ECLI:CZ:US:2021:4.US.751.21.1
sp. zn. IV. ÚS 751/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Knappa, zastoupeného Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. ledna 2021 č. j. 10 As 370/2020-39 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2020 č. j. 6 A 174/2019-60, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České národní banky, sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 10, 26 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel od roku 1995 pracuje v oboru finančních služeb, od roku 2003 pracuje v oblasti pojišťovnictví na vedoucích pozicích. V roce 2018 se zúčastnil výběrového řízení na pozici člena představenstva a obchodního ředitele obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a. s. (dále jen "pojišťovna"), vykonávající pojišťovací činnost. Dne 17. 3. 2019 stěžovatel obdržel od pojišťovny jako nejvhodnější kandidát písemnou nabídku, podle níž je nutné jako podmínku získat souhlas vedlejší účastnice jako orgánu dohledu v pojišťovnictví.
3. Dne 11. 6. 2019 pracovnice vedlejší účastnice (ředitelka sekce dohledu nad finančním trhem) e-mailovým přípisem sdělila zástupci pojišťovny, že stěžovatel nesplňuje požadavky na osobu s klíčovými funkcemi ve smyslu §7a odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pojišťovnictví"). Pracovnice vedlejší účastnice uvedla, že z předchozího působení stěžovatele v jiné společnosti zjistila "závažné skutečnosti", jež byly předmětem správních řízení ukončených pravomocným uložením pokut. Dne 9. 9. 2019 pracovnice vedlejší účastnice zaslala zástupci pojišťovny obdobný přípis, ve kterém uvedla, že i jiná funkce v pojišťovně, do které měl být stěžovatel zařazen, spadá pod působnost předpokladů podle §7a zákona o pojišťovnictví. Předseda představenstva pojišťovny byl rovněž opakovaně upozorněn na to, že konečné rozhodnutí o obsazení osob, které skutečně řídí společnost nebo mají jiné klíčové funkce, je na ní, neboť je to právě pojišťovna, která je povinna zajistit, že tyto osoby budou důvěryhodné a způsobilé a nebudou ve střetu zájmů. V souladu s touto svou povinností se pojišťovna rozhodla využít svého výlučného práva nenominovat stěžovatele do představenstva, a o této skutečnosti informovala e-mailem ze dne 13. 9. 2019 vedlejší účastnici.
4. Stěžovatel následně nebyl na schůzi dozorčí rady pojišťovny zvolen do jejího představenstva. V návaznosti na to, se stěžovatel žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal ochrany před nezákonným zásahem vedlejší účastnice, který spatřoval "v opakované negativní komunikaci" vedlejší účastnice "vydávané za konečná stanoviska" negativně hodnotící jeho důvěryhodnost ve smyslu §7a zákona o pojišťovnictví v uvedených přípisech ze dne 11. 6. 2019 a 9. 9. 2019. Stěžovatel tvrdil, že vedlejší účastnice není oprávněna poskytovat o jeho osobě jakékoli informace a tento nezákonný postup poškozuje jeho pověst, čest, dobré jméno a postavení na pracovním trhu.
5. Městský soud zamítl žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem. Nejprve uvedl, že vedlejší účastnice poskytla pojišťovně informaci o stěžovateli z podnětu pojišťovny i stěžovatele. Odpověď na předběžný dotaz o důvěryhodnosti osoby, která má být tzv. osobou s klíčovými funkcemi, byť ze zákona nevyplývá, je běžnou správní praxí vedlejší účastnice, což dokládá i postup pojišťovny, jež tento proces iniciovala. Dále městský soud uvedl, že v dané fázi, kdy stěžovatel nebyl jmenován do funkce statutárního orgánu nebo jakéhokoliv orgánu pojišťovny, a tvrzení vedlejší účastnice v uvedených přípisech nebylo závazné, je pojišťovna jediným odpovědným subjektem k posouzení požadavků důvěryhodnosti u osoby s klíčovou funkcí i za nepřijetí stěžovatele do nabízených pracovních funkcí. Byl-li tedy na právech stěžovatel zkrácen, tak pouze jednáním pojišťovny, které v něm mohlo vzbudit očekávání, že bude jmenován do klíčové funkce v pojišťovně, k čemuž však následně nedošlo. Uvedené přípisy nadto byly adresovány výhradně pojišťovně a označeny za důvěrné. Z žádného ustanovení zákona o pojišťovnictví podle městského soudu nevyplývá právo stěžovatele být jmenován do funkce uvedeného orgánu pojišťovny. Takové právo pak nemohlo být založeno ani soukromoprávním ujednáním, jak bylo již vysloveno výše, neboť toto jednak neodpovídá zákonu o pojišťovnictví a jednak jím není vedlejší účastnice v žádném případě vázána. Stěžovatel proto nebyl zkrácen na svých veřejných subjektivních právech. Tzv. zásahovou žalobu ani nelze použít k ochraně práv proti jednání pojišťovny jako subjektu soukromého práva.
6. Následnou kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem uvedeným v záhlaví. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že pro nynější věc je podstatné, že komunikace ředitelky sekce dohledu nad finančním trhem vůči pojišťovně nezkracovala stěžovatele přímo na právech. Nemohla být proto pojmově ani zásahem, pokynem či donucením, protože sama o sobě nebyla s to zasáhnout stěžovatelovu právní sféru, stěžovatelova veřejná subjektivní práva. Pojišťovna nebyla tvrzeními vedlejší účastnice o důvěryhodnosti stěžovatele vázána. Jde proto o podmínky výběrového řízení subjektu soukromého práva, nikoli o následky "plynoucí z veřejného práva". Nelze stěžovateli přisvědčit, že městský soud upírá stěžovateli ochranu jeho práv. Stěžovatel má možnost se obrátit na obecné soudy, tvrdí-li, že došlo k zásahu do jeho osobnostních práv. Proti údajně nactiutrhačným informacím žalované se stěžovatel jistě může bránit cestou civilní žaloby (např. §82 odst. 1 občanského zákoníku), neboť právě důstojnost člověka, jeho vážnost a čest chrání občanský zákoník v §81 a násl. Tzv. zásahová žaloba nemůže "suplovat" právní prostředky k ochraně "proti defamačním výrokům" (sc. difamačním výrokům).
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice porušila zásadu zákonnosti a zasáhla do jeho soukromí, neboť došlo ke zveřejnění nepravdivých údajů o něm, což má vliv na jeho další potenciální zaměstnání v oboru. Proto se obrátil na správní soudy s tzv. zásahovou žalobou.
8. Správní soudy odepřely stěžovateli přístup k soudní ochraně. Vyhodnocení jeho důvěryhodnosti podle zákona o pojišťovnictví vedlejší účastnicí je tzv. zásahem. Posouzení takové skutečnosti mělo bezprostřední vliv na získání pozice, o kterou se v pojišťovně ucházel. Stěžovatel se "pozastavuje" nad závěrem správních soudů že jeho právní sféra nemohla být dotčena, neboť v důsledku postupu vedlejší účastnice nemůže nalézt práci v oboru. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou přitom rozporná; na jednom místě označují správní soudy přípisy vedlejší účastnice za "konečné stanovisko", přitom je na jiném místě označují za "předběžný názor". Vedlejší účastnice není oprávněna se vyjadřovat k důvěryhodnosti před jmenováním dané osoby. Vedlejší účastnice proto pochybila, poskytla-li obdobné informace pojišťovně. Stěžovatel však nemá možnost domoci se ochrany svých práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo při procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Těžištěm ústavní stížnosti je námitka odepření přístupu k soudní ochraně proti důsledkům postupu vedlejší účastnice, které stěžovatel spatřuje v zásahu do svých osobnostních práv. Napadená rozhodnutí jsou přitom založena na závěru, že přestože stěžovateli nelze poskytnout ochranu jeho práv prostřednictvím správního soudnictví, neboť nebyla dotčena jeho veřejná subjektivní práva, k jejichž ochraně je správní soudnictví primárně založeno, má možnost domoci se svých práv civilní žalobou (např. §82 odst. 1 občanského zákoníku) podanou u obecných soudů.
12. Pro Ústavní soud je rozhodné, že stěžovatel spojuje důsledky celé záležitosti se zásahem do svých osobnostních práv (sub 7). Ty jsou přitom, jak uvádí Nejvyšší správní soud, pod ochranou předpisů soukromého práva. Stěžovatel však na tuto argumentaci správních soudů nijak nereaguje; nezpochybňuje, že obecné soudy jsou schopny poskytnout ochranu tvrzenému porušení jeho práv. Neuvádí ani jiná svoje veřejná subjektivní práva, jež měla být dotčena.
13. K uvedenému je vhodné dodat, že odpovědnost za zásah do osobnostních práv není vyloučena u pojišťovny, jako jiného subjektu soukromého práva, popř. státu, vystupovala-li vedlejší účastnice jako orgán veřejné správy při jejím výkonu. Lze odkázat např. na usnesení ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 130/06 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterého kladné rozhodnutí v řízení o ochraně před nezákonným zásahem ve správním soudnictví není předpokladem pro uplatnění náhrady újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Není ani a priori vyloučeno, aby obecné soudy potenciálně posoudily otázky řešené v napadených rozhodnutích rozdílně než správní soudy; odůvodnění rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci není pro obecné soudy v občanském soudním řízení závazné (srov. výklad §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2004 sp. zn. 26 Cdo 246/2004 či ze dne 30. 9. 2009 sp. zn. 26 Cdo 4769/2007).
14. Konečná identifikace protiprávního jednání, odpovědného subjektu a prokázání tvrzené újmy v příčinné souvislosti s tímto jednáním je však na stěžovateli. Zvolil-li nesprávný procesní prostředek k ochraně svého práva, což je srozumitelným nosným argumentem napadených rozhodnutí, nelze to za dané situace klást k tíži orgánům veřejné moci.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu