ECLI:CZ:US:2021:4.US.853.21.1
sp. zn. IV. ÚS 853/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem, sídlem Pekárenská 330/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2021 č. j. 7 Tdo 1332/2020-283, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2020 č. j. 5 To 191/2020-257 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. června 2020 č. j. 3 T 43/2020-216, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále jimi byl podle stěžovatele porušen princip podle čl. 3 odst. 2 (pozn. správně "čl. 2 odst. 3") Listiny, že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, přičemž tento trest mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou let. Dále byl stěžovateli podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a poškozenému Janu B. (jedná se o pseudonym) náhradu škody a nemajetkové újmy, kterou měl stěžovatel trestným činem způsobit (oba poškození byli se zbytkem svých nároků odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních). Stěžovatel se uvedeného přečinu dopustil tím, že při vjíždění na vozovku z prostoru mimo ni porušil zákonem uloženou povinnost, když nedal přednost v jízdě zleva po silnici přijíždějícímu motocyklu řízenému Janem B., čímž porušil §23 odst. 1, 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Řidič motocyklu ve snaze zabránit střetu začal prudce brzdit, čímž uvedl motocykl do smyku a upadl s ním na vozovku, načež narazil do levé boční části stěžovatelova osobního automobilu a utrpěl kompresivní zlomeninu druhého bederního obratle a další zlomeniny s citelným omezením v běžném způsobu života po dobu výrazně přesahující šest týdnů.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu a nově shledal stěžovatele vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku (na rozdíl od okresního soudu upustil od použití kvalifikované skutkové podstaty spočívající v porušení důležité povinnosti uložené stěžovateli zákonem při řízení motorového vozidla) a za to stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců s tím, že výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání dvou let. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Nově také krajský soud rozhodl o náhradě škody a újmy způsobené stěžovatelem. Okresní soud podle krajského soudu ve věci dodržel všechny relevantní zásady, na nichž spočívá trestní řízení a provedl správná skutková zjištění. Podle krajského soudu bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatel místo vjezdu na komunikaci dobře znal, jeho rozhled z místa mimo komunikaci byl z důvodů vzrostlého travního porostu nedostatečný. Stěžovatel proto neměl výjezd z místa mimo pozemní komunikaci realizovat bez pomoci jiné náležitě poučené osoby. Stěžovatel se tak nechoval dostatečně obezřetně a povinnost dát přednost v jízdě porušil. Současně nelze opomenout podíl poškozeného na vzniku dopravní nehody, který byl díky o 24 % nepřiměřenému překročení rychlosti maximálně šedesátiprocentní. Z toho důvodu podle krajského soudu nelze jednání stěžovatele posoudit jako porušení důležité povinnosti uložené zákonem. Okresní soud tak správná skutková zjištění nepodřadil pod správnou právní kvalifikaci, tudíž krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a podle skutkových zjištění okresního soudu rozhodl, jak výše uvedeno.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. I podle Nejvyššího soudu je možné dospět k závěru, že mezi následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného a jednáním stěžovatele - vjetím na veřejnou komunikaci z místa mimo ni, bez potřebné míry opatrnosti a dání přednosti v jízdě zleva - je dána příčinná souvislost. Právní posouzení zjištěného skutkového děje bylo rovněž provedeno správně, neboť stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Současně Nejvyšší soud uvedl, že nelze opomenout podíl poškozeného na vzniku dopravní nehody, který soudy vyhodnotily jako maximálně šedesátiprocentní (přitom není spor o tom, že poškozený porušil dopravní předpisy tím, že nedodržel stanovený rychlostní limit, když překročil povolenou rychlost asi o 24 %, což je ovšem stále ještě příliš málo na úplné vyvinění stěžovatele) a připomenul, že Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z toho, že takový význam by mohlo mít teprve překročení povolené rychlosti poškozeným o více než 70 % (např. usnesení ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1173/2004). Proto námitky stěžovatele vztahující se k jím uplatněným dovolacím důvodům hodnotil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Porušení principu zakotveného v čl. 2 odst. 3 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy v rozporu s ním kladly na stěžovatele nároky nad rámec jeho zákonných povinností a byl uznán vinným činem, aniž pro to byly naplněny všechny znaky příslušné skutkové podstaty. Podle stěžovatele absentuje subjektivní stránka trestného činu, přičemž její existence je nepřípustně dovozována zpětně z dalších znaků skutkové podstaty.
6. Stěžovatel dále namítá, že neměl faktickou možnost někomu dát přednost v jízdě. Teprve, má-li řidič možnost dát přednost v jízdě, je možné zabývat se tím, zda svým jednáním splnil či porušil svou povinnost. Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že si měl zajistit bezpečné odbočování pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby, jelikož při jízdě osobním vozidlem je tento požadavek nepřiléhavý, protože není možné zajistit způsobilou osobu při každém vjíždění na pozemní komunikace, kde je řidič povinen dát přednost v jízdě. Naopak, dodržel-li by poškozený povolenou rychlost, ke střetu by nedošlo. Dále stěžovatel odkazem na nálezy ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 2065/15 (N 96/81 SbNU 565) a ze dne 21. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 1711/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz) zdůrazňuje, že zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. Nadto obecné soudy v jeho věci nesprávně interpretovaly princip omezené důvěry vůči zúčastněným účastníkům silničního provozu ve smyslu nálezu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15 (N 199/83 SbNU 197). Obecné soudy totiž tento princip aplikovaly toliko ve prospěch poškozeného a výhradně k tíži stěžovatele. Stěžovatel také zdůrazňuje, že o zavinění z nevědomé nedbalosti lze uvažovat jen tehdy, jsou-li povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu dány současně; nedostatek byť jedné složky znamená, že uvedený čin obviněného je činem nezaviněným.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Jde-li o rozsudek okresního soudu, který zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Následně se Ústavní soud zaměřil na posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti v jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). K tomu nejprve dodává, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatelova stížnostní argumentace je založena na tvrzení, že poškozenému neměl možnost dát přednost v jízdě. Ústavní soud shledal, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel přes vysokou trávu neměl dostatečný přehled o dění na vozovce a neudělal nic pro to, aby dostatečně bezpečný přehled získal. Stěžovatel k tomu toliko paušálně odmítavým způsobem tvrdí, že není možné, aby se řidič ve všech případech, kdy má špatný rozhled, dovolával pomoci další osoby. Na tomto základu ale skutkové okolnosti případu stěžovatele nestojí, neboť stěžovatel vyjížděl z areálu stavebnin od tam situované prodejny a úsek, kde k nehodě došlo, znal. Stěžovatel přes daný kontext ani netvrdí, že neměl v inkriminovaném okamžiku možnost zajistit si pro bezpečný návrat na vozovku, po které přijížděl řidič motocyklu, potřebnou pomoc.
11. V usnesení Nejvyššího soudu (bod 17. odůvodnění) je vysvětleno, že i kdyby řidič motocyklu jel nejvýše dovolenou rychlostí (když jel rychleji o 24 %), stěžovatel by jej svým najetím do vozovky minimálně omezil - tedy porušil by svou povinnost dát přednost v jízdě. To znamená, že na stěžovatelovo provinění nemá vliv jeho tvrzená důvěra, že ostatní účastníci silničního provozu (řidič motocyklu) dodržují předpisy, neboť i kdyby řidič motocyklu bezezbytku dodržel maximální povolenou rychlost, stěžovatel by ho přiměl k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy, tedy by mu ani v takové situaci nedal přednost ve smyslu §2 písm. q) zákona o silničním provozu.
12. Ve stěžovatelově věci podle Ústavního soudu neexistuje pochybnost o naplnění zavinění ve formě nedbalosti, neboť stěžovatel na vozovku vjel, aniž by se o dění na ní mohl náležitě přesvědčit. Přesto tak činil, když bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že byť nemá náležitý výhled, nezpůsobí nikomu těžkou újmu na zdraví. Proto i subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu kladeného stěžovateli za vinu byla v jeho případě naplněna.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku okresního soudu, který již zrušil krajský soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu