ECLI:CZ:US:2021:4.US.812.21.1
sp. zn. IV. ÚS 812/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Z., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, sídlem Husovo náměstí 65/2, Hořovice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2021 č. j. 3 To 11/2021-3394 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2021 č. j. 39 T 2/2017-3378, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl v záhlaví uvedeným usnesením stěžovatelčin návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 39 T 2/2017. Stěžovatelka byla v této trestní věci uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto trestného činu se podle soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že jako účetní obchodní společnosti přijímala od zákazníků finanční prostředky, které si však nechávala pro svoji potřebu. Za soudu dříve neznámé důkazy označila stěžovatelka svou vlastní výpověď, neboť v původním řízení nevypovídala, výpovědi svých obhájců, výpověď svědkyně S., externí pracovnice zmíněné obchodní společnosti, a výpověď svědka Č., který v související věci vystupoval jako obžalovaný. Dále se dovolávala lékařské dokumentace, která měla potvrzovat, že v době páchání trestné činnosti ležela na porodním oddělení nemocnice. Po zhodnocení těchto důkazních návrhů (a provedení některých z nich) dospěl krajský soud k závěru, že tyto důkazy nejsou skutečnostmi, které by mohly vést k novému rozhodnutí o vině, případně trestu či náhradě škody. Výpověď stěžovatelky nemůže soud hodnotit jako úplnou, neboť se zejména nevyjádřila k jejímu vztahu se svědkem Č. Jejich intimní vztah byl přitom v původním řízení důležitou pravděpodobnou domněnkou při hodnocení trestné činnosti. Již původní rozsudek vycházel ze závěru, že stěžovatelka byla "pravá ruka" svědka Č. a měla ve společnosti řadu výhod, což potvrdila i nová výpověď svědkyně S. Stěžovatelka však na rozdíl od svědka Č. měla ještě potřebné znalosti k vedení účetnictví. Ani skutečnost, že by stěžovatelka "pouze" plnila příkazy svědka Č., by jí nevyviňovala. Posléze poskytnuté výpovědi, že to byl strach ze svědka, v jehož důsledku stěžovatelka jednala, soud neuvěřil, neboť takovou verzi žádný (ani nepřímý) důkaz nepotvrzuje. Z nových důkazů tak nebylo možné dovodit žádné relevantní, dosud neznámé skutečnosti. Výpověď svědkyně S. přinesla jen částečné subjektivní hodnocení stěžovatelky a svědka Č. z doby dvou let před pácháním trestné činnosti. Ostatní důkazní návrhy krajský soud odmítl pro nadbytečnost.
3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu o relevanci nově předložených důkazů. Ke stěžovatelčině výpovědi vrchní soud uvedl, že nebyla úplná, což sice nemůže stěžovatelce přitěžovat, avšak zároveň to snižuje relevanci takového důkazu, neboť neobsahovala potřebné informace a jejich získání soudem stěžovatelka odepřením další výpovědi zmařila (v souladu s jejími procesními právy). Dále vrchní soud zdůraznil, že ani případné zapojení svědka Č. do trestné činnosti nemůže mít vliv na závěr o vině stěžovatelky. Dokonce i v případě "pouhého" účastenství stěžovatelky by byla dána její trestní odpovědnost ve stejném rozsahu. Pro takovou variantu však žádný důkaz nesvědčí. Vrchní soud připustil, že při znalosti určitých skutečností o intimním vztahu mezi stěžovatelkou a svědkem Č. by mohla být obnova věci namístě. Takové skutečnosti však nebyly doposud zjištěny. Nic relevantního nevyplynulo ani z dalších důkazů.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že v návrhu na povolení obnovy řízení navrhla tři důkazy, které nebyly v původním řízení provedeny (dvě svědecké výpovědi a spis ze souvisejícího trestního řízení). Při veřejném zasedání pak předložila ještě čtvrtý (listinný) důkaz. Soudy však tyto důkazy hodnotily svévolně. Stěžovatelce soudy vyčetly, že nevypovídala úplně, přičemž ve skutečnosti odmítla odpovědět pouze na jediný dotaz intimní povahy. Zároveň ve své výpovědi uvedla nové skutečnosti, důležité pro posouzení její viny. Soudy pak ústavně nekonformním způsobem uzavřely, že ani případná prokázanost zapojení svědka Č. do trestné činnosti by se nikterak neprojevila v závěru o vině stěžovatelky. Takový závěr považuje stěžovatelka za nepřípustné předjímání obsahu důkazů, které ani nebyly provedeny. Přitom soudy přehlédly skutkovou variantu, že svědek Č. mohl být jediným pachatelem předmětné trestné činnosti, čemuž by nasvědčovala i skutečnost, že k odcizování prostředků docházelo i po odsouzení stěžovatelky. Za zavádějící považuje stěžovatelka úvahy soudu o tom, že by důvodem pro povolení obnovy řízení mohla být skutková zjištění o osobním vztahu mezi stěžovatelkou a svědkem, o němž však stěžovatelka odmítla vypovídat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním typem řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
7. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje vlastní verzi skutkového děje, s níž se soudy podrobně vypořádaly nejen v napadených rozhodnutích, ale zejména v původním řízení, v němž se podrobně zabývaly možným zapojením svědka Č. do trestné činnosti. Ústavnost jejich závěrů již Ústavní soud přezkoumal v usnesení ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1454/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým byla odmítnuta stěžovatelčina ústavní stížnost obsahující obdobnou argumentaci. Závěry soudů pak stěžovatelka dezinterpretuje, aniž by reflektovala jejich podstatu. Ani z napadených rozhodnutí, ani ze samotné ústavní stížnosti není zřejmé, jaké nové skutkové poznatky, které by mohly mít vliv na původní rozhodnutí, vyšly v řízení o povolení obnovy řízení najevo.
9. Skutečnost, že se stěžovatelka rozhodla vypovídat, aniž se však přitom v podstatě odchýlila od původně uplatněné obhajoby, s níž se soudy vypořádaly, není zásadně důvodem pro povolení obnovy řízení. Stěžovatelka sice přišla s vlastní, relativně ucelenou skutkovou verzí, avšak opomíjí v ní celou řadu usvědčujících důkazů, podrobně rozvedených jak v původních, tak v napadených rozhodnutích. Soud přitom může návrhu na povolení obnovy řízení vyhovět pouze tehdy, je-li obsah původního rozhodnutí v dostatečné míře zpochybněn, nikoliv doplněn. Tímto kritériem se soudy zabývaly a v souladu s obsahem provedených důkazů dospěly k závěru, že stěžovatelčina vina zpochybněna nebyla, neboť došlo pouze ke zpochybnění toho, zda stěžovatelka jednala sama, anebo v součinnosti se svědkem Č. Přitom je třeba zdůraznit, že k takto pozdní výpovědi je třeba obecně přistupovat značně skepticky, neboť ji odsouzený činí s úplnou znalostí důkazní situace, dokonce po pravomocném odsouzení. To platí zejména tehdy, není-li tato výpověď podložena dalšími důkazy. Soudům tak nebyly žádné nové relevantní poznatky předloženy, pročež nebylo možné stěžovatelčinu návrhu vyhovět.
10. Namítá-li stěžovatelka likvidační povahu trestů a omezení kontaktu mezi ní a dcerou, pak nejde o námitky uplatnitelné v řízení o povolení obnovy řízení (resp. v ústavní stížnosti proti rozhodnutí z tohoto řízení). Ústavní soud nemůže překročit rámec daný mu předmětem řízení (obsah napadených rozhodnutí).
11. Dále není z ústavní stížnosti zřejmé, z jakého důvodu stěžovatelka namítá porušení principu rovnosti zbraní. Jednak je absolutní naplnění tohoto principu v trestním řízení vyloučeno pro žalobní monopol státního zastupitelství, a z něj vyplývající procesní postupy, především ale byla všechna stěžovatelčina procesní práva dodržena, přičemž ani ona sama nenamítá ohledně jejich případného porušení nic konkrétního.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu