ECLI:CZ:US:2021:4.US.562.21.1
sp. zn. IV. ÚS 562/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Westphalla, zastoupeného Mgr. Přemyslem Drvotou, advokátem, sídlem Jugoslávských partyzánů 952/30, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2021 č. j. MSPH 92 INS 1553/2021-A-10, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Igora Olmy, soudního exekutora, Exekutorský úřad Svitavy, sídlem náměstí Míru 53/59, Svitavy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastník byl dne 13. 1. 2020 pověřen Obvodním osudem pro Prahu 5 k provedení exekuce proti stěžovateli jako povinnému. Vedlejší účastník exekučním příkazem ze dne 27. 1. 2020 č. j. 111 EX 16/20-14 rozhodl o provedení exekuce prodejem bytového domu ve vlastnictví stěžovatele a usnesením ze dne 24. 9. 2020 č. j. 111 EX 16/20-42 určil jeho cenu podle znaleckého posudku ze dne 21. 9. 2020 na 20 854 000 Kč. Vedlejší účastník dne 26. 11. 2020 nařídil elektronickou dražbu na den 2. 2. 2021.
3. Dne 29. 1. 2021 stěžovatel podal k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") návrh na zahájení insolvenčního řízení a navrhl zpeněžení majetkové podstaty, jež tvoří uvedená nemovitá věc. Neboť dne 1. 2. 2021 nastaly účinky zahájeného insolvenčního řízení spočívající mimo jiné v nemožnosti provést nařízenou exekuci [§109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon")], vedlejší účastník téhož dne odročil nařízené dražební jednání. Téhož dne se vedlejší účastník u městského soudu domáhal vydání předběžného opatření podle §82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona spočívajícího v omezení účinků zahájení insolvenčního řízení na provedení shora uvedené exekuce (prodej nemovité věci ve vlastnictví stěžovatele).
4. Městský soud napadeným usnesením vydal předběžné opatření s odkazem na §82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, jímž umožnil vedlejšímu účastníkovi provést shora uvedenou nařízenou exekuci, aby výtěžek z ní byl v dispozici pro dané insolvenční řízení. Podle městského soudu dotčené zákonné ustanovení umožňuje omezit účinky zahájení insolvenčního řízení rovněž v situaci, kdy obstrukční jednání dlužníka znemožňuje řádný postup v insolvenčním řízení či individuální výkon práva jednotlivých věřitelů. Takové situaci odpovídá návrh stěžovatele, jenž sice obsahuje veškeré zákonné náležitosti, avšak s ohledem na okamžik nařízení exekuce a okamžik zahájení insolvenčního řízení lze usoudit, že stěžovatel účinků zahájení insolvenčního řízení zneužívá. To podle usnesení Vrchního soudu Praze ze dne 19. 8. 2013 č. j. KSCB 25 INS 12826/2013, 1 VSPH 1262/2013-A-14 odpovídá situaci, za které lze uvedené ustanovení použít. Důvody zvláštního zřetele hodné pro vydání předběžného opatření lze spatřovat i v jednání dlužníka, který opakovaným podáváním insolvenčních návrhů, jejichž řádnému projednání následně svým procesním jednáním brání, zneužívá účinků zahájení insolvenčního řízení znemožňujících pokračování v zahájených exekučních řízeních. Nařízené předběžné opatření neodporuje společnému zájmu věřitelů, neboť bude-li výtěžek z provedení exekuce k dispozici pro insolvenční řízení, jak uvedl vedlejší účastník v návrhu, věřitelé budou uspokojeni stejně, jako by ke zpeněžení věci došlo v insolvenčním řízení. V případě že by došlo ke zpeněžení majetku povinného a zároveň před rozhodnutím o úpadku byl proveden v exekučním řízení rozvrh rozdělované podstaty, opět by nedošlo ke zhoršení postavení věřitelů, když věřitelé v exekučním řízení mají možnost v souladu s §336f zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), přihlásit své pohledávky do exekučního řízení. Zároveň by byli věřitelé v rámci rozvrhu v exekučním řízení uspokojováni ve stejném pořadí, jako by byli uspokojováni v insolvenčním řízení, a to s pořadím ke dni vzniku zástavního práva [§337c odst. 5 písm. d) o. s. ř.], přitom z insolvenčního návrhu povinného je zřejmé, že nejnižší podání ve výši 13.902.667 Kč je vyšší než souhrn dluhů povinného ve výši 13.371.267 Kč, došlo by tak k uspokojení všech věřitelů i v případě odmítnutí insolvenčního návrhu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zaprvé tvrdí, že napadené rozhodnutí představuje "nezvratný zásah" do daného insolvenčního řízení. Způsob prodeje nemovité věci v elektronické dražbě, jež zvolil vedlejší účastník, je nevhodný. Kvůli současné epidemiologické situaci není možné zajistit prohlídky nemovité věci, jde nadto o způsob prodeje spojený se spekulacemi na nákup pod "reálnou cenou tržní". Hrozí "mnohamilionová" škoda stěžovateli a "pravděpodobně" i věřitelům. K ústavní stížnosti stěžovatel přikládá "odborný odhad reálné tržní ceny" uvedené nemovité věci ze dne 25. 2. 2021 vypracovaný "regionálním manažerem" obchodní společnosti zabývající se prodejem nemovitých věcí, jež odhaduje hodnotu uvedené nemovité věci o "10 až 20 %" výše než provedený znalecký posudek (sub 2).
6. Dále stěžovatel tvrdí, že městský soud vydal napadené usnesení, aniž stěžovatel dostal možnost se k návrhu vedlejšího účastníka vyjádřit; nebyla dodržena zásada audiatur et altera pars. Pro nařízení předběžného opatření přitom nebyl důvod. Stěžovatel nejednal obstrukčně, neznemožnil řádný postup v insolvenčním řízení, nepodával insolvenční návrhy opakovaně. Insolvenční návrh podal jednou, "po pečlivé přípravě" a se všemi zákonnými náležitostmi. Výklad §82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona městského soudu je extenzivní a odporuje zásadám insolvenčního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. takový opravný prostředek k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. V nyní posuzované věci stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s výkladem a použitím §82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, jež vedl k nařízení předběžného opatření spočívajícího ve vyloučení účinků stěžovatelem iniciovaného zahájení insolvenčního řízení na provedení exekuce jeho majetku. Přílišnou excesivnost výkladu (sc. vadnost výkladu) městského soudu stěžovatel spatřuje jednak v tom, že v předcházejícím exekučním řízení byl zvolen nesprávný způsob prodeje nemovité věci a jednak v tom, že jeho insolvenční jednání obstrukční není.
10. Obecně platí, že proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou (sub 8) zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle". Ta spočívá buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Z napadeného rozhodnutí se však podává, že stěžovatel proti způsobu prodeje nemovité věci brojí až nyní, v exekučním řízení ničeho nenamítal. Nadto napadené rozhodnutí ani neurčuje způsob provedení exekuce. Jde toliko o to, zda zahájené insolvenční řízení brání jejímu provedení, či nikoli. Ostatně byl-li by insolvenční návrh stěžovatele zamítnut, nic by nebránilo provedení exekuce tak, jak byla nařízena.
12. Jde-li o tvrzení stěžovatele, že v jeho věci nešlo o zastřené podání insolvenčního řízení, jde o úvahy předčasné, neboť zjištění okolností stěžovatelem tvrzeného úpadku je předmětem probíhajícího insolvenčního řízení. Rozhodl-li přesto městský soud o nařízení předběžného opatření s odůvodněním, že z časové posloupnosti jednotlivých procesních kroků v exekučním a insolvenčním řízení vyplývá, že stěžovatel účinků zahájení insolvenčního řízení zneužívá, nespatřuje na tom Ústavní soud z ústavněprávního hlediska nic nepřiměřeného. Hypotéza dotčené normy ani nevyžaduje prokázání "obstrukčního jednání", nýbrž tzv. důvodů hodných zvláštního zřetele, což se z napadeného usnesení srozumitelně a logicky podává. Dále z něj vyplývá, že k poškození ostatních věřitelů případným provedením exekuce nedojde (sub 4 in fine). Na konkrétní argumenty městského soudu, odůvodňující tento jeho postup, přitom stěžovatel žádným způsobem nereaguje.
13. K námitce porušení práva stěžovatele být slyšen (sub 6) je nutné stěžovatele upozornit na §75c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, na který odkazuje městský soud v odůvodnění napadeného usnesení a podle nějž se o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhoduje bez slyšení účastníků. Ústavně zaručené právo, jehož se stěžovatel dovolává, není absolutní a může být omezeno zákonem. To právě činí uvedené zákonné ustanovení, a to v zájmu jiné ústavně relevantní hodnoty spočívající v rychlosti a účinnosti soudní ochrany (srov. bod 28 nálezu ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1872/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Soud se totiž v takové fázi řízení zaměřuje toliko na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoli na meritum věci (srov. bod 12 usnesení ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 76/20). Aby předběžné opatření splnilo svůj účel, musí být "rychlé" a "svým způsobem" i nečekané [srov. bod 8 nálezu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 736/17 (N 76/85 SbNU 325)]. Řídil-li se městský soud zákonem, tím spíše mu nelze úspěšně vytknout, že řízení předcházející napadenému usnesení, je zatíženo tzv. kvalifikovanou vadou (viz shora).
14. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu