ECLI:CZ:US:2021:4.US.724.21.1
sp. zn. IV. ÚS 724/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Michálka, zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 č. j. 26 Cdo 2603/2020-139, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2020 č. j. 38 Co 6/2020-108 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27. září 2019 č. j. 5 C 287/2018-87, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a města Hodonín, sídlem Masarykovo nám. 53/1, Hodonín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku (žalobci) částku 178 168 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a nahradit náklady řízení ve výši 10 109 Kč (výrok II.). Žalovaná částka představovala dlužné nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s nájmem bytové jednotky č. X v domě na adrese XX, za období od srpna 2015 do května 2018. Okresní soud uzavřel, že vedlejší účastník prokázal listinnými důkazy svůj nárok a že jeho žaloba je důvodná. Neztotožnil se s tvrzením stěžovatele, že v rozhodném období mezi účastníky neexistovala žádná nájemní smlouva, neboť tato zanikla okamžikem zaplacení kupní ceny za předmětnou bytovou jednotku. Zdůraznil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že podle výpisu z katastru nemovitostí svědčí až doposud vlastnické právo k předmětné bytové jednotce vedlejšímu účastníkovi a že nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 22. 6. 2004 zanikl až na základě písemné výpovědi vedlejšího účastníka bez výpovědní doby ze dne 23. 1. 2019, doručné téhož dne stěžovateli. Případné vlastnické právo stěžovatele k předmětné bytové jednotce by jako absolutní majetkové právo vzniklo až právními účinky zápisu do katastru nemovitostí, což se doposud nestalo. Proto ani zaplacení případné kupní ceny za bytovou jednotku v roce 2007 nemohlo mít vliv na existenci nájemního vztahu a povinnosti stěžovatele mimo jiné řádně a včas hradit v rozhodném období nájemné a zálohy na plnění spojená s užíváním bytu. Podle názoru okresního soudu nemohlo tento závěr ovlivnit ani probíhající řízení o stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, které bylo vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 158/2012, neboť uvedený spor nijak nesouvisí s předmětem daného řízení o zaplacení dlužného nájemného a záloh na služby v rozhodném období.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 720 Kč. Shledal, že okresní soud logicky a v souladu se zjištěným skutkovým stavem vysvětlil svůj závěr o tom, že mj. i v předmětném období od srpna 2015 do května 2018 trval nájemní vztah mezi účastníky řízení. Podotkl, že na trvání tohoto nájemního vztahu a existenci práv a povinností z něho vyplývajících neměl a nemohl mít žádný vliv neúspěšný pokus stěžovatele o zakoupení předmětné bytové jednotky. Z provedených důkazů vyplynulo, že k převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce z vedlejšího účastníka na stěžovatele nakonec nedošlo a žádným z důkazů nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla uzavřena dohoda o ukončení nájmu, nájemní vztah zanikl až na základě výpovědi z nájmu dané vedlejším účastníkem v roce 2019. Stěžovatel se domáhal u soudu uložení povinnosti vedlejšímu účastníku uzavřít s ním kupní smlouvu na předmětnou bytovou jednotku, nicméně tato žaloba byla pravomocně zamítnuta. Ve shodě s okresním soudem poukázal na to, že na posuzovanou věc nemůže mít vliv ani výsledek řízení o dovolání stěžovatele ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 158/2012, neboť výsledek tohoto dovolacího řízení by nemohl přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí v této věci, protože i kdyby se nakonec domohl uložení povinnosti vedlejšímu účastníku uzavřít s ním kupní smlouvu, "k přechodu" (sic k převodu) vlastnického práva by došlo až vkladem do katastru nemovitostí (s účinky ex nunc), a nikoliv dříve. Na povinnosti stěžovatele platit vedlejšímu účastníku nájemné a zálohy na plnění spojená s užíváním bytu v období od srpna 2015 do května 2018 by tedy případné pozdější nabytí vlastnického práva stěžovatele k bytové jednotce nemohlo nic změnit.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád"), a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč. Nejvyšší soud k odůvodnění závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, uvedl, že otázka nastolená k dovolacímu přezkumu (tj. zda soudní řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy o převodu bytové jednotky mezi nájemcem a pronajímatelem má vliv na trvání nájemního vztahu mezi nimi) byla již v jeho rozhodovací praxi vyřešena a rozhodnutí krajského soudu je s ustáleným řešením v souladu. Nebyl proto důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na své argumentaci uplatněné již v řízení před obecnými soudy. S právním názorem obecných soudů se neztotožňuje a má za to, že nesprávně vyhodnotily otázku účinnosti smlouvy o nájmu, jakož i právního významu řízení o stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu. Je přesvědčen, že vznikem povinnosti uzavřít kupní smlouvu došlo k zániku závazku z nájemní smlouvy, tedy i jeho povinnosti platit nájemné a úhrady za služby s ním spojené. Tvrdí, že byl v dobré víře, že kupní smlouva bude uzavřena, a že sám vedlejší účastník nedal najevo, že svůj závazek nemá v úmyslu splnit. Stěžovatel se domnívá, že skutečnost, že v důsledku nepoctivého jednání vedlejšího účastníka nakonec kupní smlouva nebyla uzavřena, nemůže jít k jeho tíži. Uplatnění nároku na zaplacení dlužného nájemného podle něj odporuje rovněž zásadě poctivosti a zásadě zákazu zneužití práva podle §6 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Nesouhlasí ani s názorem obecných soudů o významu řízení o stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu pro nájemní vztah. Výsledek tohoto řízení má podle něj přímý vliv na posouzení trvání účinků nájemní smlouvy, když v případě uložení takové povinnosti vedlejšímu účastníku by bylo zároveň konstatováno jeho protiprávní jednání spočívající v odmítnutí uzavřít kupní smlouvu. Proto by žaloba o zaplacení dlužného nájemného musela být zamítnuta.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
10. Okresní soud a krajský soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Dovodily, že v období trvajícím od srpna 2015 do května 2018, kdy stěžovatel jako nájemce neplatil nájemné a úhradu za služby, nájemní vztah nezanikl (žádným ze zákonem předpokládaných způsobů) a že k zániku nájemního vztahu (splynutím) v případě nahrazení vůle vedlejšího účastníka soudním rozhodnutím, kdy by se stěžovatel domohl uzavření kupní smlouvy, by došlo až po právní moci vydaného rozhodnutí jeho vkladem do katastru nemovitostí s účinky ex nunc, a to pouze za stavu, kdy by nájemní poměr ještě trval (tj. nezanikl by na základě výpovědi vedlejšího účastníka ze dne 23. 1. 2019). Ústavní soud proto neshledal v jejich rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
11. Stejně tak považuje Ústavní soud argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně souladnou a srozumitelnou. Nejvyšší soud se dovolacími námitkami stěžovatele řádně zabýval a vysvětlil, proč dovolání nebylo možno posoudit jako přípustné podle §237 občanského soudního řádu. V jeho závěru ve věci nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a jelikož ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost proto odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu