ECLI:CZ:US:2021:4.US.556.21.1
sp. zn. IV. ÚS 556/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Š. M., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Kateřinou Stránskou, Ph.D., advokátkou, sídlem Dvorecká 1162/2, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 sp. zn. 6 Tdo 1193/2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2018 sp. zn. 3 To 7/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2016 sp. zn. 4 T 16/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na odklad vykonatelnosti a návrhu na rozhodnutí o naléhavosti věci, takto:
I. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 sp. zn. 6 Tdo 1193/2020 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2018 sp. zn. 3 To 7/2017 se zamítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2016 sp. zn. 4 T 16/2015 se odmítá.
III. Věc vedená pod sp. zn. IV. ÚS 556/21 není naléhavá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele a spoluobviněného M. K. (dále jen "spoluobviněný") vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácením daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a za tento zločin odsoudil stěžovatele podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a spoluobviněného k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku stěžovatele i spoluobviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli i spoluobviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu deseti let. Podle §101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku rozhodl o zabrání finančních prostředků zajištěných podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), na účtech vedených na obchodní společnost X, u Komerční banky, a. s., ve výši 123 416,44 EUR a u Sberbank CZ, a. s., ve výši 95 817,47 EUR a na účtu vedeném na Z. B. u Komerční banky, a. s., ve výši 56 000 EUR. (Týmž rozsudkem byl uznán vinným a odsouzen také obviněný J. V.).
2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele a spoluobviněného podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu u těchto obviněných zrušil, podle §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu znovu uznal stěžovatele a spoluobviněného vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácením daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsoudil každého z nich k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon je podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku stěžovateli i spoluobviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu sedmi let. Podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku rozhodl o zabrání finančních prostředků zajištěných podle §79a odst. 1 trestního řádu na účtu vedeném na Z. B. u Komerční banky, a. s., ve výši 56 000 EUR. (O odvolání obviněného J. V. rozhodl vrchní soud rozsudkem dne 20. 1. 2020 sp. zn. 3 To 114/2018).
3. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl. Dovolání spoluobviněného odmítl rovněž, a to podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
4. Podle stěžovatele obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva a svobody, jmenovitě právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garanci osobní svobody podle čl. 8 odst. 1 Listiny, zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy a rovněž zásady obsažené v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K návrhu uvedl, že na základě soudních rozhodnutí, která považuje za neústavní, vykonává ode dne 31. 7. 2020 trest odnětí svobody, a že odklad vykonatelnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem na výkonu trestu a na ochraně společnosti. Jeho pobyt na svobodě nebyl a není pro společnost nebezpečný, přičemž od roku 2011, kdy podle závěrů soudů spáchal inkriminovaný skutek, nebyl pro jiný trestný čin stíhán a žil řádným životem. Stěžovatel má za to, že výkon ústavní stížností napadených rozhodnutí pro něj znamená nepoměrně větší újmu, než jaká při odkladu vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Zdůrazňuje, že výkon trestu odnětí svobody v délce pěti let představuje zvlášť citelný zásah do jeho osobní sféry i vzhledem k jeho věku (stěžovatel je narozený v roce 1957). Stěžovatel byl vystaven výrazné a dlouhodobé psychické zátěži, neboť trestní oznámení zahrnující podezření, že se dopustil daňové trestné činnosti, bylo podáno již v roce 2011.
6. Z obdobných důvodů stěžovatel žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti coby naléhavé (§39 zákona o Ústavním soudu).
7. Podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem, a znamenal-li by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud připomíná, že podání ústavní stížnosti zásadně není spojeno s odkladným účinkem a rozhodnutí, jímž výjimečně vykonatelnost napadeného rozhodnutí odloží, je vázáno na striktní splnění podmínek zakotvených v uvedeném ustanovení, jež Ústavní soud s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a subsidiární povahu ústavní stížnosti vykládá restriktivně. Je tomu tak proto, že když by Ústavní soud svým benevolentním přístupem odklad vykonatelnosti pravidelně "povoloval", dostával by se do pozice nikoliv soudního orgánu ochrany ústavnosti, nýbrž do pozice přezkumné instance v soustavě soudů, kteréžto postavení - jak ostatně mnohokrát judikoval - mu nepřísluší. Takovýto návrh Ústavnímu soudu představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje při selhání všech ostatních prostředků ochrany či nápravy. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tato zásada se mutatis mutandis uplatní při rozhodování o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. V dané věci mají být předmětem ústavněprávního přezkumu soudní rozhodnutí vydaná v trestním řízení vedeném proti stěžovateli.
9. Ústavní soud konstatuje, že odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku městského soudu, který vrchní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil v plném rozsahu, není možný, resp. k jeho projednání není Ústavní soud příslušný. Je tomu tak proto, že dané rozhodnutí bylo zrušeno, tudíž nemůže zakládat právní účinky.
10. U návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředkládá dostatečně relevantní důvody, pro které by měl jeho návrhu vyhovět. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku trestného činu, pro který byl odsouzen, a že při naplnění všech jeho znaků měl být uplatněn institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 trestního zákoníku.
11. K jednotlivým důvodům uplatněným stěžovatelem Ústavní soud uvádí, že jen v samotném podání ústavní stížnosti nelze spatřovat důvod k odložení vykonatelnosti rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť jinak by navrhovaný odklad přicházel v úvahu automaticky vždy po podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnosti by tak byl zároveň v rozporu se zákonnou úpravou v podstatě přiznán suspenzivní účinek. Návrh podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je tedy nezbytné opírat o takové konkrétní okolnosti, které vyplývají z podané ústavní stížnosti a zároveň vyvolávají pochybnost o vhodnosti dalšího výkonu napadeného rozhodnutí, zejména když lze důvodně předpokládat úspěšnost ústavní stížnosti s ohledem na jeho argumenty a s přihlédnutím k obsahu napadených rozhodnutí. Ústavní soud nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti, nicméně stěžovatel nepředložil důvody, na jejichž podkladě by bylo možné již nyní dospět ke spolehlivému závěru o nezbytnosti odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (pozn. vzhledem k tomu, že stěžovatel již nastoupil výkon trestu odnětí svobody, bylo by třeba - došlo-li by k odkladu vykonatelnosti - kalkulovat s přerušením výkonu tohoto trestu).
12. K dalšímu důvodu zmíněnému stěžovatelem, tj. jeho věku, Ústavní soud konstatuje, že nejde bez dalšího o překážku pro výkon pravomocného rozhodnutí, resp. pro výkon pravomocně uloženého trestu. K odložení výkonu trestu z důvodu věku je třeba v každém konkrétním případě přistupovat s ohledem na okolnosti případu a zejména též s respektem k účelu trestu (který představuje rovněž veřejný zájem), jehož dosažení vyžaduje neprodlený výkon uloženého trestu co nejdříve po nabytí právní moci odsuzujícího rozhodnutí. V posuzované věci nepovažuje Ústavní soud věk stěžovatele - a to ani s přihlédnutím k délce trestního řízení - za natolik výjimečný, aby bylo nutné přistoupit k odkladu výkonu rozhodnutí napadených ústavní stížností. Lze upozornit, že stěžovatel nezmínil případnou existenci lékařských zpráv, ze kterých by vyplývalo, že výkon trestu by se negativním způsobem promítl do jeho života a zdraví, resp. že jeho zdravotní stav mu brání ve výkonu uloženého trestu.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Zároveň Ústavní soud neshledal žádného důvodu pro vyhovění návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku vrchního soudu a Nejvyššího soudu, pročež tento návrh podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario zamítl. Jak bylo již výše konstatováno, tím nijak nepředznamenává výsledek řízení o ústavní stížnosti samotné.
14. Ústavní soud nevyhověl ani žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti, neboť důvod k postupu podle §39 zákona o Ústavním soudu neshledal, a to se stejným odůvodněním, jako u nevyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Stěžovatel neprokázal, že by dopady výkonu trestu odnětí svobody na něj byly natolik výjimečné, mimořádné či specifické, že by zasluhovaly od Ústavního soudu přednostní zacházení. Postupem podle §39 zákona o Ústavním soudu by se Ústavní soud dopustil naopak neodůvodněně nerovného zacházení se stěžovatelem na úkor jiných stěžovatelů, včetně těch, kteří se nyní rovněž nacházejí ve výkonu trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu