ECLI:CZ:US:2021:4.US.83.21.1
sp. zn. IV. ÚS 83/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Vodičkové, zastoupené JUDr. Andreou Maláskovou, LL.M., advokátkou, sídlem náměstí Komenského 124, Tišnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2020 č. j. 27 Cdo 592/2020-184, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2019 č. j. 6 Cmo 181/2017-128 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2017 č. j. 79 Cm 62/2015-86, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Vladimíra Žukova a b) obchodní korporace Bytové družstvo X., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vůči vedlejším účastníkům určení, že je členem vedlejší účastnice (dále též jen "družstvo") s členskými právy a povinnostmi vztahujícími se k blíže specifikovanému družstevnímu bytu, dále pak bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 41 140 Kč, a také bylo rozhodnuto, že stěžovatelka a vedlejší účastnice nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že byla vedlejším účastníkem donucena za použití bezprávné výhružky dne 20. 8. 2010 bezúplatně uzavřít "smlouvu o převodu práv a povinností v bytovém družstvu" (dále jen "smlouva"), že jí nebylo umožněno si přečíst obsah toho, co podepisuje, a že by ani nebyla schopna porozumět psanému textu s ohledem na svůj věk, zdravotní stav a skutečnost, že čeština není jejím rodným jazykem. V doplnění žaloby stěžovatelka "z důvodu opatrnosti" vyzvala vedlejšího účastníka k vrácení daru, neboť jeho chování vůči ní má být v rozporu s dobrými mravy, když jí neposkytl potřebnou pomoc, provedl v bytě bez jejího vědomí a souhlasu úpravy a odstranil z něho její věci. Městský soud dospěl k závěru, že smlouva je platným právním úkonem, přičemž odmítl námitku porušení §37 odst. 1 či §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a současně konstatoval, že nejsou splněny ani podmínky, za nichž se dárce (tj. stěžovatelka) může domáhat vrácení daru na obdarovaném (tj. vedlejším účastníkovi) podle §630 občanského zákoníku.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil, stěžovatelce uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 12 342 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl jako nepřípustné s tím, že nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle §237 o. s. ř., současně uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s poukazem na §132 o. s. ř. a nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 563/03 (N 71/33 SbNU 209) uvádí, že soud se musí vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyjde najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a že nezabývá-li se zjištěnými skutečnostmi nebo námitkami vůbec nebo se s nimi vypořádá nedostatečným způsobem, jde o vadu řízení promítající se jako zásah do práva na řádný proces. V této souvislosti vyslovuje nesouhlas s postupem městského soudu, který nepřipustil výslech svědků advokáta Sergeje Borisoviče Burlačenka a sousedky Milady Balounové, resp. že nepřihlížel k vyjádření posledně jmenované svědkyně.
6. K tomu stěžovatelka uvádí, že odůvodnil-li městský soud neprovedení výslechu prvně uvedeného svědka k otázce, jakým způsobem jednala a zda věděla, že je členkou družstva, tím, že tato skutečnost byla prokázána výslechem svědků Mgr. Michala Vaněčka a Jana Karáska, pak nešlo o svědky, ale účastníky řízení, neboť jmenovaní jsou členy statutárního orgánu družstva. Ty lze vyslýchat stejně jako by šlo o účastníka, tj. za předpokladu, že s tím budou souhlasit a že nelze dokazovanou skutečnost prokázat jinak (§131 ve spojení s §126 odst. 4 o. s. ř.). Jde o podpůrný důkaz, neboť účastník je zainteresován na výsledku sporu, jeho výslech má velmi nízkou objektivitu, a tudíž i hodnotu, a z tohoto důvodu jej nelze stavět na úroveň svědeckých výpovědí. A uvedl-li vrchní soud, že o správnosti zjištění učiněných z těchto důkazů svědčí řada dalších provedených důkazů, pak podle stěžovatelky s ohledem na subsidiární povahu těchto důkazů jejich provedení nepřicházelo v úvahu. Soudy nižších stupňů vůbec nehodnotily věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a projednávané věci, konkrétně u svědkyně Heleny Žukové to, že jde o manželku vedlejšího účastníka, a tak má zájem na výsledku sporu. Z chování Jana Karáska a e-mailové zprávy Mgr. Michala Vaněčka plyne jejich předpojatý postoj ke stěžovatelce, resp. k členům její rodiny, navíc prvně jmenovaný ve své výpovědi hodnotil skutkový stav a činil o něm závěry a městský soud jeho hodnotící názory převzal do svého rozhodnutí.
7. Dále stěžovatelka upozorňuje, že Mgr. Michal Vaněček a Jan Karásek byli přítomni svých výslechů, což má ovlivňovat věrohodnost, resp. hodnotu jejich výpovědí. Není pravda, že by shodně popsali, jakým způsobem došlo k uzavření smlouvy v roce 2010. Prvně jmenovaný se nedokázal vyjádřit k období, kdy měla stěžovatelka uvažovat o převodu členských práv, dokonce uvedl, že se nestala členkou družstva. Jan Karásek uvedl, že za ním po úmrtí manžela přišla stěžovatelka a vedlejší účastník s tím, že chtějí převést byt, resp. členství v družstvu, a měli sepsanou žádost, přitom však k úmrtí došlo v roce 2006, smlouva byla uzavřena až v roce 2010. Jmenovaný hovořil o jakémsi formuláři, nikoliv o smlouvě jako takové.
8. Návrh na provedení výslechu výše označených svědků, jakož i listin, jak stěžovatelka dále uvádí, směřoval ke zpochybnění věrohodnosti účastnických výpovědí a svědecké výpovědi jeho manželky a prokázání skutečnosti, že předmětnou smlouvu podepsala v důsledku psychického donucení vedlejším účastníkem.
9. Ke zmíněným listinným důkazům stěžovatelka uvádí, že tyto prokazují manipulaci vedlejšího účastníka s ní, kdy vedlejšímu účastníkovi a advokátu Sergeji Borisoviči Burlačenkovi opakovaně udělovala a odvolávala plnou moc. Poukazuje přitom na obsah dopisů ze dne 23. 3. 2012, 14. 5. 2012 a 24. 5. 2012. Má za to, že soud nemůže odmítnout důkazní návrh po skončení prvního jednání zaměřený na zpochybnění věrohodnosti důkazů provedených po prvním jednání, městský soud však jejich provedení nepřipustil a ve svém rozsudku se jimi nezabýval ani nevyložil, z jakých důvodů je neprovedl. Vrchní soud se námitkou nesprávného postupu městského soudu náležitě nevypořádal. Vrchní soud také v reakci na její námitku neprovedení výslechu svědka advokáta Sergeje Borisoviče Burlačenka podle stěžovatelky tuto možnou výpověď nepřípustně hodnotil jako bezcennou, resp. předjímal její obsah, jakož i využití práva k odepření výpovědi [v této souvislosti se stěžovatelka dovolává mj. nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 2445/07 (N 65/49 SbNU 15)]. A protože jeho výslech navrhla stěžovatelka, je nepochybné, že by jej zbavila mlčenlivosti a on by mohl vypovídat k tomu, s jakou záležitostí se na něj obrátila a kdy a za jaké situace se dozvěděla, že již není členkou družstva. Podle stěžovatelky je při zkoumání relevantní vůle účastníků právního úkonu třeba vyjít i z jejich následného chování.
10. Dále stěžovatelka cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 2110/07 (N 123/53 SbNU 553), přičemž v souvislosti s návrhem na výslech svědkyně Milady Balounové uvádí, že vrchní soud akceptoval postup městského soudu s tím, že měl k dispozici její e-mail z 2. 10. 2015, který podporuje tvrzení Mgr. Michala Vaněčka (pozn.: k osobě stěžovatelky a k okolnostem uzavření smlouvy). To má být v rozporu s jejím právem na řádný proces. Nadto vrchní soud měl podle stěžovatelky převzít některé skutkové závěry městského soudu, ačkoli v odvolání namítla, že nemají oporu v provedeném dokazování, a pouze shrnul, aniž by to odůvodnil, z jakých důkazů vyplývá, že stěžovatelka předala smlouvu družstvu osobně, za užívání bytu nic neplatila, že vedlejší účastník za ni zaplatil podíl v bytovém družstvu a že bylo dohodnuto doživotní užívání bytu.
11. Dále stěžovatelka upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09 (N 129/53 SbNU 623), a v této souvislosti namítá, že vrchní soud nereflektoval odvolací námitku, že městský soud jí v rozporu s §118a o. s. ř. neposkytl poučení. Citujíc z protokolu o jednání ze dne 2. 3. 2017 odmítá, že by "řádně vrácení daru netvrdila". V přípisu nazvaném doplnění skutkových tvrzení ze dne 5. 12. 2016 totiž vyzývá vedlejšího účastníka k vrácení daru. Zde stěžovatelka argumentuje, že uvedené ustanovení slouží k tomu, aby soud mohl získat dostačující podklad pro vydání rozhodnutí ve věci, dospěje-li k závěru, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je neuvedl úplně. Z §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyplývá, že soud je povinen dbát na to, aby důkaznímu řízení předcházelo úplné vylíčení právně významných skutečností, přičemž je nezbytné, aby soud účastníku sdělil svůj závěr o neúplnosti skutkových tvrzení, vyložil mu, v čem tato neúplnost spočívá, a umožnil mu jeho tvrzení doplnit. Nelze připustit, aby soud nedal účastníkovi možnost chybějící skutečnosti vysvětlit nebo doplnit. Uvedená ustanovení slouží také k zajištění předvídatelnosti rozhodnutí soudu, kdy nelze zamítnout žalobu pro neunesení důkazního břemene, aniž by účastník byl poučen, že takové břemeno (a o čem) má nést [nález ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2014/10 (N 67/61 SbNU 61)].
12. Závěrem stěžovatelka tvrdí, že napadené rozsudky vykazují množství logických rozporů, nepřesností a nedostatků v důvodech, a proto jsou nepřezkoumatelné a v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř., přičemž poukazuje na nález ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 289/06 (N 138/53 SbNU 717), a namítá, že uvedené soudy neučinily uvedenému ustanovení, jakož i §132 a §153 odst. 1 o. s. ř., a rovněž čl. 36 odst. 1 Listiny zadost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká soudům nižších stupňů, že zatížily dané soudní řízení vadami a že v jejich důsledku došlo k porušení jejích základních ústavně zaručených práv procesního charakteru. Jak však Ústavní soud dále vysvětlí, k tvrzeným procesním pochybením, jimiž mělo být stiženo především tzv. důkazní řízení [k jeho kvalifikovaným vadám srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] nebo která měla spočívat v nesplnění poučovací povinnosti soudem či tzv. nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, nedošlo, přičemž podstatou ústavní stížnosti je ve skutečnosti vyjádření stěžovatelčina nesouhlasu s tím, jakým způsobem obecné soudy vedly dokazování a jak (resp. s jakým výsledkem) provedené důkazy zhodnotily.
16. Stěžovatelka v soudním řízení tvrdila, že vedlejší účastník na ni ohledně uzavření smlouvy vyvíjel psychický nátlak, že nevěděla, co podepisuje, neboť jí nebylo umožněno se s příslušnými dokumenty seznámit, resp. tomu, co podepisovala, by stejně nerozuměla, a dále že (in eventum) s ohledem na následné chování vedlejšího účastníka jsou zde důvody pro vrácení daru. Prvně uvedená tvrzení však byla podle soudů nižších stupňů vyvrácena provedeným dokazováním, z něhož vyplynulo, že stěžovatelka sama uzavření smlouvy iniciovala, dobře věděla, co podepisuje, česky rozuměla a uměla, a navíc byla upozorněna, aby smlouvu neuzavírala, ale že si to prosadila.
17. Tato skutečnost byla prokázána zejména výpovědí Mgr. Michala Vaněčka a Jana Karáska, členů statutárního orgánu vedlejší účastnice, kteří jednali se stěžovatelkou v době uzavření smlouvy. Namítá-li stěžovatelka, že pro provedení těchto důkazů nebyly splněny podmínky §131 odst. 1 o. s. ř., nelze se s ní ztotožnit. Výše uvedené skutečnosti totiž nebylo možné prokázat jinak (jinými důkazy), neboť pouze těmto osobám byl znám obsah jednání ohledně převodu družstevního podílu mezi družstvem a stěžovatelkou, příp. vedlejším účastníkem, a nebyl ani navržen jiný přímý důkaz k prokázání stěžovatelčiny vůle (právě) v době samotného převodu. Snaží-li se stěžovatelka zpochybnit význam či věrohodnost výpovědí jmenovaných, Ústavní soud připomíná, že je plně věcí obecných soudů, jakou "důkazní hodnotu" tomu kterému důkazu přiřadí, neboť mu nepřísluší - jak opakovaně judikuje - "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; o svém zásahu do této rozhodovací činnosti by mohl uvažovat za předpokladu, že by skutkové (a potažmo právní) závěry obecných soudů byly v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy, kterážto vada zpravidla nastává v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby.
18. V této souvislosti však možno zmínit, že v soudním řízení sice bylo družstvo žalovanou stranou, na výsledku řízení však žádný zájem očividně nemělo. Z obsahu výpovědi jmenovaných neplyne, že by byly vůči stěžovatelce jakkoli zaujatí s ohledem na její národnost, jak stěžovatelka namítá v ústavní stížnosti, naopak vůči ní Mgr. Michal Vaněček projevoval sympatie, oba se pak snažili stěžovatelce pomoci. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti poukazuje na určité faktické nepřesnosti či nesrovnalosti v těchto výpovědích, ty byly však zjevně dány značným časovým odstupem a netýkaly se podstatných skutečností. Soudům nižších stupňů, které tyto výpovědi považovaly za klíčové důkazy, nemá Ústavní soud tak z hlediska ústavnosti (a ani věcné správnosti) co vytknout. A poukazuje-li stěžovatelka přítomnost jednoho ze jmenovaných u výslechu druhého, opakuje jen svou námitku, s níž se již náležitě vypořádal vrchní soud. To stejné platí i pro námitku, že městský soud převzal hodnotící soudy Jana Karáska.
19. Dále stěžovatelka namítla, že městský soud neprovedl jí navržený důkaz výslechem advokáta Sergeje Borisoviče Burlačenka a sousedky Milady Balounové. K tomu Ústavní soud uvádí, že soud nemá za povinnost vyhovět každému důkaznímu návrhu, jeho ústavně právní povinností však je jeho případné zamítnutí takového návrhu řádně odůvodnit, a to za použití relevantního "typového důvodu" [viz např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339)]. Stěžovatelka, jde-li o tyto důkazy, vznesla svůj návrh na jednání u městského soudu dne 2. 3. 2017, uvedený soud jej však zamítl s tím, že považuje další provádění dokazování za nadbytečné, neboť skutkový stav byl dostatečně prokázán, a navíc byly tyto důkazy navrženy až po koncentraci řízení. Uvedené důvody pak ještě městský soud rozvedl v napadeném rozsudku.
20. Argumentuje-li stěžovatelka tím, že výše uvedenými důkazy mínila zpochybnit věrohodnost Mgr. Michala Vaněčka a Jana Karáska, nutno upozornit, že neuvedla nic, na základě čeho by bylo možné usuzovat na nevěrohodnost těchto osob a potažmo jejich výpovědi. Navrženými důkazy zaprvé mínila prokázat skutečnost jinou, nastalou později, tedy jaká byla údajná stěžovatelčina reakce na zjištění, že již není členkou družstva, a na jejich základě prosadit svou skutkovou verzi, tedy že nevěděla, co v době převodu podílu ve skutečnosti činí. Šlo tedy o toliko nepřímý důkaz za situace, kdy k prokazované skutečnosti byly již provedeny důkazy přímé a na jejich základě byla tato verze vyvrácena. Zadruhé ani nebylo zřejmé, co by takovým důkazem mělo být prokázáno, nehledě na to, že tato (potenciální) svědkyně písemně vyjádřila souhlas s tím, co uvedl Mgr. Michal Vaněček ve své e-mailové zprávě, jejíž obsah se kryje s jeho výpovědí učiněnou na jednání městského soudu. Ani v jednom případě pak nelze dospět k závěru, že by podmínky §118b odst. 1 o. s. ř. byly naplněny.
21. Z hlediska ústavnosti tak obstojí i druhý důvod zamítnutí daného důkazního návrhu, tj. "nadbytečnost" provádění dalšího dokazování, jak je shodně odůvodnily soudy nižších stupňů. Vytkla-li stěžovatelka vrchnímu soudu, že zamítnutí návrhu na výslech uvedeného svědka odůvodnil jeho postavením advokáta, resp. vztahem stěžovatelky coby jeho klientky, i kdyby Ústavní soud (hypoteticky) shledal tuto argumentaci (vrchního soudu) vadnou, nemohlo by to mít na ústavnost postupu soudů nižších stupňů žádný vliv, neboť jsou zde další akceptovatelné důvody (tj. jednak "opožděnost", jednak "nadbytečnost", příp. nedostatečná způsobilost prokázat či vyvrátit relevantní skutečnost).
22. Stěžovatelka poukazuje také na listiny týkající se odvolávání plné moci uvedenému advokátovi, kterou mu stěžovatelka opakovaně udělovala. V tomto případě je situace obdobná. Stěžovatelka na tyto listinné důkazy poukázala na jednání dne 2. 3. 2017, na což městský soud reagoval jednak nadbytečností dalšího dokazování, jednak je (ve své podstatě) označil za irelevantní, neboť se týkají jiného časového období. Městský soud se rovněž (nyní již v napadeném rozsudku) náležitě vypořádal i s návrhem na provedení důkazu písemným vyjádřením svědkyně Milady Balounové (dlužno podotknout, že z jeho obsahu plyne, že svědkyni nic podstatného známo nebylo, minimálně ne nad rámec toho, co již bylo v řízení zjištěno na základě provedených důkazů).
23. Dospěly-li následně soudy nižších stupňů s ohledem na své skutkové závěry k právnímu závěru, že smlouva vytýkanými vadami netrpí, tedy, že nebyla uzavřena vážně a svobodně (§37 odst. 1 občanského zákoníku), nelze jim z hlediska ústavnosti nic vytknout (ostatně co do hmotněprávního posouzení nebylo nic namítáno ani v dovolání). Obdobně lze uzavřít ve vztahu ke stěžovatelčině námitce, že smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy (§39 občanského zákoníku), postavené primárně na tom, že byla bezúplatná. Soudy nižších stupňů vzaly v úvahu tuto skutečnost spolu s dalšími relevantními skutečnostmi (konkrétně šlo o chování vedlejšího účastníka ke stěžovatelce, okolnosti uzavření smlouvy, finanční záležitosti) a náležitě zdůvodnily, proč nebylo možné námitce porušení dobrých mravů přisvědčit.
24. Závěrem stěžovatelka uvádí, že na zmíněném jednání městský soud konstatoval, že žaloba na vrácení daru byla uplatněna až po koncentraci řízení a že v tomto případě je třeba tvrdit jiný skutkový stav a "navrhnout řádný žalobní petit", přičemž namítá, že (městský soud) nedostál své poučovací povinnosti. Vrchnímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že se s touto námitkou nevypořádal. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje, že v přípise ze dne 5. 12. 2016 adresovanému městskému soudu doplnila svá tvrzení a k jejich prokázání navrhla důkazy.
25. Ani v tomto bodě však Ústavnímu soudu není zřejmé, jaký má být význam tohoto pochybení z hlediska výsledku daného soudního řízení. Z napadeného "prvostupňového" rozsudku městského soudu je totiž patrno, že přes uvedené konstatování na jednání se městský soud otázkou, zda byly naplněny podmínky pro vrácení daru podle §630 občanského zákoníku, zabýval, přičemž dospěl k závěru, že buď vytýkané chování vedlejšího účastníka nelze jako hrubé porušení dobrých mravů právně kvalifikovat, anebo že stěžovatelčina tvrzení o něm neodpovídají skutečnosti, resp. tomu, co bylo v řízení prokázáno. Správnost těchto závěrů přezkoumal vrchní soud, načež se s nimi plně ztotožnil.
26. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), nezbylo mu než uzavřít, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu