ECLI:CZ:US:2021:4.US.854.21.1
sp. zn. IV. ÚS 854/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Ambrožova 297/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2020 č. j. 5 Tdo 1164/2020-2312, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2020 č. j. 8 To 476/2019-2232 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. září 2019 č. j. 3 T 77/2017-2119, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel (s další obžalovanou) uznán vinným ze spáchání přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to ve stadiu pokusu. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako předseda představenstva obchodní společnosti X, při vědomí o její nepříznivé finanční situaci dal druhé obžalované pokyn uvádět na nově vystavených fakturách nové bankovní spojení, přičemž majitelem tohoto účtu byla další společnost, v níž byl stěžovatel rovněž předsedou představenstva. Druhá obžalovaná pak na základě tohoto pokynu vystavila několik faktur ve výši 3 864 860,23 Kč, na jejichž základě došlo k úhradě závazků ve výši 2 354 297,09 Kč, ve zbývající části došlo částečně k zápočtům oproti závazkům dotčené společnosti. Tímto postupem způsobili oba obžalovaní věřitelům dotčené společnosti, proti které je vedeno insolvenční řízení, škodu na jejich pohledávkách. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech všech obchodních společností a družstev na dobu dvou let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě listinných důkazů a výpovědí obou obžalovaných a dalších svědků.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel, spoluobžalovaná a státní zástupce odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") o nich rozhodl napadeným rozsudkem tak, že odvolání stěžovatele zamítl a z podnětu odvolání státní zástupce uložil stěžovateli peněžitý trest ve výši 50 000 Kč. Z podnětu odvolání spoluobžalované byl rozsudek ve vztahu k ní zrušen ve výroku o vině a trestu a nově krajský soud rozhodl tak, že jí zprostil obžaloby. V odůvodnění napadeného rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a další důkazní návrhy bylo namístě odmítnout pro nadbytečnost. Provedenými důkazy bylo potvrzeno, že stěžovatel, jako statutární zástupce dvou společností, "přeléval" peníze z obchodní společnosti X, která již byla ve špatné ekonomické situaci, do obchodní společnosti druhé, čímž znemožnil alespoň částečné uspokojení věřitelů. V dané věci nešlo uvažovat o užití zásady subsidiarity trestní represe, neboť stěžovatel se dopustil trestné činnosti více útoky a způsobená škoda mnohonásobně převyšuje hranici značné škody.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle jeho odůvodnění nevykazují závěry soudů žádný relevantní nesoulad s obsahem provedených důkazů. Stěžovatelova vina byla prokázána ze souboru navzájem korespondujících důkazů. Stěžovateli nebylo možné přisvědčit ani v tom, že se věřitelé mohli uspokojit z jiného majetku společnosti, neboť tuto možnost spolehlivě vyloučil nalézací soud obsáhlým dokazováním, jímž rovněž správně vyčíslil způsobenou škodu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že se jednání, jak bylo popsáno v napadených rozhodnutích, nedopustil, a naopak jednání, jehož se dopustil, nenaplňuje znaky skutkové podstaty žádného trestného činu. V hodnocení důkazů, provedeném soudy, jsou podstatné vnitřní rozpory, a část skutkového stavu dovozují soudy pouze svými spekulacemi. Vůbec přitom nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu. Soudy ignorovaly skutečnost, že stěžovatel přebíral zmíněnou obchodní společnost již ve špatném ekonomickém stavu a u vzniku některých nevýhodných závazků vůbec nestál. Dále byla nesprávně stanovena výše škody, neboť v některých případech byla škoda vyřešena formou zápočtu. V dané věci však nebyl naplněn ani základní znak uvedené skutkové podstaty, neboť věřitelé se mohli uspokojit z majetku dotčené společnosti. Následek poškození věřitele, jak je chápán v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1300/2015 nebo 5 Tdo 875/2009), tak v dané věci nenastala. Soudy ignorovaly tuto stěžovatelovu obhajobu.
6. Okresní soud nepostupoval podle stěžovatele nestranně. Stěžovatelova ústavní práva byla pak porušena neprovedením nezbytných (a obhajobou navrhovaných) důkazů. Další důkazy, které sice soudy provedly, však podle stěžovatele nedostatečně hodnotily.
7. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že v přípravném řízení nebyl obhajobě postoupen celý spisový materiál (chybělo asi 5/6 položek), což státní zástupce přiznal v hlavním líčení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení podle trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil totožné námitky jako v trestním řízení, s nimiž se však obecné soudy v napadených rozhodnutích obsáhle vypořádaly, aniž by tuto skutečnost argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti jakkoliv konkrétně reflektovala. To se týká zejména námitek naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, prokázání subjektivní stránky trestného činu, zohlednění ekonomického stavu společnosti a zánik pohledávek věřitelů na základě provedených zápočtů, možnosti jejich uspokojení z jiného majetku, nutnosti provádět další důkazy, jakož i nesprávně určené škody.
12. Všemi těmito námitkami se soudy zabývaly (což stěžovatel v ústavní stížnosti nevyvracel) a na jejich obsáhlé závěry lze odkázat, neboť nevykazují žádný ústavněprávní nedostatek. Lze tedy jen stručně zopakovat, že soudy prokázaly, že stěžovatel dal pokyn k tomu, aby se peněžní prostředky, náležející obchodní společnosti X, dostaly do dispozice jiného subjektu, čímž byla zkrácena možnost věřitelů uvedené společnosti uspokojit své pohledávky. Část stěžovatelových námitek je ve vztahu k předmětu trestního řízení irelevantní (např. ekonomický stav společnosti v okamžiku jejího převzetí stěžovatelem) a část pak vychází ze stěžovatelova vlastního (důkazně nepodloženého) hodnocení skutkového stavu (např. možnost věřitelů uspokojit se z majetku společnosti, kterou však soudy přesvědčivě a v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu vyvrátily).
13. Konečně, namítá-li stěžovatel, že obhajobě nebyl v přípravném řízení zpřístupněn celý spis, nejde o pochybení, které by mohlo mít vliv na ústavní konformitu odsuzujících rozhodnutí z hlediska možnosti stěžovatelovy obhajoby v řízení před soudem, v němž byla vydána.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu