ECLI:CZ:US:2021:4.US.746.21.1
sp. zn. IV. ÚS 746/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. N., zastoupeného Mgr. Janem Altem, advokátem, sídlem Havlíčkovo náměstí 512, Kutná Hora, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2020 č. j. 23 Co 228/2020-129 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. května 2020 č. j. 20 C 156/2019-70, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a P. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník, který je zletilým synem stěžovatele, se žalobou podanou u Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") domáhal určení výživného po stěžovateli částkou 20 000 Kč měsíčně od 12. 9. 2016. Uvedl, že naposledy bylo výživné, které má stěžovatel platit vedlejšímu účastníkovi, stanoveno rozsudkem okresního soudu ze dne 2. 11. 1998 č. j. 5 Nc 193/98-11, částkou 500 Kč měsíčně. V mezidobí se změnily poměry vedlejšího účastníka s ohledem na uplynutí věku a změnily se i finanční poměry stěžovatele. Stěžovatel měl v době podání žaloby vyživovací povinnost ještě k nezletilé dceři B. N.
3. Okresní soud rozhodl napadeným rozsudkem, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu vedlejšího účastníka částkou 10 000 Kč měsíčně splatnou ke každému patnáctému dni v měsíci předem počínaje od dubna 2019 (výrok I); dluh na výživném ve výši 36 000 Kč, vzniklý za období od dubna 2019 do května 2020, je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi ve splátkách po 3 000 Kč splatných společně s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek (výrok II); žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se vedlejší účastník domáhal výživného ve výši 20 000 Kč měsíčně za období od září 2016 do března 2019, a v rozsahu, v němž se vedlejší účastník domáhal výživného ve výši 10 000 Kč nad rámec výživného stanoveného ve výroku I tohoto rozsudku za období od dubna 2019 (výrok III); žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
4. K odvolání obou účastníků rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že rozsudek okresního soudu se ve výroku I mění tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu vedlejšího účastníka částkou 14 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2019 a od 1. 9. 2020 částkou 12 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem (výrok I); ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že dluh na výživném za dobu od 1. 9. 2019 do 30. 11. 2020 ve výši 77 000 Kč je stěžovatel oprávněn splácet ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku spolu s běžným výživným, pod ztrátou výhody splátek (výrok II); ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění tak, že se zamítá žaloba v části požadující výživné 20 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 2016 do 31. 8. 2019 a v částce 6 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 2019 do 31. 8. 2020 a v částce 8 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2020 (výrok III); stěžovateli se náhrada nákladů řízení před okresním soudem nepřiznává (výrok IV); stěžovateli se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok V). Krajský soud vycházel za dobu od září 2019 do srpna 2020 z příjmu stěžovatele, který se pohyboval okolo 90 000 Kč měsíčně a z toho, že stěžovatel měl v té době vyživovací povinnost ještě k dceři B. N. S přihlédnutím k tomu, že již v březnu 2019 stěžovatel vedlejšímu účastníkovi daroval polovinu bytové jednotky číslo X v ulici XY a tím vedlejšímu účastníkovi vznikl nárok na polovinu nájemného z tohoto bytu, který je pronajímán, se jeví jako přiměřená částka výživného, které bylo stěžovateli krajským soudem stanoveno, ve výši 14 000 Kč. Výživné bylo stanoveno v této výši za situace, že vedlejší účastník je studentem bakalářského studia na Karlově univerzitě v Praze a nebyly zjištěny žádné jeho další příjmy. Od září 2020 stanovil krajský soud výživné pro žalobce částkou 12 000 Kč měsíčně, když přihlížel k tomu, že stěžovateli přibyla další vyživovací povinnost k nezletilé N. N. Výroky o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny tím, že podle výsledku řízení by měl stěžovatel právo na poměrnou část vynaložených nákladů řízení, avšak tyto náklady mu nebyly přiznány za použití §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud především přihlížel k osobní a majetkové situaci vedlejšího účastníka, který je studentem bez vlastního příjmu a je finančně závislý na výživném od svých rodičů. Bylo by protismyslné, aby mu bylo uloženo, byť i jen částečně, zaplatit náklady řízení stěžovateli, který k němu má vyživovací povinnost.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy se žádným způsobem nezabývaly stěžovatelem vznesenou námitkou nemravnosti požadovaného výživného, když s ním vedlejší účastník odmítá bezdůvodně jakýmkoliv způsobem komunikovat. Dále pominuly také existenci vyživovací povinnosti k neprovdané matce jeho nezletilé dcery N. N.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
11. Napadené rozsudky obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Krajský soud ve věci provedl dostatečné doplnění dokazování, zabýval se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, přičemž své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil. Též závěr krajského soudu, že dojde-li ke snížení příjmů stěžovatele v důsledku snížení pracovního úvazku, nelze k této námitce přihlížet, neboť rozhodující je stav v době vyhlášení rozhodnutí, nutno označit za ústavně konformní, přičemž jej lze aplikovat i na případné další změny v rodinné situaci stěžovatele a vedlejšího účastníka (např. vyživovací povinnost k dalším osobám, ukončení studia vedlejšího účastníka apod.). Stěžovateli lze dát za pravdu, že krajský soud se výslovně korektivu dobrých mravů v odůvodnění svého rozhodnutí nevěnoval, ale z odůvodnění vyplývá, že vztahy mezi účastníky důsledně zkoumal a vzal v potaz všechny relevantní skutečnosti (srov. provedené důkazy, vč. výslechu svědkyně, a též závěr bodu 11 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu), což nutno shledat z ústavního hlediska za dostatečné.
12. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu