ECLI:CZ:US:2021:4.US.778.21.1
sp. zn. IV. ÚS 778/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Autospol Čadek, s. r. o., sídlem Povážská 358, Strakonice, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem, sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2020 č. j. 51 Co 301/2020-209 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. června 2020 č. j. 19 C 216/2017-163, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Ing. Kamila Řeháka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 34 485 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Stěžovatelka tvrdila, že na základě objednávky obchodní společnosti FM Speed, s. r. o., provedla ve dnech 27. 2. 2013 - 28. 2. 2013 přepravu zboží z Itálie do Prahy. Přepravu této obchodní společnosti vyfakturovala, obchodní společnost FM Speed, s. r. o., však za přepravu nezaplatila, neboť je v úpadku. Stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastník jako osoba, která tuto společnost fakticky ovládala, porušil svoji generální prevenční povinnost a povinnost péče řádného hospodáře tím, že nezamezil objednání přepravy u stěžovatelky a neučinil nic pro to, aby před objednáním přepravy podala obchodní společnost FM Speed, s. r. o., insolvenční návrh, přestože se tato obchodní společnost již od 10. 11. 2012 nacházela v úpadku, čímž stěžovatelce způsobil škodu spočívající v neuhrazení fakturované částky za uskutečněnou přepravu.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení žalované částky (výrok I.), výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému náklady řízení a výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit státu náklady řízení.
4. Obvodní soud s odkazem na §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posuzoval předmětnou věc podle dosavadních předpisů, tj. podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi protiprávním jednáním vedlejšího účastníka a vznikem škody neexistuje příčinná souvislost. Znalkyně sice v trestním řízení dospěla k závěru, že obchodní společnost FM Speed, s. r. o., byla v úpadku již ke dni 10. 11. 2012, avšak v okamžiku objednání přepravy u stěžovatelky nemusel být úpadek obchodní společnosti FM Speed, s. r. o., zřejmý, neboť ještě několik měsíců dobíhala fakturace a přicházely platby od obchodní společnosti Henkel ČR, s. r. o., největšího zákazníka, většina přihlášek přihlášených v insolvenčních řízení vznikla až po datu objednání přepravy a znalkyně posuzovala úpadek zpětně. Obvodní soud uzavřel, že k datu objednání předmětné přepravy, tj. ke dni 18. 2. 2013, nebyla hospodářská situace obchodní společnosti FM Speed, s. r. o., taková, že bylo možno se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že společnost nebude schopna řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků, které ke dni 18. 2. 2013 existovaly. Obvodní soud dále přihlédl k tomu, že existuje informační systém, přístupný na webu, evidující objednatele přeprav, kteří nezaplatili přepravcům za přepravu, v němž obchodní společnost nebyla ke dni 18. 2. 2013 jako dlužník evidována, což také svědčí o závěru, že tehdejší hospodářská situace obchodní společnosti FM Speed, s. r. o., nebyla taková, aby vedlejší účastník, který ji fakticky ovládal, měl povinnost zamezit objednání předmětné přepravy či podat insolvenční návrh. Obvodní soud dále dovodil, že vedlejší účastník za závazky obchodní společnosti FM Speed, s. r. o., neodpovídá ani z titulu ručení podle §66 odst. 6 ve spojení s §106 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť vklad společníka do základního kapitálu obchodní společnosti byl uhrazen. Obvodní soud dále konstatoval, že nárok není promlčen.
5. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho závěrem, že vedlejší účastník za vzniklou škodu neodpovídá. Na rozdíl od obvodního soudu, který dovodil, že zde není příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením povinností vedlejšího účastníka a vznikem škody u stěžovatelky, však byl městský soud toho názoru, že zde není porušení povinnosti u vedlejšího účastníka jako jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastník jako osoba fakticky ovládající obchodní společnost FM Speed, s. r. o., měl podle §66 odst. 6 obchodního zákoníku povinnost (v souladu s §415 občanského zákoníku) zamezit objednání přepravy u stěžovatelky a učinit úkony k podání insolvenčního návrhu a tyto povinnosti porušil. Podle městského soudu vedlejší účastník uvedenou povinnost neměl. V daném případě vedlejší účastník neporušil žádnou smluvní povinnost, ani zákonnou povinnost, a rovněž ani generální prevenci. Městský soud poukázal na to, že povinnost stanovená v §415 občanského zákoníku (která se uplatní i pro oblast obchodních vztahů) je povinnost každého i bez konkrétně stanoveného pravidla chování počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda. Aplikace §415 občanského zákoníku přichází v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava, vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Podle městského soudu s ohledem na to, že právní předpisy upravují jak povinnost podat insolvenční návrh, tak i povinnosti osob fakticky ovládajících společnosti (§66 odst. 6 obchodního zákoníku ve spojení s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku upravujícími odpovědnost orgánů a členů orgánů společností), nelze §415 občanského zákoníku aplikovat. Městský soud proto uzavřel, že zde chybí první z předpokladů odpovědnosti za škodu, a vedlejší účastník proto již z tohoto důvodu za vzniklou škodu neodpovídá. Městský soud se dále ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že vedlejší účastník za úhradu žalované pohledávky neručí ani podle §66 odst. 6 obchodního zákoníku, neboť obchodní podíl společníků byl splacen v plném rozsahu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že vedlejší účastník z titulu svého faktického postavení v obchodní společnosti nezabránil tomu, aby si obchodní společnost FM Speed, s. r. o., objednala u stěžovatelky přepravu za situace, kdy se tato obchodní společnost již nacházela v úpadku (resp. kdy osobě skutečně a fakticky ovládající právnickou osobu muselo být s přihlédnutím k závazkům této obchodní společnosti zřejmé, že finanční a majetková situace této obchodní společnosti neposkytuje jistotu řádné a včasné úhrady takového závazku), a za situace, kdy objednávka již byla učiněna, nezajistil, aby byla stěžovatelka (jako osoba, u které si obchodní společnost FM Speed, s. r. o., objednala přepravu) seznámena s finanční a majetkovou situací obchodní společnosti FM Speed, s. r. o., (která neposkytovala jistotu řádné a včasné úhrady takového závazku) a stěžovatelce bylo umožněno (na základě úplné a pravdivé informovanosti) zvážit, zda za takové situace do obchodního vztahu s obchodní společností FM Speed, s. r. o., vstoupí.
7. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník si u objednávky nepočínal s předběžnou opatrností, tj. tak, aby nedošlo ke škodě na majetku, ač tak z titulu svého postavení v obchodní společnosti FM Speed, s. r. o., učinit mohl. Vedlejší účastník se proto z titulu svého postavení osoby fakticky ovládající a jednající za obchodní společnost FM Speed, s. r. o., dopustil porušení generální prevenční povinnosti a péče řádného hospodáře tím, že nezabránil tomu, aby byla učiněna objednávka vůči stěžovatelce, a dále tím, že neučinil nic pro to, aby byl podán insolvenční návrh, když obchodní společnost byla v úpadku již od 10. 11. 2012. V příčinné souvislosti s takovým jednáním (nekonáním) vedlejšího účastníka je pak vznik škody u stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že takové jednání vedlejšího účastníka, které je v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, nemůže požívat právní ochrany.
8. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obvodního soudu o tom, že aktuální hospodářská situace obchodní společnosti FM Speed, s. r. o., nebyla ke dni 18. 2. 2013 taková, že by nebylo možno se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že tato obchodní společnost nebude schopna řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků, které ke dni 18. 2. 2013 existovaly.
9. Postupem obecných soudů tak došlo podle stěžovatelky k zásahu do jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, konkrétně do jejího majetku, když stěžovatelce bylo odepřeno právo účinně se domáhat náhrady škody. Stěžovatelka dále namítá, že postupem soudů došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když za porušení tohoto práva jsou považovány mj. případy, kdy se obecné soudy dopustí při rozhodování libovůle (svévole) a jejich závěry jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Podle stěžovatelky jde o takový případ, neboť posouzení věci obecnými soudy je ryze formalistické, odporující principům spravedlnosti, neboť neumožňuje domáhat se účinně dotčených práv v soudním řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 29 Cdo 4095/2016).
10. Stěžovatelka poukazuje na to, že závěr městského soudu, že vedlejší účastník neporušil žádnou právní povinnost, je podle stěžovatelky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1273/2009, podle kterého se generální prevenční povinnost uplatní i pro oblast obchodních vztahů a dále v rozporu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4095/2016. Nerespektování uvedené judikatury obecnými soudy má tak za následek nesprávnost napadených rozhodnutí, narušení principu právní jistoty a předvídatelnosti práva a porušení práva na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky z hlediska namítaného porušení ústavnosti, avšak nezbývá mu než konstatovat, že nedošlo k porušení základních práv, kterých se stěžovatelka dovolává, neboť nebylo prokázáno porušení povinnosti vedlejším účastníkem. Městský soud proto správně uzavřel, že zde chybí první z předpokladů odpovědnosti za škodu, a vedlejší účastník proto již z tohoto důvodu za vzniklou škodu neodpovídá. Městský soud přitom v napadeném rozhodnutí k námitkám stěžovatelky přesvědčivě vysvětlil, proč aplikace §415 občanského zákoníku v předmětné věci přichází v úvahu a poukázal přitom na speciální právní úpravu týkající se povinnosti podat insolvenční návrh, tak i povinnosti osob fakticky ovládajících společnosti (srov. bod 5 tohoto usnesení).
16. Nesouhlasí-li stěžovatelka se závěrem obvodního soudu, že aktuální hospodářská situace obchodní společnosti FM Speed, s. r. o., nebyla ke dni 18. 2. 2013 taková, že by nebylo možno se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že tato obchodní společnost nebude schopna řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků, které ke dni 18. 2. 2013 existovaly, je třeba poukázat na to, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
17. Odkaz stěžovatelky na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4095/2016 vztahující se k jednání jednatele poté, co byl odvolán ze své funkce, stejně tak odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1273/2009, vztahující se k rozsahu náhrady škody vzniklé v důsledku porušení prevenční povinnosti, neshledal Ústavní soud v posuzované věci přiléhavý, neboť městský soud neshledal porušení právní povinnosti vedlejším účastníkem jako prvního z předpokladů odpovědnosti za škodu, a vedlejší účastník proto již z tohoto důvodu za vzniklou škodu neodpovídá (viz bod 15 tohoto usnesení).
18. Závěr obecných soudů, že vedlejší účastník za škodu vzniklou stěžovatelce neodpovídá, proto považuje Ústavní soud za ústavně souladný. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o jejím nároku na zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody vůči vedlejšímu účastníkovi. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu a obvodního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodněních v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu