ECLI:CZ:US:2021:4.US.589.21.1
sp. zn. IV. ÚS 589/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele E. H., zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou, sídlem Mořinka 70, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2021 č. j. 24 Cdo 2995/2020-690, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 18 Co 332/2019-615 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. dubna 2019 č. j. 17 C 59/2013-570, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a J. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel, nizozemský občan, je bývalým manželem vedlejší účastnice. Soud v Groeningenu (Rechtbank Groeningen) rozhodnutím ze dne 4. 9. 2007 č. 90424/FA RK 06-2040 jejich manželství rozvedl a stěžovateli uložil povinnost hradit vedlejší účastnici tzv. výživné. Stěžovatel se dne 20. 6. 2011 domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") zrušení uvedené povinnosti, neboť se poměry jeho i vedlejší účastnice změnily. Obvodní soud návrh zamítl rozsudkem ze dne 30. 11. 2015 č. j. 17 C 59/2013-259. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 10. 2016 č. j. 18 Co 212/2016-398 zrušil uvedený rozsudek a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Podle městského soudu je ve věci rozhodné uvedené rozhodnutí cizozemského soudu a výklad cizího práva o vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manželi. Městský soud proto přikázal obvodnímu soudu, aby nechal vypracovat nový překlad daného rozhodnutí a vyžádal na věc se vztahující příslušné právní předpisy cizího práva.
3. Obvodní soud v dalším řízení usnesením ze dne 17. 9. 2018 č. j. 17 C 59/2013-509 přerušil řízení podle §109 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a požádal Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou formuloval jako: [K]které právo je rozhodné pro posouzení předmětné věci, ... české [,] či nizozemské[?]"
4. O žádosti rozhodl Soudní dvůr usnesením ze dne 11. 4. 2019 ve věci C-680/18 tak, že je zjevně nepřípustná. Z uvedeného usnesení se podává, že žádost se sice týkala předpisů práva Evropské unie, avšak "z právního hlediska" obvodní soud neuvedl důvody, na základě kterých má pochybnosti o jejich výkladu.
5. Obvodní soud následně v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl, že podle §111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. se v řízení pokračuje. Stěžovatel proti němu brojil odvoláním, neboť obvodní soud při položení tzv. předběžné otázky ignoroval jeho tvrzení, že oba bývalí manželé sice měli poslední společné místo pobytu v České republice, avšak situace je specifická. Stěžovatel rovněž brojil proti použití českého práva a navrhl, aby v řízení nebylo pokračováno a obvodní soud požádal znovu o rozhodnutí o předběžné otázce, na jejíž formulaci se stěžovatel bude podílet.
6. Městský soud napadené usnesení obvodního soudu potvrdil napadeným usnesením. Z něj se podává, že obvodní soud rozhodl správně o pokračování v řízení, neboť důvod jeho přerušení odpadl. Není povinností soudu umožnit účastníkovi řízení formulovat tzv. předběžnou otázku. Nebylo ani povinností obvodního soudu iniciovat řízení o předběžné otázce z tzv. formálního hlediska, neboť proti jeho rozhodnutí je přípustný opravný prostředek (srov. čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie).
7. Proti uvedenému usnesení brojil stěžovatel dovoláním, jež odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Nejvyšší soud zdůraznil, že obvodní soud nebyl v dané fázi řízení povinen iniciovat řízení o předběžné otázce u Soudního dvora, a to ani z předcházejícího tzv. zrušovacího rozhodnutí městského soudu. Měl toliko takovou možnost. Není vyloučeno, aby účastník soudního řízení formuloval návrh na zahájení takového řízení a soud jeho znění převzal, je-li "precizně formulován". "Finální rozhodnutí" o formulaci žádosti je však na uvážení soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel tvrdí, že povinnost obvodního soudu iniciovat řízení o předběžné otázce u Soudního dvora plyne z usnesení městského soudu ze dne ze dne 12. 10. 2016 č. j. 18 Co 212/2016-398 vydaného dříve v jeho věci, v němž městský soud obvodnímu soudu takovou povinnost uložil. Obvodní soud poté formuloval tzv. předběžnou otázku Soudnímu dvoru nesprávně, a proto Soudní dvůr o ní rozhodl jako o zjevně nepřípustné. Obvodní soud tak porušil povinnost uloženou mu nadřízeným soudem. Obvodní soud měl zohlednit tvrzení stěžovatele, že jeho pobyt v České republice je pouze "dočasným umístěním" z důvodu pracovních povinností, neboť to je skutečností, která vzbuzuje pochybnosti o výkladu dotčených předpisů unijního práva. Obvodní soud přitom nesprávně uvedl v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tvrzení, že oba bývalí manželé měli poslední obvyklé bydliště v České republice. Stěžovatel měl být s pokládanými tzv. předběžnými otázkami seznámen a mít možnost je ovlivnit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti tak lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Jádrem argumentace stěžovatele je námitka porušení jeho ústavně zaručených práv, způsobeného tím, že obecný soud v řízení v prvním stupni formuloval žádost o položení předběžné otázky Soudnímu dvoru takovým způsobem, že o ní bylo rozhodnuto jako o zjevně nepřípustné. Rozhodnutím Soudního dvora o žádosti soudu o předběžné otázce tak ve svém důsledku nebylo rozhodnuto ve věci samé.
12. Z ustálené rozhodovací praxe se přitom podává, že jsou dotčena práva na zákonného soudce či soudní ochranu zaručená Listinou, nezahájí-li soud svévolně řízení o předběžné otázce, přestože je k tomu podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinen [viz k tomu souhrnně bod 37 a násl. nálezu ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 2522/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Jak však uvedl již městský soud v napadeném rozhodnutí, obvodní soud nebyl povinen iniciovat řízení o předběžné otázce, neboť jeho rozhodnutí ve věci lze podle českého práva napadnout opravnými prostředky.
13. Stěžovatel dále namítá, že povinnost obvodního soudu požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce plyne z předchozího "zrušovacího" rozhodnutí městského soudu jako soudu odvolacího. Městský soud přitom v napadeném rozhodnutí uvedl, že takovou povinnost obvodnímu soudu v předcházejícím řízení neuložil. Ústavní soud si proto usnesení ze dne ze dne 12. 10. 2016 č. j. 18 Co 212/2016-398 vyžádal. Z něj se podává toliko to, co bylo uvedeno sub 2 a žádnou zmínku o povinnosti podat žádost o předběžnou otázku neobsahuje.
14. Stěžovateli bylo tedy umožněno formulovat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Jak uvedl městský soud a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích, uvedené námitky se navíc netýkají rozhodnutí o pokračování v řízení po odpadnutí překážky podle §111 odst. 2 věty druhé o. s. ř.; obdobné námitky jsou předmětem věci samé, jíž se napadená rozhodnutí netýkají. Nic nebrání obvodnímu soudu, ani soudům v navazujícím řízení iniciovat řízení o předběžné otázce znovu, budou-li k tomu dány předpoklady.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu