ECLI:CZ:US:2021:4.US.832.21.1
sp. zn. IV. ÚS 832/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Sabely, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2021 č. j. 4 As 279/2020-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Úřadu městské části Praha 14, sídlem Bratří Venclíků 1073/8, Praha 14 - Černý Most, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobou domáhal určení, že nezaevidování ohlášení změny místa jeho pobytu učiněné datovou schránkou je nezákonným zásahem vedlejšího účastníka. Městský soud žalobě stěžovatele vyhověl rozsudkem ze dne 23. 10. 2019 č. j. 14 A 56/2019-26. Podle městského soudu je komunikace datovou schránkou dostatečnou formou ověření totožnosti žadatele; ohlášení změny místa trvalého pobytu není nutné učinit osobně.
3. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka uvedený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího správního soudu při ohlášení změny trvalého pobytu není možné nahradit osobní prokázání se občanským průkazem komunikací datovou schránkou; nejde jen o ověření totožnosti, nýbrž i o způsob minimalizace rizika zneužití nesprávného údaje o místě pobytu.
4. Městský soud proto v dalším řízení žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 13. 8. 2020 č. j. 14 A 56/2019-80. Argumentaci Nejvyššího správního soudu převzal, neboť byl podle §110 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), vázán jeho právním názorem. Kasační stížnost stěžovatele odmítl Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustnou podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Šlo o kasační stížnost proti rozhodnutí správního soudu, jenž rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí zrušil Nejvyšší správní soud.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, neboť nebyly dány předpoklady pro odmítnutí jeho kasační stížnosti jako nepřípustné; opakovanou kasační stížnost podal jiný účastník soudního řízení správního.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, Jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo při procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní stížnost stěžovatele je založena toliko na tvrzení uvedeném sub 5. Jinak jeho ústavní stížnost postrádá jakoukoli argumentaci (natož ústavněprávní). Nutno podotknout, že na povinnost uvést konkrétní důvody, pro které považuje napadené rozhodnutí za rozporné s jeho ústavně zaručenými právy či svobodami, byl stěžovatel Ústavním soudem výslovně upozorněn výzvou k odstranění vad; původně podal tzv. blanketní ústavní stížnost (jež je považována za vadné podání, srov. např. usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 3727/19 či bod 4 usnesení ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 3012/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na výzvu k odstranění uvedených vad stěžovatel reagoval podáním, ve kterém tvrzení o porušení svého práva na soudní ochranu doplnil o jednu větu (srov. sub 5 část věty za středníkem).
9. K samotnému obsahu námitky lze stěžovatele odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, podle níž je pro odmítnutí kasační stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. lhostejné, zda další kasační stížnost v pořadí podal jiný účastník soudního řízení správního. Uvedené ustanovení totiž omezuje přípustnost kasační stížnosti co do právních otázek dříve Nejvyšším správním soudem posouzeným; rozhodné je, zda druhá kasační stížnost nastoluje k posouzení tytéž právní otázky, které Nejvyšší správní soud posoudil v řízení o první kasační stížnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011 č. j. 1 As 79/2009-165, dále bod 12 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014 č. j. 6 Azs 69/2014 -50 či bod 11 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021 č. j. 2 Azs 3/2021-27). To stěžovatel nepopírá a nepodává se to ani z napadeného rozhodnutí (srov. k tomu i nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 926/19).
10. Výklad a použití uvedeného ustanovení Nejvyšším správním soudem v napadeném usnesení proto nevybočil z jeho ustálené rozhodovací praxe. Napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno. Ústavní soud v něm neshledal pro stěžovatele žádné nepřiměřené účinky; sám ostatně žádné konkrétní důvody jeho neústavnosti nepředkládá.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu