ECLI:CZ:US:2021:4.US.758.21.1
sp. zn. IV. ÚS 758/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2020 č. j. 3 Tdo 1318/2020-1370, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2020 č. j. 2 To 106/2019-1265 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2019 č. j. 10 T 6/2018-1165, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že nejprve dne 24. 3. 2017 v ranních hodinách napadl pěstmi a kopanci na chodbě domu poškozenou Jitku C. /jedná se o pseudonym/ (aby jí přiměl odjet s ním do Vídně), která voláním o pomoc přivolala poškozeného P. Toho stěžovatel po fyzické potyčce natlačil hlavou do výlohy obchodu, kterou tím rozbil, následně poškozeného zalehl a kousl jej do brady. Poté se dne 26. 5. 2017 snažil přimět poškozenou, aby s ním odjela do Vídně, pročež jí po otevření dveří natlačil do jejího bytu, kde ji fyzicky napadl, spoutal, vyhrožoval jí usmrcením, vpíchnul jí injekčně neznámou látku, která jí omámila, sbalil jí věci na cestu do Vídně a následně po ní vyžadoval sex a vykonal na ní soulož, kterou strpěla. Poté jí lákal do auta, což však poškozená odmítla a odešla. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a trestu vyhoštění z území České republiky na dobu desíti let. V dané věci šlo již o druhý rozsudek, neboť ten první pro jednání ze dne 26. 5. 2017, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby, zrušil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 13. 12. 2018 č. j. 2 To 77/2018-1049.
3. Po doplněném dokazování dospěl krajský soud v napadeném rozsudku k závěru o stěžovatelově vině. Ta je prokazována zejména výpovědí poškozené, která poprvé vypovídala přímo před soudem, neboť se výrazně zlepšil její duševní stav (špatný v minulosti v důsledku užívání drog a paranoidní schizofrenie). Na rozdíl od původního (na videozáznamu zachyceného) výslechu byla nyní podle krajského soudu při výslechu orientovaná a popsala všechny okolnosti obou incidentů. Odchylky od předchozích výpovědí krajský soud hodnotil jako výsledek zlepšeného duševního stavu. Zároveň její výpověď nebyla zabarvena v neprospěch stěžovatele (uváděla řadu mu příznivých okolností). Její výpověď byla současně v souladu s ostatními provedenými důkazy a s verzí, kterou řekla svým příbuzným krátce po činu. Podle soudu není reálné, aby v takové chvíli dokázala vykonstruovat složitou verzi, která následně obstojí v konfrontaci s provedenými důkazy. U prvního incidentu je vina stěžovatele prokázána rovněž výpovědí poškozeného. Ostatní svědci líčí buď jen dílčí úseky událostí, nebo reprodukují popis událostí poškozenými. Všechny tyto výpovědi jsou však ve vzájemném souladu. Následky druhého napadení jsou pak patrné z lékařských zpráv, popisující zejména podlitiny, tržné rány, vnitřní zranění a zlomeninu obratle.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry krajského soudu. Nepřisvědčil stěžovateli, že by výpověď poškozené měla být výsledkem jejích schůzek s vyšetřovateli. Kontaktování poškozené ze strany policistů bylo podle vrchního soudu zjevně motivováno snahou zajistit její výpověď, jež v dostatečné kvalitě v řízení po delší dobu absentovala (prvotní výpověď byla v důsledku duševního stavu poškozené zmatená). Krajský soud se s celou obhajobou stěžovatele vypořádal, přičemž žádný z provedených důkazů její podstatu nepodporuje. Marginální rozpory v jednotlivých výpovědích nemohou přinést jiné rozhodnutí o vině. Jinak byly všechny námitky vypořádány konzistentně se skutkovou verzí krajského soudu.
5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění shledal, že závěry soudů nižších stupňů nejsou v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Stěžovatelovou obhajobou se oba soudy pečlivě zabývaly. Zvláště poukázal na to, jak se krajský soud zabýval souladem všech provedených důkazů, resp. zejména souladu výpovědi poškozené s ostatními důkazy.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že v dané věci je usvědčujícím důkazem osamocená výpověď poškozené, která je naopak zpochybněna některými objektivními důkazy. Stěžovatel upozorňuje, že poškozená byla v předmětné době osobou drogově závislou (přítomnost drog v těle byla prokázána lékařskou zprávou). Podle znaleckého zkoumání trpí paranoidní schizofrenií, jejíž projevy (mezi něž patří bludy a halucinace) mohou být návykovými látkami zhoršeny. Nadto stěžovatel poukazuje, že první záznam o výslechu poškozené (ze dne 15. 11. 2017) prokazuje, že tato není schopná vypovídat spontánně (a ne vždy smysluplně). Útržky odpovědí nepodporují verzi obžaloby, pročež soud v prvním rozhodnutí stěžovatele zprostil obžaloby z trestného činu znásilnění. Další výslech byl proveden až po zrušení zprošťujícího rozsudku, v němž však poškozená přiznala, že případ opakovaně "konzultovala" s vyšetřovatelem. O tom však nejsou ve spise žádné záznamy a nebyl u toho přítomen obhájce, takže jde o porušení práva na obhajobu, navíc ve vážném případě tzv. nutné obhajoby. Tímto způsobem může policejní orgán napravovat svá jiná pochybení (nezajištění kamerových záznamů). Stěžovatel je toho názoru, že k takovým výpovědím neměly soudy vůbec přihlížet. V tomto směru rovněž stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva o přípustnosti užití výpovědi svědka, kterého neměla možnost obhajoba vyslechnout. Vrchní soud pak tuto skutečnost bagatelizoval, a to způsobem odporujícím výpovědi samotné poškozené. Samotný obsah výpovědi není pak v některých ohledech spontánní, autentický a logický. Poškozená se například vymezuje vůči předtím uplatněné obhajobě. Žádné další důkazy o stěžovatelově vině neexistují, jak ostatně přesvědčivě vyložil krajský soud ve zprošťujícím rozsudku. Následné zrušení tohoto rozsudku porušilo podle stěžovatele zásady hodnocení důkazů v trestním řízení, neboť vrchní soud v podstatě nařídil krajskému soudu prokázat, že se stěžovatelka mohla stát obětí jiného přepadení, což je nejen obtížně únosné důkazní břemeno, avšak zejména pokyn v rozporu s presumpcí neviny. Stěžovatelem prezentovaná verze skutkového děje je mnohem logičtější. Poškozená po údajném znásilnění a ublížení na zdraví nevyhledala pomoc, ani když byla na otevřeném prostranství (v kontaktu s třetími osobami) nebo o samotě. To potvrdily kamerové záznamy. Tvrzení o zraněních pak vyloučily lékařské zprávy. Pochybnosti vyvolává i nalezení jehly (zaujatým) poškozeným, a to den po provedení prohlídky bytu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatelem namítaná pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti především opakuje svoji obhajobu, s níž již byly konfrontovány obecné soudy, které se s ní v napadených rozhodnutích obsáhle vypořádaly. Stěžovatel tak po Ústavním soudu žádá, aby k jejich konkrétním skutkovým závěrům zaujal své vlastní stanovisko, popř. je přehodnotil. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Žádná z uplatněných námitek přitom nemá podobu tvrzení o tzv. extrémním rozporu, v jehož důsledku by některý ze závěrů soudů byl důkazně nepodložen nebo odporoval obsahu všech provedených důkazů. Taková situace je ostatně v důkazním řízení s přímou usvědčující výpovědí oběti zásadně vyloučena. Hodnotit vzájemné rozpory mezi jednotlivými důkazy, například mezi výpověďmi jednotlivých svědků, totiž Ústavnímu soudu nenáleží. Posuzovaná trestní věc naopak ukazuje mimořádnou důležitost naplnění zásady ústnosti a přímosti dokazování v trestních řízeních, jejichž předmětem je druhově obdobná trestná činnost. Pouze soud, který jednotlivé účastníky vztahového a sexuálního násilí podrobně vyslechne a konfrontuje (umožňuje-li to jejich stav), je jediný způsobilý dospět k ústavně konformnímu závěru o (ne)vině obviněného.
11. Skutečnost, že stěžovatel považuje vlastní skutkové hodnocení za nejlogičtější z několika možných, je z ústavněprávního hlediska irelevantní, neboť tento stěžovatelův náhled nesdílely obecné soudy a vzniklé pochybnosti buď rozptýlily, anebo je vyhodnotily ve prospěch stěžovatele. Přitom lze poukázat na to, že stěžovatelova obhajoba se napříč celým trestním řízením nedůvodně opírá o souhrn specifických předsudků a mýtů o chování "opravdové" oběti sexuálně násilného trestného činu, uplatněných následně vůči poškozené (např. tvrzení o snížené konkrétní věrohodnosti drogově závislé oběti, zdůrazňování možností útěků a obrany poškozené po brutálním a výhružky obsahujícím útoku, kterých by "opravdová" oběť musela podle stěžovatele využít, stigmatizace její duševní choroby atd.), které však nemají oporu ani v konkrétním provedeném dokazování, ani v obecných viktimologických poznatcích (viz např. Čírtková, L. Viktimologie pro forenzní praxi. Praha: Portál 2014).
12. Stěžovateli nelze navíc přisvědčit ani v tom, že by byl usvědčován pouze výpovědí poškozené. Ta je jediným přímým důkazem, jehož věrohodnost je však podporována celou řadou důkazů nepřímých (zejména fyzická zranění stěžovatelky). Závěr soudů, podle něhož je nereálné, aby zraněná poškozená v těžkém duševním stavu dokázala téměř ihned po události vymyslet falešné obvinění, které se bude shodovat se všemi následně nalezenými nepřímými důkazy (výpovědi sousedů, kamerové záznamy atd.), lze považovat za ústavně konformní.
13. Soudy se rovněž, pomocí znaleckého zkoumání, dostatečně vypořádaly s tím, že stěžovatelka nebyla po delší dobu schopna podat jakoukoliv (nejen usvědčující) smysluplnou výpověď.
14. Porušení zásady presumpce neviny nelze spatřovat ani v tom, že vrchní soud vytkl krajskému soudu jeho původní důkazně nepodložený závěr o tom, že stěžovatelka se mohla stát obětí jiného přepadení mezi odchodem stěžovatele a ošetřením v nemocnici. Zásady hodnocení důkazů v trestním řízení totiž soudům neumožňují hodnotit ani skutková zjištění ve prospěch obžalovaného libovolně, tedy bez jakékoliv důkazní opory. Podle pravidla in dubio pro reo je třeba hodnotit důkazy ve prospěch obžalovaného tehdy, existují-li důkazy protichůdné, jejichž rozpory nelze dalšími důkazy vyřešit, anebo neexistují-li důkazy žádné a nelze je již opatřit. Žádná z těchto situací v daném případě nenastala ani v předchozích fázích řízení a nejasnost ohledně skutkového stavu byla vyřešena v okamžiku, kdy poškozená byla duševně schopna podat úplnou srozumitelnou výpověď.
15. Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti nemůže být ani námitka ovlivnění výpovědi poškozené policejním orgánem. Především i tuto okolnost stěžovatel hodnotí vlastním způsobem, v rozporu s hodnocením provedeným obecnými soudy, který "konzultace" poškozené a policejního orgánu hodnotil jako snahu policistů získat procesně použitelnou výpověď v mimořádné situaci (zaviněné duševním stavem poškozené). Takové hodnocení stěžovatel nedokázal nikterak zpochybnit. K tomu rozhodně nestačí, že sama poškozená označila kontakt policie za "konzultaci". Z ničeho totiž nevyplývá, že by policisté poškozenou vyslýchali nebo její následnou výpověď jakkoliv obsahově (de)formovali. Stěžovatelka byla podrobena i výslechu obhajobou, přičemž se na všechny otázky snažila odpovědět. Ani Ústavní soud není toho názoru, že by postup policie, reagující na specifickou situaci, překračoval zákonné nebo dokonce ústavní limity.
16. Konečně se nelze ztotožnit s tím, že by takový postup porušoval stěžovatelovo právo na obhajobu nebo byl v rozporu s rozhodovací činností Evropského soudu pro lidská práva. Ta se totiž týkala situací, kdy byla pořízena svědecká výpověď, která již nemohla být před obviněným zopakována (zejména z objektivních důvodů), a obhajoba tudíž neměla právo klíčového svědka vyslechnout a konfrontovat s dalšími tvrzeními a důkazy. K takové situaci však v dané věci nedošlo, neboť poškozená byla obsáhle vyslechnuta v hlavním líčení a obhajoba měla možnost ji vyslechnout, čehož také využila. Vzhledem k tomu, že kontakt policistů a poškozené ("konzultace"), z něhož nevzešel žádný důkazní materiál, nelze hodnotit jako úkon v trestním řízení (což nenamítá ani stěžovatel), nebyl důvod informovat o něm obhajobu, na jejímž výkonu tak stěžovatel nemohl být zkrácen.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu