ECLI:CZ:US:2021:4.US.692.21.1
sp. zn. IV. ÚS 692/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, sídlem Beethovenova 235/1, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2021 č. j. 28 Cdo 3580/2020-683, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. července 2020 č. j. 69 Co 83/2020-657 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2019 č. j. 12 C 364/2015-602, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a obce Dlouhá Loučka, sídlem 1. máje 116, Dlouhá Loučka, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků soudů nižších stupňů, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená jí čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soud jako obsoletního.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "ZMV"), domáhala určení, že první vedlejší účastnice (jako první žalovaná) je vlastnicí blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Dlouhá Loučka, stěžovatelce bylo uloženo zaplatit první vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 3 598 Kč a druhé vedlejší účastnici (jako druhé žalované) částku 46 416,95 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti jakožto majetek (ženské větve) Řádu německých rytířů byly zabaveny nacisty a (i fakticky) konfiskovány dekrety presidenta republiky č. 12/1945 Sb. II, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Stěžovatelka mohla podat restituční žalobu podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, že by tak učinila, však netvrdila, a neuplatnila-li daný nárok, došlo k jeho promlčení. Sporné nemovitosti tak byly konfiskovány k datu účinnosti prvně uvedeného dekretu, jímž byl den 23. 6. 1945, tj. mimo tzv. rozhodné období, a dopadá na ně §8 odst. 1 písm. h) ZMV. Navíc tyto nepřešly na druhou vedlejší účastnici v rozporu s tzv. blokačními ustanoveními ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, či §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a ani v rozporu se zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.").
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit první vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč a druhé vedlejší účastnici částku 8 827 Kč. Krajský soud uzavřel, že i kdyby stěžovatelka měla v rozhodné době vlastní, na Řádu Německých rytířů nezávislou subjektivitu, a i kdyby majetek přešel na stát způsobem označeným v §5 odst. 1 písm. c) ZMV, sporný majetek (po právu) přešel na druhou vedlejší účastnici, a tudíž stěžovatelčina žaloba důvodná být nemůže.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl s tím, že nebyly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 téhož zákona, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit druhé vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč a že ve vztahu mezi stěžovatelkou a první vedlejší účastnicí se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že byla vlastnicí sporných nemovitostí v rozhodném období, odmítá, že by její právní předchůdkyně (údajně jako součást Řádu německých rytířů) neměla právní subjektivitu, a poukazuje na to, že druhá vedlejší účastnice, která své vlastnické právo dovozuje z §1 zákona č. 172/1991 Sb., neuvádí, že by byla historickou vlastnicí dotčených nemovitostí, takže dochází ke kolizi tohoto vlastnického práva s jejím legitimním očekáváním na vydání historického majetku.
6. Za nesprávné pak stěžovatelka označuje právní závěry obecných soudů, že nebyla alespoň část rozhodného období vlastníkem sporných nemovitostí a že přechod vlastnického práva k těmto nemovitostem na obec Dlouhá Loučka byl v souladu se zákonem. O existenci vlastnického práva má podle stěžovatelky svědčit smlouva o právu používání ze dne 14. 5. 1952 uzavřená mezi Náboženskou maticí v Praze a Místním národním výborem v Dolní Dlouhé Loučce, s ní související korespondence mezi těmito subjekty a Krajským národním výborem v Olomouci, jakož i vyjádření Náboženské matice č. j. 7394-295.
7. V návaznosti na to stěžovatelka argumentuje, že z výše zmíněných listin plyne, že Náboženská matice v Praze pouze spravovala její majetek podle vyhlášky Státního úřadu pro věci církevní č. 351/1950 Ú. l. I, o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem, přičemž poukazuje na zákon č. 217/1949 Sb., kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní, na §10 zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, a na body 127 a 129 nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.), přičemž tvrdí, že převáděla-li cokoliv Náboženská matice, nebo s takovým převodem vyjádřila souhlas, činila tak v rozporu se zákonem, protože byla pouze správcem. Z tohoto důvodu její majetek darovala nezákonně. Převzal-li jej stát na základě absolutně neplatné darovací smlouvy v roce 1956, tedy v rozhodném období, postup Náboženské matice a státu má charakter majetkové křivdy ve smyslu §5 písm. c) ZMV.
8. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že se - namísto zkoumání podmínek přechodu vlastnického práva na druhou vedlejší účastnici - zabýval samotným restitučním nárokem, což má být v rozporu s podstatou určovací žaloby podle §18 odst. 1 ZMV. Její úloha má být podle stěžovatelky toliko "předběžná", tedy aby byla postavena najisto osoba současného vlastníka, tedy zda, kdy a jak došlo k přechodu původního majetku z vlastnictví státu do vlastnictví druhé vedlejší účastnice. Došlo tak ke spojení řízení o podané určovací žalobě s řízením o případné žalobě restituční, načež bylo rozhodnuto fakticky o jejím restitučním nároku, ač to nebylo předmětem řízení.
9. Konečně stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerespektovaly judikaturní závěry Ústavního soudu plynoucí konkrétně z usnesení ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. III. ÚS 630/06 (U 4/44 SbNU 769) a nálezu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), od nichž se podle stěžovatelky neodchyluje ani již zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje, že obec nemůže své vlastnické právo odvozovat ze zákona č. 172/1991 Sb. tam, kde nešlo o její tzv. historický majetek [v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000 sp. zn. II. ÚS 411/99 (N 23/17 SbNU 167)], přičemž v posuzované věci o takový majetek nešlo, načež s odkazem na již zmíněné usnesení Ústavního soudu tvrdí, že k přechodu majetku na druhou vedlejší účastnici nedošlo, a to z důvodu porušení tzv. blokačního ustanovení ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud považuje za nezbytné konstatovat, že i když se okresní soud zabýval rovněž tím, zda stěžovatelčina právní předchůdkyně měla vlastní právní subjektivitu a potažmo zda utrpěla majetkovou křivdu v tzv. rozhodném období, krajský soud se k těmto otázkám nijak nevyjádřil, neboť se ztotožnil s dalším názorem okresního soudu, že k přechodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem z první na druhou vedlejší účastnici došlo v souladu se zákonem. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud zkoumal (mohl zkoumat) pouze to, zda z hlediska ústavnosti obstojí tento druhý (samostatný) rozhodovací důvod, z čehož dále plyne, že stěžovatelčiny námitky, které nesměřují proti němu, jsou bezpředmětné (zejména sub 6 a 7). Dlužno podotknout, že obdobně reagoval i Nejvyšší soud, stěžovatelka však jeho závěry nijak nereflektuje.
13. Namítá-li stěžovatelka, že se krajský soud zabýval i samotným restitučním nárokem (sub 8), jednak dané tvrzení neodpovídá skutečnosti, jednak je v kontextu daného případu zjevné, že by tato údajná vada nemohla mít na výsledek řízení žádný vliv, a konečně na takovém postupu by nic závadného nebylo možné spatřovat, jak již vysvětlil Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení, a to i s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu.
14. Otázkou, zda skutečně nemohlo dojít k přechodu sporných nemovitostí na druhou vedlejší účastnici podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť tomu v daném případě bránil §4 odst. 2 téhož zákona, jak stěžovatelka namítala, se již podrobně zabýval Nejvyšší soud, přičemž její argumentaci, která se nyní opakuje v ústavní stížnosti, ústavně konformním způsobem vypořádal. V tomto rámci Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, z jakého důvodu na posuzovanou věc posledně uvedené ustanovení nedopadá, jakož i to, proč stěžovatelčiny judikaturní odkazy nelze považovat za případné (viz i usnesení ze dne 15. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 1870/20, vydané ve věci stěžovatelky samotné - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz).
15. Ústavní soud shledal, že jádrem ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s řádně odůvodněnými právními závěry obecných soudů, kdy stěžovatelka po Ústavním soudu v podstatě požaduje, aby sám znovu a "lépe" vyložil příslušná ustanovení ZMV, a zákona č. 172/1991 Sb., tedy podústavní právo, ačkoli jeho úkolem (v daných souvislostech) může být jen přezkoumání procesu intepretace a aplikace podústavního práva z hlediska toho, zda není stižen již zmíněnými tzv. kvalifikovanými vadami [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]; ty se však z obsahu ústavní stížnosti ani nepodávají.
16. Argumentuje-li stěžovatelka v úvodu ústavní stížnosti tzv. legitimním očekáváním, možno dodat, že k této otázce se podrobně Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), nezbylo mu než uzavřít, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu