ECLI:CZ:US:2021:4.US.866.21.1
sp. zn. IV. ÚS 866/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. H., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října 2020 č. j. 4 To 212/2020-258 a 4 To 213/2020-253 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 10. července 2020 č. j. 4 T 13/2020-228, a o s ní spojeném návrhu na zrušení §206 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil §206 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
2. Z ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") podle §206 odst. 3 trestního řádu rozhodl, že stěžovatelka se nepřipouští jako poškozená k hlavnímu líčení vedenému ve věci obžalovaného D. S. pod sp. zn. 4 T 13/2020. Stěžovatelka již byla podle okresního soudu odškodněna v jiném trestním řízení (vedeném proti bratrovi obžalovaného), přičemž jí přiznání dalšího adhezního nároku nepřísluší.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl usnesením ze dne 16. 10. 2020 č. j. 4 To 213/2020-253 jako nepřípustnou. Podle §141 odst. 2 trestního řádu lze usnesení soudu napadnout stížností pouze tehdy, uvádí-li to zákon výslovně. Usnesení podle §206 odst. 3 trestního řádu mezi taková rozhodnutí nepatří. O tom byla stěžovatelka rovněž řádně poučena.
4. Obžalovaný byl rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 7. 2020 č. j. 4 T 13/2020-230 uznán vinným ze spáchání přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 1. 2019, za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč.
5. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud zamítl usnesením ze dne 16. 10. 2020 č. j. 4 To 212/2020-258, dospěv k závěru, že odvolání bylo podáno osobou neoprávněnou, neboť stěžovatelka nebyla pravomocným usnesením okresního soudu připuštěna jako poškozená. Z toho důvodu nemohl krajský soud přezkoumat důvodnost podaného odvolání.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatelka namítá, že napadené ustanovení §206 odst. 3 trestního řádu zkracuje poškozeného na jeho právu na spravedlivý proces tím, že mu neumožňuje naplnění principu dvojinstančnosti řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že jí v daném trestním řízení náleželo postavení poškozené. Činností obžalovaného došlo k zásahu do jejího vlastnického práva k členství v bytovém družstvu. Stěžovatelčina práva se nejprve pokusil podvodným jednáním získat bratr obžalovaného a obžalovaný je na sebe následně nechal převést. V přípravném řízení se stěžovatelkou orgány činné v trestním řízení jednaly jako s poškozenou. I z rozhodnutí odvolacího soudu lze podle stěžovatelky seznat, že by závěr nalézacího soudu rád revidoval, avšak brání mu v tom procesní předpisy. Takový stav je podle stěžovatelky ústavně neudržitelný, jelikož vede ke zjevné nespravedlnosti. Stěžovatelce tak byla odepřena možnost ochrany jejích práv, která jí podle jejího názoru náleží.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla v části směřující proti usnesením krajského soudu podaná včas oprávněnou stěžovatelkou (viz níže sub 11 a 12), která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Vzhledem k procesní úpravě opravných prostředků v trestním řádu (srov. §206 odst. 3 trestního řádu ve spojení s §141 odst. 2 téhož zákona) dospěl Ústavní soud k závěru, že v části směřující proti usnesení okresního soudu je ústavní stížnost podána opožděně (viz níže sub 13).
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je v části splňující podmínku včasnosti přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Krajský soud v obou napadených rozhodnutích postupoval v souladu s procesními předpisy, jakož i ustálenou rozhodovací praxí. Jde-li o usnesení, kterým krajský soud zamítl stěžovatelkou podané odvolání, odpovídá jeho závěr o nedostatku stěžovatelčiny legitimace podat odvolání systematickému výkladu trestního řádu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, str. 2970). Stěžovatelka tak nemohla oprávněnost svého odvolání z trestního řádu dovozovat.
11. Obdobně je tomu i u usnesení, kterým krajský soud zamítl stěžovatelkou podanou stížnost proti napadenému usnesení okresního soudu. Nemožnost podání takové stížnosti, jako účinného prostředku ochrany práv, vyplývá přímo ze zákona (viz §141 odst. 2 trestního řádu) a stěžovatelka o ní byla v napadeném rozhodnutí okresního soudu řádně a srozumitelně poučena.
12. Nelze se přitom ztotožnit se stěžovatelčiným názorem o jejím právu na dvojinstanční soudní řízení při rozhodování o (ne)připuštění poškozeného k hlavnímu líčení. Takové právo z ústavního pořádku nevyplývá. Naopak čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny výslovně stanovuje právo domáhat se soudní ochrany práv "stanoveným postupem", přičemž podmínky takového postupu stanoví zákon. Právo na přezkum soudního rozhodnutí vyšší soudní instancí ústavní pořádek zásadně nedává (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a contrario). Jakkoliv má taková úprava své slabiny, sleduje rovněž legitimní cíl rychlého a hospodárného průběhu trestního řízení, přičemž osoby považující se za poškozené o jejich majetkové nároky nepřipravuje, neboť je mohou uplatnit v jiném řízení. Konečně, proti rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného k hlavnímu líčení může jednotlivec brojit ústavní stížností [viz např. nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3439/17 (N 47/93 SbNU 143)]. Jak ukazuje i právě uvedený nález, hlavní nevýhodou takové úpravy je, že případný zásah Ústavního soudu přijde začasté až po skončení celého trestního řízení, které již nebude vhodné otevírat kvůli vyřešení postavení jednoho poškozeného. Přesto z ústavního pořádku nelze dovodit povinnost zákonodárce k přijetí právní úpravy, která by připouštěla další soudní přezkum předmětných rozhodnutí. Postup krajského soudu, kterým zamítl stěžovatelkou podanou stížnost, tak odpovídá nejen podmínkám zákona, nýbrž i ústavního pořádku.
13. Z uvedených ustálených závěrů pak vyplývají nutné procesní důsledky pro posouzení ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení okresního soudu. Proti němu stěžovatelka ústavní stížností včas nebrojila, neboť využila prostředku, který nebyl zjevně účinný k ochraně jejích práv (viz výše). Ústavní soud tak, vázán podmínkami zákona o Ústavním soudu, v této části odmítl ústavní stížnost pro opožděnost.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti o návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona, pročež jej odmítl.
15. Spolu s ústavní stížností byl podán akcesorický návrh na zrušení §206 odst. 3 trestního řádu. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (§74 ve spojení s §68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta (tím spíše pro opožděnost), odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu