ECLI:CZ:US:2021:4.US.56.21.1
sp. zn. IV. ÚS 56/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, sídlem Pražská 255/41, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. listopadu 2020 č. j. Vol 5/2020-22 a s ní spojeném návrhu na zrušení §6 odst. 4 a §6a zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Státní volební komise, sídlem nám. Hrdinů 1634/4, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 21 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále v čl. 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle §74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení §6 odst. 4 a §6a zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o volbách").
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel doručil Nejvyššímu správnímu soudu návrh, který označil jako "žalobu na porušení práva volit postupem Vězeňské služby ČR v senátních volbách (volební okrsek P.)". Uvedl, že je rodilým P. a v P. má hlášen trvalý pobyt, toho času (od r. 2016) se však nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov. Účast ve volbách považuje nejen za své ústavní právo, ale přímo za svou povinnost. Z tohoto důvodu spolu s dalšími vězni podepsal ve Věznici Mírov příslušný "dokument". Postup vězeňské služby považuje za bezvadný, neboť se dotázala vězňů, zda chtějí volit, a získala jejich stanovisko. Navrhovatel však následně (na rozdíl od jiných vězňů) neobdržel volební lístky pro obvod č. 66 Olomouc, v němž se nachází Věznice Mírov. Namítá, že vězeňská služba se nijak nepokusila zajistit výkon jeho volebního práva, např. pomocí voličského průkazu, a to navzdory skutečnosti, že navrhovatel svůj zájem účastnit se voleb deklaroval. Vzhledem k nouzovému stavu navrhovatel akceptuje, že jeho volební právo "propadlo" a spokojí se s konstatováním jeho porušení a finanční náhradou, neboť to příslušnou organizační jednotku státu (Vězeňskou službu ČR) vyjde levněji než opakování voleb.
4. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 21. 10. 2020 č. j. Vol 5/2020-7 vyzval stěžovatele k odstranění vad návrhu. Konkrétně jej vyzval, aby formuloval zákonem přípustný výrok rozhodnutí (petit), jehož vydání se domáhá, jinak bude jeho návrh odmítnut. V odůvodnění usnesení Nejvyšší správní soud zdůraznil, že podle §87 odst. 2 zákona o volbách se navrhovatel může podáním návrhu domáhat neplatnosti hlasování, neplatnosti voleb nebo neplatnosti volby kandidáta.
5. V podání ze dne 22. 10. 2020 stěžovatel uvedl, že "návrh petitu rozhodnutí je poněkud problematický", neboť se nemůže domáhat porušení práv i ostatních "ošizených" vězňů, a proto navrhl následující petit: "Postupem Vězeňské služby ČR, jež nepředala údaje o voličích a navrhovateli příslušným obecním úřadům za účelem zapsání do zvláštního voličského seznamu, došlo k porušení práva minimálně navrhovatele, garantovaného čl. 21 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a to v rozporu s čl. 24 Jedenácti evropských vězeňských pravidel; a to práva volit ve volbách do Senátu Parlamentu ČR." V podání ze dne 23. 10. 2020 navrhovatel dále doplnil informace týkající se ostatních vězňů a navrhl jako důkaz jejich svědecké výpovědi.
6. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením návrh stěžovatele odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Rozhodl tak proto, že stěžovatel nenaformuloval zákonem přípustný petit. V souladu s §87 odst. 2 zákona o volbách neupřesnil, zda se u soudu domáhá neplatnosti hlasování, neplatnosti voleb nebo neplatnosti volby kandidáta. Naopak výslovně formuloval petit, který zákon o volbách nepřipouští (konstatování porušení volebního práva). Stěžovatel tak i přes poučení soudu trval na návrhu, který §87 odst. 2 zákona o volbách neumožňuje. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že za této situace nemůže spekulativně domýšlet, čeho se stěžovatel podle zákona o volbách chce domoci, neboť by tím přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci jeho zástupce (advokáta).
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel konstatuje, že mu orgány vězeňské služby neumožnily účast ve volbách do Senátu Parlamentu České republiky, které se konaly ve dnech 2. a 3. 10. 2020 a 9. a 10. 10. 2020 v obvodu P., ačkoliv měl v tomto obvodu trvalé bydliště s tím, že byl umístěn ve věznici postavené mimo tento volební obvod. Nejvyšší správní soud pak napadeným usnesením neposkytnul stěžovateli soudní ochranu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hirst vs. Spojené Království a též na přípis státní volební komise ze dne 30. 11. 2020
č. j. MV-182150-2/OV-2020. Umožňuje-li znění zákona (§6 odst. 4 a §6a zákona o volbách) takovou aplikaci, která je v rozporu s Listinou a mezinárodními smlouvami zaručeným aktivním volebním právem stěžovatele, bylo zajisté povinností Nejvyššího správního soudu řízení přerušit a věc předložit k Ústavnímu soudu k rozhodnutí podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, což Nejvyšší správní soud neučinil. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že takto Nejvyšší správní soud rozhodl, ačkoliv si musel být vědom toho, že stěžovatel byl zbaven aktivního volebního práva na základě §6 odst. 4 a §6a zákona o volbách spolu s dalšími tisícovkami vězněných osob, a to pouze na základě náhodné okolnosti, že jsou umístěni ve věznici, která leží mimo volební obvod pro senátní volby, kde mají tito vězni trvalé bydliště, což koneckonců je neodůvodněným a hrubým zásahem do jejich aktivního volebního práva. Toto systematické, neodůvodněné porušení volebního práva tisíců osob je taktéž způsobilé i ke zkreslení volebního výsledku, neboť je skutečností, že vězněné osoby obvykle mají zájem se voleb zúčastnit, a také svého volebního práva využívají, není-li jim jinak bráněno (např. následkem expirovaných a proto neplatných osobních dokladů) - například v prezidentských volbách dosáhla účast vězňů 62 %. Stěžovatel se domáhá zrušení napadeného usnesení a zrušení příslušných ustanovení zákona o volbách (sub 2).
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Stěžovatel se od Ústavního soudu domáhá přezkumu údajně neústavního postupu Nejvyššího správního soudu, nicméně přehlíží zásadní skutečnost, že jeho návrh nebyl před Nejvyšším správním soudem z objektivních důvodů věcně projednatelný a tento nedostatek nebyl ani přes výzvu tohoto soudu (sub 4) odstraněn. Za této situace byl návrh stěžovatele odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Na uvedeném postupu Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Námitky stěžovatele v této ústavní stížnosti se pak s touto skutečností nevypořádávají a ve své podstatě se míjí s důvody, na základě kterých byl návrh stěžovatele v posuzovaném řízení u Nejvyššího správního soudu odmítnut.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní stížnost byla spojena s akcesorickým návrhem na zrušení §6 odst. 4 a §6a zákona o volbách. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (§74 ve spojení s §68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní procesní předpoklad pro posouzení akcesorického návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu