ECLI:CZ:US:2021:4.US.785.21.1
sp. zn. IV. ÚS 785/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem, sídlem K. H. Máchy 604/6, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. prosince 2020 č. j. 12 To 202/2020-368 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2020 č. j. 1 T 95/2015-347, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 1 T 95/2015. V ní byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že od srpna 2006 do dubna 2015 úmyslně neplnil svou vyživovací povinnost na svého syna ve výši 450 Kč měsíčně, jak mu bylo uloženo rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 11. 2005 sp. zn. 0 P 403/2005, a které měl hradit k rukám své matky pečující o nezletilého syna. Celkové dlužné výživné dosáhlo výše 47 250 Kč. V návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel především uvedl, že dlužné výživné uhradil na bankovní účet svého syna (ten pak prostředky vybral) a soud tedy měl přihlédnout k účinné lítosti podle §197 trestního zákoníku. Podle okresního soudu však není návrh důvodný. Před vyhlášením rozsudku byla stěžovatelova matka vyslechnuta a uvedla, že dlužné výživné nebylo zaplaceno. Stěžovatel nepředložil žádný nový důkaz, který by mohl vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu. Sám před vyhlášením odsuzujícího rozsudku uvedl, že peníze své matce neposlal. Její pozdější čestné prohlášení (že se výživného zříká ve prospěch nezletilého) nemůže na prokázání nezaplacení výživného k jejím rukám (uložené uvedeným rozsudkem) nic změnit. Veškeré významné skutečnosti tak byly soudu známy už v původním řízení. Údajné uhrazení výživného na účet syna není splněním vyživovací povinnosti. Proti stěžovateli byly vedeny exekuce, a proto používal (jak sám v opatrovnickém řízení uvedl) účet syna k obchodním transakcím.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry usnesení okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy dostatečně nepřihlédly ke skutečnosti, že složil dlužné výživné na bankovní účet vedený na jméno jeho syna, avšak písařskou chybou (zaviněnou soudem) nebyla tato informace od banky zjištěna. Soudy nikterak neprokázaly, že by tento účet užíval stěžovatel. Za překvapivý označuje stěžovatel závěr, že složení prostředků na zmíněný účet nelze považovat za úhradu výživného, neboť nezletilý vyššího věku je již schopen nést za takové prostředky odpovědnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním typem řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
7. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení podle trestního řádu (§2 odst. 6), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Krajský soud označil podaný návrh na povolení obnovy řízení v souladu s jeho obsahem za pouhé pokračování stěžovatelovy obhajoby z původního řízení. Od počátku trestního řízení stěžovatel doznával, že dlužné výživné své matce neplatil, protože to nepovažoval za nutné. Žádná z následných skutkových konstrukcí (včetně té, kterou uvedl v návrhu na povolení obnovy řízení) nikterak nevyvrací skutečnost, že stěžovatel úmyslně neplnil svou vyživovací povinnost v souladu s rozsudkem okresního soudu, kterým mu byla stanovena. Stěžovatelovy vlastní názory, že i tak o syna dostatečně pečoval, nebo že svou vyživovací povinnost splnil složením peněz na bankovní účet nezletilého syna, nemohly nic změnit na jeho původní a prosté právní povinnosti hradit výživné k rukám jeho matky.
9. Závěr obecných soudů, že žádné z nových tvrzení nebo nově předložených důkazů nikterak nezpochybňuje správnost původního rozsudku, tak podle Ústavního soudu obstojí. Stěžovatel přehlíží, že ani kdyby se jeho tvrzení ukázalo být pravdivým (čemuž však soudy s náležitým odůvodněním nepřisvědčily), nebylo by za řádné plnění vyživovací povinnosti možné považovat složení peněz na účet nezletilého syna, k nimž má i poté plný přístup stěžovatel a u nichž nebylo nikterak potvrzeno, že byly (v souladu s rozsudkem opatrovnického soudu) užity na výživu nezletilého. Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje takový závěr za překvapivý, avšak podle Ústavního soudu odpovídá nejen právním předpisům, ale především konkrétnímu rozsudku, který vztahy ve stěžovatelově rodině upravil. Stěžovatelův názor na schopnost nezletilého nést odpovědnost za údajně svěřené peněžní prostředky je z těchto důvodů nerozhodný.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu