolání. K tomu, jakým způsobem městský soud vyhodnotil důvodnost podaného odvolání ve svém rozhodnutí, se obhajoba před vydáním tohoto rozhodnutí z pochopitelných důvodů vyjádřit nemohla, což však není na vadu ústavnosti napadeného rozhodnutí.
10. Z podobných důvodů je třeba odmítnout rovněž námitku ohledně stěžovatelovy duševní poruchy. Městský soud se touto námitkou zabýval a zvážil všechny důkazy, které v tomto směru předložila obhajoba. Ty nezavdaly ani nejmenší pochybnosti o možné nepříčetnosti stěžovatele vzhledem ke spáchanému činu. Zůstalo tak osamocené tvrzení stěžovatele o tom, že trpí jiný druhem poruchy. Podle Ústavního soudu není namístě nařizovat zkoumání (ne)příčetnosti každého obžalovaného z podvodného jednání toliko proto, že byl anebo je léčen pro depresivní a úzkostné stavy.
11. Opačný závěr nevyplývá ani ze stěžovatelem zmíněného nálezu ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673), který se zabýval specifickým případem stěžovatelky, jež byla opakovaně psychiatricky léčena (a dokonce hospitalizována) v průběhu několika let, přičemž soudy odmítaly vzít tuto skutečnost v potaz s formalistických neodborným odůvodněním časové nesouvislosti léčby a trestné činnosti. Pro úplnost lze poznamenat, že žádné pochybnosti o stěžovatelově případné nepříčetnosti nebyly zjištěny ani v průběhu deseti let po spáchání činu. Nenasvědčují-li vlivu jakékoliv duševní poruchy žádné zjištěné skutečnosti, lze znalecké zkoumání považovat za nadbytečný důkaz. Totéž se týká i výslechu svědků, kteří se z podstaty věci nemohly vyjádřit ke konkrétnímu podvodnému jednání, které navíc bylo prokázáno velkým souborem důkazů.
12. Namítá-li stěžovatel, že se soudy nikterak nevypořádaly s jeho právními námitkami, vysvětlujícími celou transakci, pak ani této námitce nelze přisvědčit. Městský soud totiž ve svém rozhodnutí (bod 41) jednoznačně tuto obhajobu rozebírá a shledává ji bezpředmětnou. Podstata této obhajoby přitom není zřejmá ani Ústavnímu soudu. Jakékoliv interpretační závěry z českých soukromoprávních předpisů nebo i ze stěžovatelem citované Úmluvy CMR se nikterak nedotýkají stěžovatelovy trestní odpovědnosti za podvodné jednání, které ani žádný soukromoprávní předpis, ani zmiňovaná úmluva nedovoluje. Stěžovatel nebyl odsouzen za prosté nedodržení dohody, nýbrž za spáchání trestného činu podvodu, tedy (stručně řečeno) za obohacení se uvedením jiného v omyl a zamlčením podstatných skutečností.
13. Konečně městský soud se rovněž dostatečně vypořádal s námitkou nepřiměřené délky trestního řízení. Tato skutečnost se přiměřeně projevila ve výměře trestu a nemůže sama o sobě vést k závěru o neústavnosti celého trestního řízení (srov. např. usnesení ze dne 15. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2359/20).
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že v části splňující podmínky řízení (viz sub 7) jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v části, ve které byl návrh nepřípustný, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu