ECLI:CZ:US:2021:4.US.811.21.2
sp. zn. IV. ÚS 811/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Soukromá základní škola Cesta k úspěchu v Praze, s. r. o., sídlem U Hadovky 1544/11, Praha 6 - Dejvice, zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 2020 č. j. 21 Cdo 3084/2020-198, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Jitky Svobodové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu označeného v záhlaví tvrdíc, že jím byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále je "obvodní soud") rozsudkem ze dne 26. 9. 2017 č. j. 8 C 117/2016-73 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastnice domáhala určení, že neplatné je rozvázání jejího pracovního poměru se stěžovatelkou, u níž byla zaměstnána jako učitelka od 1. 7. 2008. Následně byla k 1. 7. 2010 jmenována ředitelkou základní školy, jejímž zřizovatelem je stěžovatelka. Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice byla ředitelkou jmenována podle §166 odst. 7 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "školský zákon"). Vedlejší účastnice tak byla jmenována na vedoucí pracovní místo, čímž současně došlo ke změně jejího původního pracovního poměru. Podle §73a odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), odvoláním z vedoucí pozice pracovní poměr nekončí a zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu pracovního zařazení na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Podle obvodního soudu by odpovídající prací bylo pro vedlejší účastnici místo učitelky. Stěžovatelka však prokázala, že všechna místa učitelů a učitelek byla u ní obsazena. Byla tak dána fikce nadbytečnosti vedlejší účastnice podle §52 písm. c) zákoníku práce, a protože výpověď splňovala všechny náležitosti, obvodní soud žalobu zamítl.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 9. 2018 č. j. 23 Co 102/2018-154 potvrdil rozsudek obvodního soudu. Na rozdíl od obvodního soudu shledal, že byť byl v §166 odst. 7 školského zákona obsažen výraz "jmenování", nešlo o pracovní pozici, na kterou by se dosazovalo jmenováním ve smyslu §33 odst. 3 zákoníku práce. Podle §73 odst. 1 zákoníku práce lze zaměstnance odvolat z vedoucího pracovního místa, jde-li o případy uvedené v §33 odst. 3. Jelikož stěžovatelka je jiným zaměstnavatelem neuvedeným v tomto ustanovení, je podle §73 odst. 2 zákoníku práce možnost odvolání z vedoucího pracovního místa podmíněna předchozí dohodou o možnosti odvolání a možnosti se jej vzdát. Tato dohoda byla uzavřena. Stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřela dne 30. 6. 2008 pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce učitelka. Vedlejší účastnice svým podpisem tehdy stvrdila, že byla seznámena s organizačním řádem z 1. 12. 2007, který mimo jiné upravoval náplň práce ředitele školy, jakož i jeho povinnosti při skončení pracovního poměru, při odvolání z funkce nebo vzdání se funkce (jeho povinností bylo funkci předat nově jmenovanému řediteli, a není-li to možné, svému zástupci či určené osobě). Až následně byla ke dni 1. 7. 2010 vedlejší účastnice ustavena ředitelkou školy, k čemuž mohlo dojít jen s jejím souhlasem. Byla-li vedlejší účastnici nabídnuta funkce ředitelky s obsahem vymezeným v organizačním řádu, pak přijetím takové nabídky vedlejší účastnice akceptovala, že z této funkce může být i odvolána nebo se jí může vzdát. Městský se ztotožnil s tím, že stěžovatelka neměla pro vedlejší účastnici jinou práci odpovídající její kvalifikaci a zdravotnímu stavu.
4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 9. 2019 č. j. 21 Cdo 1484/2019-178 zamítl dovolání vedlejší účastnice. Na rozdíl od městského soudu dospěl k závěru, že i podle §166 odst. 7 školského zákona docházelo ke jmenování ředitele školy. Dikce tohoto ustanovení byla totiž jednoznačná ("jmenuje právnická osoba do funkce ředitele školy"). K odvolání vedlejší účastnice z funkce ředitelky tak nebylo třeba dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa. Školský zákon nevymezuje důvody, pro které lze ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, odvolat, proto mohla stěžovatelka odvolat vedlejší účastnici z kteréhokoli důvodu nebo i bez uvedení důvodu. Nejvyšší soud se ztotožnil s tím, že nabídnout jiné místo odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci odvolaného vedoucího zaměstnance není třeba, není-li v dané době u zaměstnavatele takové místo. Nejvyšší soud vyhodnotil, že byť nebyl rozsudek městského soudu založen na přiléhavých důvodech, byl věcně správný.
5. Proti rozsudku Nejvyššího soudu podala vedlejší účastnice ústavní stížnost, jíž Ústavní soud vyhověl nálezem ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 4002/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz) a napadený rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. Ústavní soud vyhodnotil, že dovoláním nebyl napaden právní závěr městského soudu, že v dané věci nešlo o pracovní poměr založený jmenováním podle §33 odst. 3 zákoníku práce (tento dílčí závěr dovolatelce konvenoval, proto jej dovoláním nezpochybnila). Nejvyšší soud tak nebyl oprávněn tento nenapadený závěr přezkoumávat a revidovat. Naopak se Nejvyšší soud nezabýval uplatněnými dovolacími otázkami (otázkou přijetí nabídky místa ředitelky s obsahem pracovního poměru vymezeném v organizačním řádu a otázkou extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy při posuzování existence jiného volného vhodného místa).
6. Následně Nejvyšší soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se určuje neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Nejvyšší soud vycházel z dovoláním nezpochybněného dílčího závěru městského soudu, že pozice ředitele základní školy zřízené stěžovatelkou není pracovní pozicí ve smyslu §33 odst. 3 zákoníku práce obsazenou jmenováním. V takové situaci mohla být vedlejší účastnice odvolána z funkce ředitelky pouze tehdy, byla-li by možnost odvolání a vzdání se funkce dohodnuta podle §73 odst. 2 zákoníku práce. Právní otázka, v jaké formě a za jakých podmínek může být platně taková dohoda uzavřena, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech. Nejvyšší soud uvedl, že zmíněná dohoda může být platně uzavřena i ústně. I přesto se neztotožnil se závěrem městského soudu, že v posuzované věci byla taková dohoda uzavřena. Jde totiž o dvoustranný právní úkon a uzavření dohody předpokládá ofertu a její akceptaci. Nejvyšší soud nesouhlasil s názorem městského soudu, že dohoda byla sjednána tak, že podpisem pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2008, jíž byla vedlejší účastnice přijata na místo učitelky, vedlejší účastnice stvrdila, že byla seznámena s organizačním řádem, který mimo jiné upravuje pracovní náplň ředitele školy a jeho povinnosti při odvolání nebo vzdání se funkce. Podle Nejvyššího soudu nešlo o adresný a určitý návrh na uzavření dohody ve smyslu §73 odst. 2 zákoníku práce. U oferty se přitom vyžaduje adresnost (omezení návrhu na konkrétně určenou osobu) a určitost jejího obsahu, z nějž vyplývá vůle oferenta být vázán, dojde-li k přijetí nabídky. Ze žádných skutečností a důkazů obsažených ve spise nebylo možno dovodit, že stěžovatelka takovou ofertu učinila. Stěžovatelka ostatně s ohledem na svůj závěr, že pracovní poměr byl založen jmenováním, na kterém setrvala v průběhu celého řízení, sama uvedla, že nepovažovala za potřebné uzavření dohody o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa. Podle Nejvyššího soudu nedošlo k platnému odvolání vedlejší účastnice z místa ředitelky, a proto se nezabýval dalšími dovolacími námitkami, neboť jejich posouzení by na věc již nemělo vliv.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka namítá, že se v napadeném rozsudku Nejvyšší soud odchýlil od názoru vyjádřeného v nálezu sp. zn. III. ÚS 4002/19, jímž byl zrušen předchozí rozsudek Nejvyššího soudu. Dovolací soud se podle stěžovatelky měl zabývat celým odůvodněním městského soudu. Vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) neznamená, že dovoláním napadené právní posouzení bude posuzováno izolovaně. Dovolací soud není vázán pouze uplatněným dovolacím důvodem, resp. napadeným právním posouzením, neboť závěr o jeho správnosti či nesprávnosti může učinit i skrze posouzení primárního závěru, na němž je napadený závěr závislý. Městský soud své posouzení založil na primárním závěru, že místo ředitelky nebylo vedoucí pracovní pozicí obsazovanou jmenováním ve smyslu §33 odst. 3 zákoníku práce. Nejvyšší soud se tímto dílčím názorem městského soudu řídil, ačkoli měl na věc jiný názor, jak vyplývá z jeho předchozího rozsudku zrušeného Ústavním soudem. Podle stěžovatelky se tak Nejvyšší soud nezabýval právním posouzením celé věci.
8. Porušení práva zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatelka spatřuje v tom, že po zrušení předchozího rozsudku Nejvyššího soudu Ústavním soudem nedostala možnost se k věci vyjádřit. Dále tvrdí, že podpisem pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2008 a potvrzením, že byla seznámena mimo jiné s organizačním řádem, vedlejší účastnice akceptovala, že po svém jmenování ředitelkou může být z této funkce odvolána nebo se může dané funkce vzdát.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a jeho průběh
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek Nejvyššího soudu. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Po podání ústavní stížnosti stěžovatelka sdělila, že považuje soudce Pavla Šámala za podjatého podle §37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a navrhla jeho vyloučení z projednávání a rozhodování její věci. Ústavní soud po posouzení stěžovatelčiny námitky dospěl k závěru, že důvod pro vyloučení soudce Pavla Šámala neexistuje, a proto usnesením ze dne 11. 5. 2021 č. j. IV. ÚS 811/21-22 rozhodl, že soudce Pavel Šámal není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 811/21.
11. V další fázi řízení stěžovatelka dne 28. 5. 2021 navrhla, aby se IV. senát Ústavního soudu obrátil v "dikci ust. §11 odst. 2 písm. i) zák. č. 182/1993 Sb., na plénum Ústavního soudu", které by podle jejího názoru mělo zaujmout k celé záležitosti jasné stanovisko, jímž bude sjednocena rozhodovací praxe Ústavního soudu. Zmínila, že Ústavní soud již ve věci rozhodoval nálezem sp. zn. III. ÚS 4002/19, v němž vyjádřil svůj názor a věc vrátil Nejvyššímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud však podle ní rozhodl opětovně protiústavně, a to v ještě širším měřítku, z čehož je zjevné, že Nejvyšší soud naprosto neakceptuje stanoviska Ústavního soudu. Tento návrh stěžovatelky Ústavní soud neshledal důvodným, neboť podle §11 odst. 2 písm. i) zákona o Ústavním soudu rozhoduje plénum o stanovisku k právnímu názoru senátu, které se odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezu (§23), přičemž tato situace ve stěžovatelčině věci nenastala.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo řádně vedené.
13. V posuzované věci byl vydán kasační nález sp. zn. III. ÚS 4002/19, který je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný pro všechny orgány i osoby, včetně samotného Ústavního soudu. Otázky posouzené v tomto nálezu proto není v nynější věci Ústavní soud oprávněn jakkoli přehodnocovat (zvláště za nezměněného skutkového a právního stavu). Svými závěry je zde Ústavní soud vázán, což brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu již posouzených otázek, včetně takového přezkumu, který by - in eventum - mohl vyplynout ze stanoviska pléna Ústavního soudu [viz nález ze dne 2. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 425/97 (N 42/10 SbNU 285)]. Důvodem je požadavek, že soudní přezkum musí někdy skončit a nesmí pokračovat jako věčný "ping-pong" mezi soudními orgány [viz nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), bod 58.], s čímž by bylo rozporné, mohl-li by v jedné a téže věci Ústavní soud (byť za pomoci předložení otázky plénu k zaujetí stanoviska) přehodnotit svůj názor, který přímo v této věci vyslovil. Z tohoto důvodu u otázek posouzených již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4002/19 Ústavnímu soudu přísluší výhradně jen ověřit, zda Nejvyšší soud respektoval závazný právní názor Ústavního soudu [viz nález ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 4/06 (N 54/44 SbNU 665), bod 25.].
14. Právě uvedené se týká otázky, zda byl Nejvyšší soud oprávněn, či dokonce povinen přezkoumávat hodnocení městského soudu, že pracovní poměr ředitelky základní školy nebyl vedlejší účastnici založen jmenováním ve smyslu §33 odst. 3 zákoníku práce. V bodě 22. zmíněného nálezu sp. zn. III. ÚS 4002/19 Ústavní soud dospěl k tomuto závěru: "Nejvyšší soud je vázán otázkami hmotného nebo procesního práva uplatněnými dovolatelem [...], přičemž při jejich řešení není oprávněn přezkoumávat dovoláním nerozporovaný závěr o neobsazování pracovního místa ředitelky u vedlejší účastnice [sc. stěžovatelky v řízení pod sp. zn. IV. ÚS 811/21] jmenováním podle §33 odst. 3 zákoníku práce." Ústavní soud konstatuje, že v napadeném rozsudku právě citovaný právní názor Nejvyšší soud respektoval. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud ve vztahu k §33 odst. 3 zákoníku práce neposoudil věc v plném rozsahu, a námitky k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem, pak ve své podstatě směřují proti závěrům Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 4002/19, tedy k otázkám, které byly v posuzované věci tímto nálezem definitivně vyřešeny. Z tohoto důvodu není prostor, aby je Ústavní soud znovu posuzoval.
15. Zbylé námitky v ústavní stížnosti se týkají otázek nálezem sp. zn. III. ÚS 4002/19 neřešených. Jde o námitky, jež mohla v ústavní stížnosti stěžovatelka vznést poprvé až při znalosti argumentace v napadeném rozsudku a procesního postupu, který mu předcházel. K těmto námitkám je proto nutné zaujmout následující stanoviska.
16. O porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nesvědčí její námitka, že neměla možnost se vyjádřit k posouzení, k němuž Nejvyšší soud dospěl poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen Ústavním soudem. V napadeném rozsudku Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda v návaznosti na ustanovení organizačního řádu došlo k uzavření dohody o možnosti odvolat vedlejší účastnici z vedoucího pracovního místa a možnosti vzdát se tohoto místa (§73 odst. 2 zákoníku práce). V dovolání vedlejší účastnice mimo jiné argumentovala, proč podle ní okolnosti spojené s organizačním řádem nemohou představovat shodný projev vůle obou stran, včetně oferty. Posouzení Nejvyšším soudem se týká otázek vznesených v dovolání. Za této situace nebyl Nejvyšší soud povinen účastníkům před vydáním napadeného rozsudku předem oznamovat, jak vypořádá právní otázku otevřenou v dovolání (viz nález ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3076/20, bod 17., a v něm zmíněná judikatura).
17. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv či svobod ani v závěru Nejvyššího soudu, že v posuzované věci nebyla mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí sjednána dohoda ve smyslu §73 odst. 2 zákoníku práce. Stěžovatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1073/2017 zdůrazňuje, že tato dohoda může být sjednána i pro případ, že by zaměstnanec v budoucnu u zaměstnavatele zastával vedoucí pracovní místo, ačkoli je v době sjednání takové dohody nezastává, a že taková dohoda nemusí být obsažena v pracovní smlouvě, nýbrž může být sjednána i dodatečně. Z těchto východisek však Nejvyšší soud v napadeném rozsudku vycházel, neboť zmíněné závěry z usnesení sp. zn. 21 Cdo 1073/2017 výslovně uvedl.
18. Neústavnost nelze spatřovat v závěru Nejvyššího soudu, že na uzavírání dohody podle §73 odst. 2 zákoníku práce dopadá obecná úprava kontraktačního procesu. V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje závěr městského soudu, který sjednání takové dohody dovodil z toho, že podpisem pracovní smlouvy, jíž byla vedlejší účastnice od 1. 7. 2008 zaměstnána jako učitelka, stvrdila, že byla seznámena s organizačním řádem, který mimo jiné obsahuje popis povinností pracovníků školy, náplň práce ředitele školy a popis jeho povinnosti v případě skončení jeho pracovního poměru, odvolání z funkce ředitele či vzdání se této funkce protokolárně předat svoji funkci nově ustanovenému řediteli, a není-li to možné svému zástupci či osobě určené jednatelem stěžovatelky. Ústavní soud nemá důvod zasahovat do hodnocení Nejvyššího soudu, že městským soudem popsané skutkové okolnosti nedávají podklad pro právní závěr, že byla uzavřena dohoda podle §73 odst. 2 zákoníku práce. Jak zjistil městský soud, vedlejší účastnice svým podpisem stvrdila, že byla seznámena s organizačním řádem. K tomu lze dodat, že podle §301 písm. c) zákoníku práce jsou zaměstnanci povinni dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, byli-li s nimi řádně seznámeni. Městským soudem odkazovaná část organizačního řádu se zabývá podrobnostmi předání funkce ředitele, a to určením osoby, jíž se funkce předává. Rozvedení podrobností předání funkce lze zařadit mezi vnitřní akty řízení, které jsou ostatními předpisy ve smyslu §301 písm. c) zákoníku práce. Z toho, že organizační řád při stanovení technických podrobností předání funkce vyjmenovává případy, kdy se funkce předává (vedle obecné kategorie skončení pracovního poměru zmiňuje též odvolání z funkce ředitele či vzdání se této funkce), bez dalšího nevyplývá, že by bylo vůlí stran mezi sebou sjednat možnost odvolání z funkce ředitele či vzdání se této funkce. Ústavní soud proto považuje za přiléhavý závěr Nejvyššího soudu, že nebyly naplněny zákonem stanovené požadavky na kontraktační proces, jež by bylo nutno splnit ke vzniku dohody podle §73 odst. 2 zákoníku práce.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu