ECLI:CZ:US:2021:4.US.670.21.1
sp. zn. IV. ÚS 670/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Nemocnice České Budějovice, a. s., sídlem B. Němcové 585/54, České Budějovice, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem, sídlem Radniční 489/7a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2020 č. j. 21 Cdo 1741/2020-550, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a V. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") částečným rozsudkem ze dne 14. 5. 2019 č. j. 18 C 376/2013-489 určil, že výpověď z pracovního poměru daná vedlejší účastnici jako žalobkyni stěžovatelkou jako žalovanou dne 29. 7. 2013 je neplatná (výrok I.). Okresní soud dále rozhodl, že o zbývajícím nároku na úhradu dlužné mzdy ve výši 117 602 Kč bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky v souvislosti s rozhodnutím o prvním uplatněném nároku týkajícím se určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (výrok III.). Okresní soud poukázal na to, že vedlejší účastnice se v tomto řízení vedle uplatněného nároku na náhradu dlužné mzdy za období od 8. 6. 2013 do 30. 9. 2013 ve výši 117 602 Kč domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Šlo o výpověď podle §52 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), tedy vedlejší účastnice měla dlouhodobě ztratit způsobilost konat dosavadní práci, jak mělo vyplývat z lékařského posudku, na který stěžovatelka ve výpovědi odkázala. Ani z této výpovědi, ani z tohoto lékařského posudku, však nebylo zřejmé, co má být příčinou ztráty zdravotní způsobilosti, zda obecné onemocnění nebo pracovní úraz. V této otázce se názor účastníků lišil, vedlejší účastnice byla přesvědčena, že příčinou jejích zdravotních problémů je její pracovní úraz ze dne 2. 9. 2011, stěžovatelka se domnívala, že příčinou je obecné onemocnění, které nemá původ ani souvislost s pracovním úrazem. Vedlejší účastnice považovala tuto výpověď za neplatnou, protože ani v ní, ani v lékařském posudku, na který odkázala, není skutkově vymezen důvod ztráty zdravotní způsobilosti, nelze tedy odlišit důvody výpovědi podle §52 písm. d) a písm. e) zákoníku práce. O neplatnosti výpovědi z pracovního poměru poprvé rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2014 č. j. 18 C 376/2013-101, který byl v části týkající se neplatnosti výpovědi potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 2. 2015 č. j. 19 Co 200/2015-142. Soudy obou stupňů se ztotožnily s právní argumentací vedlejší účastnice, že předmětná výpověď je neplatná, neboť v této výpovědi ani v lékařském posudku nebyl dostatečně skutkově vymezen důvod výpovědi, konkrétně důvod ztráty zdravotní způsobilosti vedlejší účastnice tak, aby mohl být odlišen výpovědní důvod podle §52 písm. e) zákoníku práce od výpovědního důvodu podle písm. d) téhož ustanovení zákoníku práce. Na základě dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 5. 2016 č. j. 21 Cdo 4972/2015-186 rozhodnutí obou nižších soudů zrušil s odlišným závazným právním názorem poukazujícím na změnu právní úpravy lékařských posudků účinnou od 1. 4. 2012, když nyní lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovně lékařských služeb nepředstavuje závazné posouzení zdravotní způsobilosti zaměstnance, a to ani pro zaměstnance, zaměstnavatele či soud, ale jde pouze o nezávazné "dobrozdání" o zdravotním stavu zaměstnance. Vztaženo na daný případ tedy nedostatky lékařského posudku, či jeho zrušení, nemají za následek neplatnost výpovědi bez dalšího, ale je třeba objasnit zaměstnancův zdravotní stav a příčiny jeho poškození dokazováním, zejména prostřednictvím znaleckých posudků. Výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. e) zákoníku práce tedy není neplatná jen proto, že zaměstnavatel přistoupil k výpovědi, aniž by to měl podloženo řádným a účinným lékařským posudkem, tuto výpověď nutno shledat neplatnou, jen jestliže zaměstnavatel neprokáže, že zaměstnanec skutečně pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost. Poté okresní soud pokračoval v řízení, v intencích zmíněného závazného právního názoru Nejvyššího soudu dokazováním zjišťoval jak existenci ztráty zdravotní způsobilosti vedlejší účastnice (ke dni doručení výpovědi dne 30. 7. 2013) konat dosavadní práci, tak i příčinu jejích zdravotních problémů. V řízení provedl důkaz šesti znaleckými posudky. Šlo o dva ústavní znalecké posudky Státního zdravotního ústavu zadané Krajským úřadem - Jihočeským krajem v rámci přezkumu lékařských posudků použitých stěžovatelkou jako podklad pro předmětnou výpověď z pracovního poměru a následnou výpověď z pracovního poměru z roku 2015 (není předmětem tohoto řízení). Jde o znalecké posudky vypracované v jiném správním řízení, které postrádají znaleckou doložku podle §127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), z hlediska hodnocení důkazů jde o jiné listiny. Dalším posudkem byl revizní znalecký posudek MUDr. Milana Richtra, který přezkoumával správnost výše uvedených ústavních znaleckých posudků v tomtéž správním řízení, tento revizní posudek však obsahuje doložku podle §127a o. s. ř., jde tedy o znalecký posudek použitelný v tomto řízení. Dále šlo o znalecké posudky MUDr. Jaroslava Altschula a MUDr. Zdeňka Karkana, které byly vypracovány v souběžném soudním řízení u okresního soudu vedeném pod sp. zn. 23 C 350/2013, kde se řešila obdobná problematika, a to příčina pracovní neschopnosti vedlejší účastnice v době od 19. 1. 2012 do 7. 6. 2013 (tedy těsně předcházející předmětné výpovědi), a to zda byla důsledkem pracovního úrazu vedlejší účastnice ze dne 2. 9. 2011, nebo jiného obecného onemocnění. Okresní soud posléze sám ustanovil v tomto řízení znalcem MUDr. Libora Luňáčka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie a traumatologie, pracovní úrazy a nemoci z povolání, a to k vyřešení obou výše popsaných otázek (existence dlouhodobé ztráty zdravotní způsobilosti ke dni 30. 7. 2013 a její příčiny). Znalec vypracoval znalecký posudek v písemné podobě, písemný dodatek posudku a byl také osobně vyslechnut při jednání. Okresní soud vycházel z posudků MUDr. Richtra a MUDr. Luňáčka, tyto považoval za odůvodněné a přesvědčivé. Závěr obou znaleckých posudků Státního zdravotního ústavu ohledně příčiny nepříznivého zdravotního stavu vedlejší účastnice považoval okresní soud za vyvrácené revizním posudkem MUDr. Richtra. Nadále nevycházel ze znaleckých posudků znalců MUDr. Altschula a MUDr. Karkana, tyto nepovažoval za přesvědčivé, zejména posudek MUDr. Karkana považoval za nepřesvědčivý a nesrozumitelný, když znalec vedlejší účastnici ani osobně nevyšetřil. Pokud jde o příčinu zdravotních problémů vedlejší účastnice, vycházel okresní soud ze závěrů znalců MUDr. Luňáčka a MUDr. Richtra, kteří shodně a jednoznačně za příčinu označili pracovní úraz vedlejší účastnice ze dne 2. 9. 2011, naopak jako příčinu jednoznačně vyloučili obecné onemocnění. Při zjišťování, zda vedlejší účastnice ke dni 30. 7. 2013 pozbyla zdravotní způsobilost konat dosavadní práci, vyšel okresní soud ze závěrů stejných znalců, že ke ztrátě způsobilosti došlo. Mezi těmito znalci panovala neshoda, zda tato ztráta byla dlouhodobá či krátkodobá, k této otázce okresní soud nezaujal žádné stanovisko, když pro rozhodnutí sporu to nebylo podstatné. Okresní soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že příčinou zdravotní nezpůsobilosti vedlejší účastnice konat dosavadní práci, byla zranění způsobená pracovním úrazem ze dne 2. 9. 2011, nebyl proto naplněn výpovědní důvod uplatněný stěžovatelkou [výpovědní důvod podle §52 písm. e) zákoníku práce], tato výpověď je proto neplatná.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 1. 2020 č. j. 19 Co 1565/2019-523 byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen (výrok I.). Odvolání stěžovatelky proti výroku II. rozsudku okresního soudu bylo odmítnuto (výrok II.). Rozsudek okresního soudu byl ve výroku III. o nákladech řízení změněn tak, že o nákladech řízení se nerozhoduje (výrok III.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o neplatnosti předmětné výpovědi, a proto výrok I. napadeného rozsudku potvrdil.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř., odmítnuto, neboť není přípustné podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud konstatoval, že dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu [jeho závěr, že ve věci není třeba vypracovávat další (revizní) znalecký posudek, neboť zjištěný skutkový stav i odborné závěry znalců jsou dostatečné pro rozhodnutí sporu] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom zastává názor, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání odpovědně učinit.
5. Nejvyšší soud konstatoval, že v projednávané věci soudy při zjišťování, zda vedlejší účastnice vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost k práci dětské sestry, vycházely zejména ze znaleckého posudku MUDr. Libora Luňáčka, znalce v oboru zdravotnictví - ortopedie a traumatologie pohybového aparátu, který byl ustanoven v tomto řízení, podle něhož vedlejší účastnice pozbyla zdravotní způsobilost konat dosavadní práci v důsledku svého pracovního úrazu ze dne 2. 9. 2011, a nikoliv v důsledku obecného onemocnění. Nejvyšší soud k námitkám stěžovatelky o rozporech mezi znaleckým posudkem MUDr. Libora Luňáčka a znaleckými posudky Státního zdravotního ústavu, které se týkají příčiny pozbytí zdravotní způsobilosti vedlejší účastnice k dosavadní práci (zda jsou touto příčinou následky pracovního úrazu vedlejší účastnice ze dne 2. 9. 2011 nebo její obecné onemocnění) poukázal na to, že k určení příčiny nepříznivého zdravotního stavu vedlejší účastnice (zejména patologických změn na jejím pravém kolenním kloubu), který vedl Státní zdravotní ústav k závěru, že vedlejší účastnice dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k práci, bylo zapotřebí odborných znalostí (srov. §127 odst. 1 o. s. ř.) z oboru ortopedie, kterými zpracovatelé posudků Státního zdravotního ústavu nedisponovali (z tohoto důvodu byl ostatně znalecký posudek tohoto ústavu ze dne 2. 10. 2015 ve správním řízení přezkoumáván znalcem v oboru zdravotnictví - ortopedie a traumatologie MUDr. Milanem Richtrem, CSc., který dospěl ohledně příčiny ztráty zdravotní způsobilosti žalobkyně k dosavadní práci ke stejnému závěru jako znalec ze stejného oboru ustanovený v tomto řízení MUDr. Libor Luňáček). Pochybnosti o správnosti znaleckého posudku MUDr. Libora Luňáčka nevyvolávají ani znalecké posudky MUDr. Jaroslava Altschula a MUDr. Zdeňka Karkana, neboť tyto posudky byly vypracovány v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 23 C 350/2013 za účelem vyřešení otázky, co bylo příčinou dočasné pracovní neschopnosti vedlejší účastnice v době od 19. 1. 2012 do 7. 6. 2013 (zda pracovní úraz vedlejší účastnice ze dne 2. 9. 2011, nebo její obecné onemocnění), a nikoliv otázky, co bylo příčinou dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti vedlejší účastnice k dosavadní práci, která byla rozhodující v tomto řízení. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dospěl-li krajský soud za tohoto stavu k závěru, že ve věci není důvod vypracovávat další (revizní) znalecký posudek, je tento jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. 21 Cdo 3653/2019, kterým byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů vydané v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 23 C 350/2013 a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, lze "vztáhnout" i na tuto věc. Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, proč v uvedeném rozsudku, na rozdíl od napadeného usnesení, dospěl tento soud k závěru o nezbytnosti vypracování revizního znaleckého posudku znalcem z oboru ortopedie ve spolupráci se znalcem oboru pracovního lékařství. Pro posouzení této jiné věci, v níž byl předmětem řízení nárok vedlejší účastnice na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu její dočasné pracovní neschopnosti v době od 19. 1. 2012 do 7. 6. 2013, bylo významné, zda dočasná pracovní neschopnost vedlejší účastnice (a z ní vyplývající ztráta na výdělku) byla po celé uvedené období způsobena následky pracovního úrazu ze dne 2. 9. 2011, nebo zda (ne)byla po celé toto období nebo v jeho části způsobena jinými příčinami (předchozími úrazy, následnými - s úrazem ze dne 2. 9. 2011 nesouvisícími - lékařskými zákroky - např. operací levého kolenního kloubu vedlejší účastnice dne 15. 6. 2012, která podle znaleckého posudku MUDr. Libora Luňáčka nesouvisela s pracovním úrazem jejího pravého kolenního kloubu ze dne 2. 9. 2011). Tyto okolnosti však nebyly podstatné pro rozhodnutí o této věci, v níž bylo třeba určit příčinu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti vedlejší účastnice k dosavadní práci, které bylo důvodem výpovědi z pracovního poměru dané vedlejší účastnici stěžovatelkou podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ve dvou souvisejících řízeních týkajících se totožných účastníků, ve kterých je projednáván stejný skutkový základ, a soudní rozhodnutí jsou založena na stejných důkazech, rozhodl Nejvyšší soud protichůdným způsobem, když jednomu (dřívějšímu) dovolání vyhověl rozsudkem ze dne 28. 1. 2020 č. j. 21 Cdo 3653/2019-648 a druhé (pozdější) dovolání odmítl napadeným usnesením, přičemž v obou věcech rozhodoval stejný senát Nejvyššího soudu 21 Cdo.
7. Stěžovatelka dovozuje, že bylo-li by po vrácení věci Nejvyšším soudem uloženým revizním znaleckým posudkem v řízení vedeném okresním soudem sp. zn. 23 C 350/2013 zjištěno, že pracovní neschopnost vedlejší účastnice v době od 19. 1. 2012 do 7. 6. 2013 nebyla v příčinné souvislosti s úrazem ze dne 2. 9. 2011, pak by byla podle logické úvahy nutně zpochybněna také příčinná souvislost mezi úrazem ze dne 2. 9. 2011 a dlouhodobou ztrátou zdravotní způsobilosti, pro kterou byla dána vedlejší účastnici výpověď z pracovního poměru ze dne 30. 7. 2013, neboť není důvod se domnívat, že tato dlouhodobá ztráta zdravotní způsobilosti vedlejší účastnice může vycházet z jiných příčin, než je její úraz ze dne 2. 9. 2011, pro které vznikla nebo trvala předchozí dočasná pracovní neschopnost.
8. Současně podle stěžovatelky není udržitelná argumentace Nejvyššího soudu, který v prvním případě v dovolacím řízení konstatoval rozpor významných závěrů znaleckých posudků, a v druhém dovolacím řízení shledal stejné znalecké posudky vyhovující, aniž by tento svůj závěr dostatečné odůvodnil. Podle stěžovatelky významné rozpory ve znaleckých posudcích tyto posudky diskvalifikují jako celek a není možné, aby si soud sám posoudil, zda určité dílčí závěry těchto posudků nepoužít pro posouzení konkrétní otázky. Tímto postupem Nejvyšší soud nepřípustným způsobem zasáhl do znalecké činnosti, když posuzoval, které konkrétní závěry znaleckých posudků jsou ještě použitelné a které nikoliv. Konstatoval-li již jednou Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti znaleckých posudků, měl i v tomto řízení sp. zn. 21 Cdo 1741/2020 postupovat podle §127 odst. 2 o. s. ř., rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu zrušit a nařídit vypracování revizního znaleckého posudku.
9. Stěžovatelka poukazuje na to, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je diametrálně odlišné od závěrů, které Nejvyšší soud ke stejné důkazní situaci vyslovil v souvisejícím dovolacím řízení týchž účastníků ve věci sp. zn. 21 Cdo 3653/2019. Tato odlišnost porušuje právo stěžovatelky na soudní ochranu a narušuje i její právní jistotu, a to z důvodu, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je rozhodnutím překvapivým a s ohledem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3653/2019 současně rozhodnutím nepředvídatelným, přičemž odlišnost těchto souvisejících rozhodnutí nebyla ani řádně odůvodněna. Tímto postupem Nejvyššího soudu byl porušen mimo jiné i §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který stanoví, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
10. Stěžovatelka má za to, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je projevem libovůle tohoto soudu, když v rozporu s předchozím svým rozhodnutím sp. zn. 21 Cdo 3653/2019 nebylo přesvědčivě zdůvodněno, proč Nejvyšší soud posoudil pro rozhodnutí podstatnou otázku jinak. Takový postup Nejvyššího soudu stěžovatelka označuje jako případ extrémního rozporu mezi závěry Nejvyššího soudu a jeho právním hodnocením. Stěžovatelka podotýká, že v budoucnu lze očekávat, že další související a dosud pravomocně neskončené spory mezi ní a vedlejší účastnicí budou projednávány opět před Nejvyšším soudem, přičemž nebude předvídatelné, jaké ze dvou rozporných východisek Nejvyšší soud v dalších případech zaujme.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ve dvou souvisejících řízeních týkajících se totožných účastníků, ve kterých je projednáván stejný skutkový základ, a soudní rozhodnutí jsou založena na stejných důkazech, rozhodl Nejvyšší soud protichůdným způsobem, v této souvislosti stěžovatelka poukazuje zejména na rozdílné hodnocení totožných znaleckých posudků v těchto souvisejících řízeních obecnými soudy, tedy namítá vadné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu.
16. Znalecký posudek stejně jako jiné důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání odpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Znalecký posudek je možné dát přezkoumat jiným znalcem, státním orgánem, vědeckým ústavem, vysokou školou nebo institucí specializovanou na znaleckou činnost (srov. §127 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Zákon vypracování revizního znaleckého posudku ponechává na úvaze soudu. Vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet v úvahu zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být vyvolány i předložením listinného důkazu - posudku znalce, vypracovaného mimo řízení, nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné. Je tedy nutno přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, že nelze stanovit pravidlo pro postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem - posudkem jiného znalce vypracovaným mimo řízení.
17. Z výše uvedeného však vyplývá, že Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
18. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší soud, resp. obecné soudy, v předmětné věci ohledně hodnocení znaleckých posudků, včetně závěrů soudů vztahujících se k jejímu požadavku na vypracování revizního znaleckého posudku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky, včetně její námitky vztahující se k existenci příčinné souvislosti mezi úrazem ze dne 2. 9. 2011 a dlouhodobou ztrátou zdravotní způsobilosti. Nejvyšší soud rovněž přesvědčivě vysvětlil, proč ve stěžovatelkou uváděném rozsudku vydaném v související věci, na rozdíl od ústavní stížností napadeného usnesení, dospěl k závěru o nezbytnosti vypracování revizního znaleckého posudku, zatímco v posuzované věci nikoli (viz bod 5 shora). Závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé odůvodnit jeho kasační zásah. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu