ECLI:CZ:US:2021:4.US.616.21.1
sp. zn. IV. ÚS 616/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Dudy, zastoupeného JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem, sídlem nám. T. G. Masaryka 588, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 č. j. 33 Cdo 2923/2020-331, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2020 č. j. 12 Co 383/2019-310 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. srpna 2019 č. j. 51 C 37/2011-256, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Mgr. Yvony Trčalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení 170 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 219 622,52 Kč a náklady státu ve výši 423,50 Kč.
3. Stěžovatel se domáhal zaplacení žalované částky s tvrzením, že vedlejší účastnici poskytl v této výši půjčku na úhradu kupní ceny vozidla, které kupovala vedlejší účastnice a prodávala matka stěžovatele, a že se vedlejší účastnice v dohodě o půjčce písemně zavázala zaplatit svůj dluh do 28. 12. 2007, ale závazek i přes výzvy nesplnila, a to ani v poskytnuté dodatečné lhůtě, a od 29. 12. 2007 je v prodlení. Vedlejší účastnice navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že dohoda o půjčce sice byla sepsána, ale že od stěžovatele nikdy žádné peněžní prostředky neobdržela. Šlo o finanční prostředky, které měl stěžovatel původně složit jako zálohou na jím zadanou stavbu obchodu Jiřiny Dudové (matky stěžovatele) prováděnou manželem vedlejší účastnice, a protože stěžovatel neměl peníze na požadovanou zálohu ve výši 200 000 Kč, nabídl jako protihodnotu automobil, který byl vedlejší účastnici předán ještě předtím, než byl přeregistrován na Magistrátu města Zlín dne 28. 12. 2006. Až při registraci vozidla účastníci zjistili, že je registrováno na Jiřinu Dudovou. Stěžovatel poté, co byl vyzván k doplacení částky vyúčtované mu manželem vedlejší účastnice za objednanou stavbu ve výši 179 997,02 Kč, z níž byl proveden zápočet ve výši 170 000 Kč, přestal komunikovat a fakturu na zbylou částku za provedené stavební práce ve výši 9 997 Kč neuhradil.
4. Napadené rozhodnutí obvodního soudu (viz bod 2. tohoto rozhodnutí) bylo již jeho druhým rozhodnutím ve věci. Původně rozsudkem ze dne 26. 10. 2015 č. j. 51 C 37/2011-79 žalobě vyhověl. Vyšel přitom z uzavřené smlouvy o půjčce ve výši 170 000 Kč a z toho, že vedlejší účastnice neprokázala, že by tento závazek zanikl. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2017 č. j. 12 Co 274/2016-136 žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 117 642 Kč. Zjištěný skutkový stav posoudil odlišně po právní stránce, když zdůraznil, že podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), je jedním ze základních znaků smlouvy o půjčce skutečnost, že došlo k předání půjčené částky. Městský soud neměl na základě skutkových zjištění obvodního soudu za prokázané, že by došlo ve smyslu §657 občanského zákoníku k faktickému předání půjčené částky, ať již v hotovosti či bezhotovostním převodem. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 17. 5. 2018 č. j. 33 Cdo 3233/2017-153 rozsudek městského soudu zrušil s tím, že městský soud ve věci rozhodl odlišně než obvodní soud, když dovodil, že předmět půjčky stěžovatel vedlejší účastnici nepředal, aniž by stěžovatele vyzval podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), k doplnění tvrzení o předání peněz, k označení důkazů prokazujících toto tvrzení a poučil ho o následcích nesplnění této výzvy. Městský soud následně usnesením ze dne 24. 9. 2018 č. j. 12 Co 274/2016-161 vyzval stěžovatele k doplnění tvrzení o předání finančních prostředků vedlejší účastnici a současně jej poučil o následcích nesplnění této výzvy. Stěžovatel navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení, proto městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, zrušil rozsudek obvodního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
5. Po doplněném dokazování obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (viz bod 2. shora) žalobu v plném rozsahu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel ani netvrdil ani neprokázal, že by částku 170 000 Kč skutečně vedlejší účastnici předal. Obvodní soud mimo jiné podrobně rozebral svědectví svědkyně Jiřiny Dudové (která potvrdila, že stěžovatel předal vedlejší účastnici částku 170 000 Kč) a zdůvodnil, proč ji vyhodnotil jako nevěrohodnou. Vysvětlil, z jakých důvodů považoval naopak za věrohodnou výpověď manžela a dcery vedlejší účastnice, kteří též byli přítomni převodu vozidla. Na základě zjištěného skutkového stavu věci shledal, že dne 28. 12. 2006 nedošlo k předání žádné finanční hotovosti stěžovatelem vedlejší účastnici, nýbrž že jako záloha na stavební práce namísto předání peněz byl přepsán automobil. Částka 170 000 pak měla být započtena na náklady vynaložené manželem vedlejší účastnice na stavbu obchodu svědkyně Jiřiny Dudové.
6. K odvolání stěžovatele městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 17 408,74 Kč. Námitky stěžovatele týkající se údajně neúplně zjištěného skutkového stavu a nesprávných skutkových zjištění neshledal důvodnými a ztotožnil se i názorem obvodního soudu o nevěrohodnosti svědkyně Jiřiny Dudové. Uzavřel proto, že obvodní soud dospěl ke správnému závěru, že k předání finanční částky 170 000 Kč stěžovatelem vedlejší účastnici nedošlo.
7. V dovolání proti rozsudku městského soudu stěžovatel namítl, že listinné důkazy provedené obvodním soudem městský soud ve svém hodnocení pominul a že jeho zjištění nemají v provedeném dokazování oporu. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podané dovolání odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud převzal skutkový stav, který zjistil soud prvního stupně, a vyšel z toho, že stěžovatel (věřitel) uzavřel s vedlejší účastnicí dne 28. 12. 2006 písemnou smlouvu o půjčce ve výši 170 000 Kč, ale "předmět půjčky" stěžovatel vedlejší účastnici nepředal. Nejvyšší soud zdůraznil, že hodnocení důkazů způsobem, který stěžovatel předkládá v dovolání, vede ke skutkovému závěru opačnému, tedy k tomu, že peněžní prostředky (předmět půjčky) byly vedlejší účastnici předány. K tomu Nejvyšší soud podotkl, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu nelze zpochybnit způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely. Je na zvážení soudu (zásada volného hodnocení důkazů, §132, §211 občanského soudního řádu), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. O výjimečný případ, kdy skutková otázka, s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod, je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu, v posuzovaném případě nejde (přičemž odkázal na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu). Nejvyšší soud proto shledal, že stěžovatel v dovolání nevymezil žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně popisuje dosavadní průběh řízení ve věci a dále namítá, že obecné soudy odmítly provést jím navrhované důkazy (které v ústavní stížnosti podrobně specifikuje) prokazující skutečnost, že vedlejší účastnice od něj částku 170 000 Kč obdržela. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů. Tvrdí, že soudy se bez jakéhokoliv odůvodnění nezabývaly důkazy, které hodnotil obvodní soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci. Rovněž považuje za nelogický způsob, jakým příslušné soudy přistoupily k hodnocení důkazu výpovědí jeho matky Jiřiny Dudové. Za překvapivé a porušující jeho právo na soudní ochranu považuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu. Je přesvědčen, že učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a že závěr obecných soudů, že nedošlo k předání částky 170 000 Kč, postrádá logiku. Prosazuje vlastní průběh skutkového děje s tím, že považuje za diskriminační, že soudy obou stupňů se nezabývaly důkazy, kterými chtěl vyvrátit účelová a nepravdivá tvrzení vedlejší účastnice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
13. Obvodní soud provedl ve věci podrobné a rozsáhlé dokazování, které správně zaměřil na zjištění, zda došlo k předání finančních prostředků. Předání finančních prostředků stěžovatelem vedlejší účastnici potvrdila jediná svědkyně, a to Jiřina Dudová, matka stěžovatele. Obvodní soud svědectví této svědkyně podrobně rozebral a s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům dospěl k závěru o její nevěrohodnosti. Jmenovaná svědkyně měla při převodu automobilu obdržet od vedlejší účastnice částku 170 000 Kč, kterou měl vedlejší účastnici předat stěžovatel. Svědkyně však nebyla schopna uvést, co s touto částkou udělala, zda podepsala vedlejší účastnici nějaký doklad o převzetí dané částky, v jakých bankovkách jí byly finanční prostředky předány atp. Ve výpovědi zmíněné svědkyně obvodní soud shledal řadu nejasností a nepřesností, což učinilo její výpověď nevěrohodnou a vzbudilo pochybnosti, zda nevypovídala pouze podle pokynů stěžovatele, jejího syna. Jako věrohodné naopak obvodní soud posoudil výpovědi manžela a dcery vedlejší účastnice, kteří též byli přítomni převodu vozidla. Jejich svědectví tvořilo ucelený rámec pro závěr o převodu automobilu coby zálohy na náklady stavby obchodu svědkyně Jiřiny Dudové, kterou prováděl manžel vedlejší účastnice. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, přičemž uvedl, že odvolací námitky stěžovatele zůstaly pouze v rovině subjektivní polemiky s obsahem provedených důkazů, zejména hodnocení důkazu výpovědi svědkyně Jiřiny Dudové.
14. Ústavní soud k tomu konstatuje, že obvodní soud a městský soud v nyní posuzované věci dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily a neshledal v jejich rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
15. Stejně tak považuje Ústavní soud argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně souladnou a srozumitelnou. Nejvyšší soud se s dovolacími námitkami stěžovatele řádně zabýval a vysvětlil, proč dovolání nebylo možno posoudit jako přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Ústavní soud v jeho závěrech neshledal znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu