ECLI:CZ:US:2021:4.US.76.21.1
sp. zn. IV. ÚS 76/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky R. S., zastoupené Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. listopadu 2020 č. j. 10 As 148/2019-32, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2019 č. j. 5 A 71/2015-74, rozhodnutí ministra vnitra ze dne 6. března 2015 č. j. MV-170516-4/VS-2014 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. listopadu 2014 č. j. VS-3037/835.3/2-2011, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, ministra vnitra a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, a A. S., jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je cizí státní příslušnicí. V České republice žije od roku 1999 a od roku 2008 podniká. Dne 1. 2. 2013 stěžovatelka požádala Ministerstvo vnitra o udělení státního občanství spolu se svou v té době nezletilou dcerou (vedlejší účastnicí, narozenou v roce). Ministerstvo vnitra žádosti nevyhovělo v záhlaví uvedeným rozhodnutím s odkazem na §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 40/1993 Sb."), podle kterého je jednou z podmínek udělení občanství plnění povinností vyplývajících ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění. Podle Ministerstva vnitra stěžovatelka má pravidelně a dlouhodobě nedoplatky na veřejném zdravotním pojištění, a to v každém roce v období od roku 2007 do roku 2013. Své povinnosti z účasti na veřejném zdravotním pojištění neplnila ani v době posuzování její žádosti. O důsledcích svého jednání stěžovatelka měla být srozuměna, neboť její žádost byla již jednou z téhož důvodu zamítnuta dne 31. 5. 2012. Na dceru stěžovatelky se uvedená podmínka jako na nezletilou nevztahuje, avšak ani její žádosti Ministerstvo vnitra nevyhovělo.
3. Rozklad stěžovatelky zamítl ministr vnitra napadeným rozhodnutím. Z něj se podává, že se ztotožnil s posouzením jednání stěžovatelky jako opakovaného a dlouhodobého porušování povinností. Stěžovatelka na následky již byla upozorněna, pojištění neplatila i po dobu tří až čtyř měsíců; nešlo o drobná a formální porušení povinností. Žádosti dcery stěžovatelky nebylo vyhověno pro uplatnění zásady jednoty státního občanství rodičů a dcery. Manžel stěžovatelky - otec vedlejší účastnice a cizí státní příslušník - o udělení občanství nepožádal.
4. Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí ministra vnitra podala stěžovatelka správní žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jenž ji zamítl napadeným rozsudkem. Z něj se podává, že podle městského soudu správní orgány dostatečně hodnotily závažnost a intenzitu porušení povinností stěžovatelky. Jakkoli se platební morálka v letech 2011 a 2012 relativně zlepšila, v dalších letech (v době rozhodování Ministerstva vnitra o její nyní posuzované žádosti) byly u stěžovatelky opět evidovány nedoplatky na veřejném zdravotním pojištění, a to i v řádech tisíců Kč. Správní orgány nezohlednily toliko jednání stěžovatelky v minulosti. K námitce stěžovatelky o chybném použití zásady jednoty státního občanství rodičů a dítěte městský soud uvedl, že jde o obecně uznávanou zásadu a stěžovatelka musela být srozuměna s tím, že zahrnutí její nezletilé a existenčně závislé dcery povede k zamítnutí její žádosti, přestože podmínky pro udělení občanství splňovat mohla.
5. Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že u nedoplatků stěžovatelky na veřejném zdravotním pojištění "nejde o žádné zavrženíhodné jednání", přesto jde o pochybení opakovaná. Stěžovatelka je dospělá, dlouhodobě podniká a v České republice žije dostatečně dlouhou dobu, s následky svého jednání byla srozuměna již při vyřízení své předchozí žádosti o udělení občanství. Nejvyšší správní soud uvedl ke stěžovatelčině námitce, že její jednání neohrozilo systém zdravotní péče, že tato okolnost není zákonným kritériem pro udělení občanství. Neudělení občanství není sankce, nýbrž jde o projev požadavku prokázání nejužšího vztahu ke státu. K návrhu stěžovatelky, aby správní orgány posuzovanou zákonnou podmínku přehlédly jen proto, že její dcera podmínky pro udělení občanství splňuje, Nejvyšší správní soud uvedl, že zásada jednotného občanství nemá fungovat tak, aby umožnila obcházet zákonné podmínky zletilým žadatelům o občanství "přes" jejich děti.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka zaprvé tvrdí, že správní orgány a správní soudy postupovaly přehnaně formalisticky při posouzení souladu jejího jednání s §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/1993 Sb. Pojistné vždy platila v plné výši včetně penále. Byly-li evidovány nedoplatky, šlo vždy o několik dnů a nejvýše stovky korun. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 1999 sp. zn. IV. ÚS 311/97 (N 46/13 SbNU 329), rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2017 č. j. 7 As 275/2016-50 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019 č. j. 10 A 83/2015-53 se podává, že je nutné v nyní posuzované věci zkoumat závažnost jednání žadatele o státní občanství a dbát zásady přiměřenosti. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nepředstavuje pro Českou republiku riziko a porušení jejích povinností nemá vliv na financování zdravotní péče.
7. Zadruhé, správní orgány a správní soudy podle stěžovatelky nezohlednily, že její nezletilá dcera podmínky pro udělení občanství splňuje. Zásada jednotného státního občanství nemá být použita tak, aby došlo k zamítnutí žádosti stěžovatelky i její dcery, ale aby bylo vyhověno oběma žadatelkám. Stěžovatelka se nesnaží obcházet zákonné podmínky pro udělení státního občanství "přes svou dceru".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde přitom lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovou kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Těžištěm nyní posuzované ústavní stížnosti jsou námitky zpochybňující posouzení jednání stěžovatelky jako dlouhodobého a opakovaného porušení povinností ze zvláštních předpisů o veřejném zdravotním pojištění, které vedlo k opakovanému nevyhovění její žádosti o udělení státního občanství. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se přitom podává, že nevzniká-li státoobčanský vztah ex lege, nýbrž ex decreto, má stát svrchované právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí. Neučiní-li tak, neporušuje tím žádná základní práva. Jinak řečeno, není žádného základního práva, které by suverénní stát mohl za takové situace porušit toliko tím, že cizinci státní občanství rozhodnutím neudělí [srov. bod 38 nálezu ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 22/20 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), bod 61 nálezu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 39/17 (212/2019 Sb.) či bod 52 nálezu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16 (N 186/83 SbNU 43; 393/2016 Sb.)].
12. V konkrétnostech je nutné zaprvé uvést, že správní orgány i správní soudy se intenzitou opomenutí stěžovatelky zabývaly, což se podává výslovně z napadených rozhodnutí (srov. např. bod 22 napadeného rozsudku městského soudu či bod 13 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Není proto pravdou, že účastníci řízení nedbali zásady přiměřenosti a intenzitu opomenutí stěžovatelky nezkoumali.
13. Zadruhé, není pravdou, že nedoplatky stěžovatelky činily řádově stokoruny za jednotky dní. Uvedené tvrzení stěžovatelky, na které mimo jiné správní orgány a správní soudy reagovaly srozumitelně a logicky v napadených rozhodnutích, je v přímém rozporu se zjištěními účastníků řízení. Ti vycházeli z vyúčtování pojistného na veřejném zdravotním pojištění za roky 2007 až 2014, stěžovatelka však nezpochybňuje jeho obsah, konkrétní tvrzení správních orgánů a správních soudů nevyvrací. Nutno zdůraznit rovněž to, co již uvedl Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, a totiž že stěžovatelka ani nadále nevysvětluje motivy či příčiny svého opakujícího se jednání, s jejichž důsledky musela být seznámena při předchozím vyřízení žádosti o udělení občanství s týmž výsledkem. Orgány veřejné moci provedenou úvahu o intenzitě porušení povinností stěžovatelky ze zvláštních předpisů o veřejném zdravotním pojištění proto nelze považovat za excesivní.
14. Zatřetí, správní soudy a správní orgány se řádně vypořádaly i s námitkou stěžovatelky uvedenou shora bod bodem 7. V podrobnostech lze odkázat na bod 14 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jež obsahuje srozumitelné a logické odůvodnění (nadto se s námitkou v dostatečné míře vypořádal již ministr vnitra v napadeném rozhodnutí). Úvaha o tom, že zásadu jednotného občanství rodičů a dětí nelze zneužít pro obcházení zákonných podmínek pro udělení občanství orgánem veřejné moci, není nepřiměřená. Tvrdí-li stěžovatelka, že se ve skutečnosti nesnaží zákonné podmínky obejít "přes svou dceru", je nutno uvést, že její skutečný úmysl není významný. Rozhodné je, že výsledkem toho, čeho se stěžovatelka domáhá, je, aby se na ni stanovená podmínka udělení občanství nevztáhla toliko z důvodu, že její dcera podmínky splňuje a "byla zahrnuta" do žádosti stěžovatelky.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu