ECLI:CZ:US:2021:4.US.691.21.1
sp. zn. IV. ÚS 691/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Bendlové, proti sdělení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. ledna 2021 č. j. 23 EXE 1302/2015-834, za účasti Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníka řízení, a Viléma Zakara a Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora, sídlem Palackého 31/2, Beroun, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného sdělení Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jím bylo zasaženo "přinejmenším" do ústavně zaručených práv "na spravedlivý proces a rovnost účastníků stěžovatelky chráněného na základě" čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že druhý vedlejší účastník byl v roce 2015 pověřen okresním soudem vedením exekuce k vymáhání pohledávky prvního vedlejšího účastníka proti stěžovatelce. V průběhu exekučního řízení stěžovatelka opakovaně podávala námitky podjatosti vůči soudnímu exekutorovi i exekučnímu soudu. K další námitce podjatosti soudního exekutora ze dne 11. 6. 2019 jí bylo přípisem okresního soudu uvedeným v záhlaví sděleno, že o ní nebude rozhodováno z důvodu, že jde o obstrukční chování, které nepožívá právní ochrany.
3. Ústavní stížnost podala stěžovatelka sama bez zákonem stanoveného povinného právního zástupce a sdělila, že bude zastoupena po přidělení advokáta Českou advokátní komorou (II. část ústavní stížnosti) a v závěru požádala o poskytnutí lhůty k jejímu doplnění (VI. část ústavní stížnosti). Ústavní soud stěžovatelčině žádosti vyhověl, vyzval ji k odstranění vad a stanovil jí lhůtu 30 dnů; lhůta uplynula 28. 4. 2021. Poslední den této lhůty obdržel Ústavní soud stěžovatelčinu žádost o prodloužení lhůty odůvodněnou tím, že Česká advokátní komora o její žádosti dosud nerozhodla a že délka lhůty není v době mimořádných opatření z důvodu nemoci Covid-19 plně dostačující. K žádosti přiložila korespondenci s Českou advokátní komorou, ze které vyplývá, že stěžovatelka požádala o určení advokáta dne 22. 3. 2021, přípisem ze dne 14. 4. 2021 byla vyzvána k upřesnění a doplnění žádosti, na tuto výzvu reagovala stěžovatelka téhož dne.
4. Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala v uplynulých pěti letech 12 ústavních stížností a v průběhu řízení o nich byla informována o zákonných náležitostech, včetně upozornění na povinné zastoupení při podání a na nutnost, aby ústavní stížnost byla sepsána právním zástupcem. I přesto stěžovatelka v dubnu 2021 podala tři ústavní stížnosti, aniž by předepsané zákonné náležitosti respektovala.
5. V nynější věci Ústavní soud stěžovatelčině žádosti o prodloužení lhůty k odstranění vad nevyhověl, neboť shledal, že - vedle absence povinného právního zastoupení - existují i další důvody pro odmítnutí její ústavní stížnosti.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Z citovaných ustanovení vyplývá, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit.
7. O uplatnění principu subsidiarity ústavní stížnosti proti rozhodnutím o podjatosti byla stěžovatelka podrobně informována v usneseních Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 226/17 a ze dne 2. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 356/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž z nyní posuzované ústavní stížnosti (III. část) je zřejmé, že se s nimi řádně seznámila; postačuje proto, aby Ústavní soud na jejich obsah odkázal.
8. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud uzavírá, že nyní posuzovaná ústavní stížnost (stejně jako ústavní stížnosti ve věcech, v nichž byla vydána usnesení odkazovaná sub 7.) je předčasná, tudíž je nepřípustná, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2021
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj