ECLI:CZ:US:2021:4.US.907.21.1
sp. zn. IV. ÚS 907/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Zemanové, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021 č. j. 22 Cdo 3845/2020-815, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2020 č. j. 27 Co 326/2019-687 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. srpna 2019 č. j. 12 C 192/2018-587, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Letiště Příbram, s. r. o., sídlem Skalka 39, Drásov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a též v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou vůči vedlejší účastnici podanou u Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") domáhala zrušení věcného břemene provozování letiště váznoucího na individualizovaných pozemcích v kat. úz. Suchodol s odůvodněním, že došlo k trvalé změně poměrů vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením pozemků a výhodou vedlejší účastnice. Tvrzenou změnu poměrů spatřovala ve skutečnosti, že jí bylo povoleno, aby na náklady České republiky - Ministerstva obrany nechala provést odstranění stavby přistávací a vzletové dráhy nacházejících se na jejích pozemcích, na nichž vedlejší účastnice provozuje letiště. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že na předmětných pozemcích (i na pozemcích jiných vlastníků) bylo zřízeno věcné břemeno provozování letiště podle §30a zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o civilním letectví"), přičemž stěžovatelka neunesla důkazní břemeno k prokázání hrubého nepoměru mezi veřejným zájmem a jejím soukromým zájmem a nebyly naplněny důvody pro zrušení věcného břemene podle §30a zákona o civilním letectví.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok). Přitom se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu (bod 13. a násl.), ale konstatoval, že změna poměru veřejného zájmu vůči zájmům vlastníků pozemků není uvedena mezi důvody pro zrušení a zánik specifického věcného břemene a souhlasil se závěrem, že nebyly splněny podmínky uvedené v §30a odst. 3 a 4 zákona o civilním letectví pro zrušení věcného břemene, příp. pro jeho zánik ze zákona. Dále krajský soud uvedl, že stěžovatelkou připomínaný výkon rozhodnutí byl zastaven, protože se stal nepřípustným pro změnu poměrů spočívající v nově vzniklém omezení vlastnického práva stěžovatelky (bod 23. i. p.). V odůvodnění krajský soud reagoval i na žádost stěžovatelky, resp. jejího právního zástupce, o odročení jednání (body 5. až 10.), kterou považoval za nedůvodnou a ryze účelovou.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). Stěžovatelkou formulované otázky, kterými odůvodňovala přípustnost dovolání, přípustnými neshledal (viz 3. a 4. stranu odůvodnění). Samostatně reagoval na důvodnost omluvy jejího právního zástupce z jednání před odvolacím soudem a poučil ji, že k posouzení této námitky slouží od 1. 1. 2001 toliko žaloba pro zmatečnost (str. 4., poslední odstavec).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy svými závěry popírají její základní právo vlastnit majetek, které je jí "v domnělém veřejném zájmu v rozporu se základnými lidskými právy a svobodami upíráno za účelem bezskrupulózního využívání jejího vlastnictví a dosahování zisků soukromých subjektů... I 30 let po změně režimu se drancování majetku stěžovatelky vydává za veřejný zájem a je možné, aby zákon zakotvoval a soudy poskytovaly ochranu zjevné nespravedlnosti. Má stěžovatelka přistoupit na závěr, že dle odůvodnění dovolacího soudu a ust. §30a odst. 3 ZCL fakticky nemá žádnou možnost, jak komerčním subjektům zabránit, aby zneužívali její vlastnictví a práva?"
6. Samostatně stěžovatelka namítá porušení jejího práva na přístup k soudu, a to nerespektování její žádosti o odročení (V. část ústavní stížnosti).
7. V částech VI. až VIII. stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů o veřejném zájmu na zachování stávajícího stavu, o vztahu obecné a speciální právní úpravy vztahující se na věcné břemeno provozování letiště a připomíná nařízený výkon rozhodnutí odstranění stavby vzletové a přistávací dráhy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Z těchto hledisek Ústavní soud posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost a dospěl k závěru, že její námitky nejsou relevantní a že k zásahu do jejích základních práv (bod 1.) nedošlo.
11. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že základem sporu stěžovatelky s vedlejší účastnicí jsou podmínky pro zrušení věcného břemene provozování letiště, které bylo zřízeno postupem podle §30a zákona o civilním letectví. Je tedy zřejmé, že požaduje-li stěžovatelka po Ústavním soudu přehodnocení závěrů obecných soudů o podmínkách trvání věcného břemene provozování letiště a existenci právních skutečností vedoucích k jeho zániku, ev. umožňující jeho zrušení (viz její argumentace rekapitulovaná v bodech 5. a 7.), staví ho do role, která mu nepřísluší (bod 9.). Ústavní soud shledal, že obecné soudy se zabývaly existencí předpokladů pro zrušení věcného břemene provozování letiště a po řádně vedeném řízení důvodně dospěly k závěru, že nejsou dány, byť lze mít výhrady vůči posouzení právní otázky použitelnosti obecné právní úpravy zániku věcných břemen obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zákoník") na zánik věcného břemene zřízeného podle §30a zákona o civilním letectví (viz níže).
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že případnou použitelností obecné právní úpravy zániku věcných břemen se zabýval v nálezu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 25/04 (N 14/36 SbNU 155; 134/2005 Sb.), když v souvislosti s analýzou povahy věcných břemen zřízených na základě zákona přijal závěr, že "Jejich režim není zcela totožný s režimem smluvních věcných břemen, neboť se řídí speciální úpravou právních předpisů, které upravují činnosti, k jejichž provozování vznikly. Nejde však o úpravu komplexní, která by vylučovala použití obecné úpravy občanského práva o věcných břemenech. Proto pokud tyto speciální předpisy nemají zvláštní úpravu, řídí se jejich režim obecnou úpravou občanskoprávní."
13. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal, že stěžovatelka se domáhala zrušení věcného břemene podle obecné úpravy obsažené v §1299 odst. 2 obč. zákoníku, tedy pro hrubý nepoměr mezi zatížením pozemků stěžovatelky a výhodou vedlejší účastnice. Podle krajského soudu je v §30a zákona o civilním letectví samostatně a komplexně upraven vznik, zánik a zrušení věcného břemene provozování letiště k letištnímu pozemku, tudíž nelze aplikovat na tato věcná břemena obecná ustanovení obč. zákoníku o zrušení věcných břemen. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že i Nejvyšší soud zastává právní názor, že eventuální trvalá změna vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku, není důvodem ke zrušení věcného břemene provozování letiště.
14. K tomu Ústavní soud uvádí, že paušální odmítnutí aplikace obecné úpravy obč. zákoníku je rozporné s výše citovaným nálezem, avšak v posuzované věci není toto pochybení důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí, a to s přihlédnutím k následujícím zjištěním: Okresní soud se naplněním obecné skutkové podstaty zániku věcného břemene podrobně zabýval a dospěl k závěru, že nedošlo ke změně poměrů odůvodňující zrušení práva věcného břemene (body 16. až 31. odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu), a krajský soud tento závěr potvrdil (bod 21. odůvodnění rozsudku krajského soudu), byť in eventum pro případ, že by se prosadilo odlišné právní posouzení otázky (ne)použitelnosti obecné právní úpravy. V úvahu by přicházelo využití této otázky pro odůvodnění přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, avšak stěžovatelka této možnosti nevyužila, protože ji sice klasifikovala jako otázku, která by dovolacím soudem měla být vyřešena jinak, ale neurčila, od kterého řešení se má Nejvyšší soud podle jejího mínění odchýlit (srov. str. 3 třetí odstavec napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Závěr o nepoužitelnosti obecné právní úpravy zániku věcných břemen v obč. zákoníku tak Nejvyšší soud učinil "navíc", pro případ, že by "byl důvod přípustnosti dovolání vymezen správně".
15. Připomíná-li stěžovatelka (část VIII. ústavní stížnosti) její možnost, aby na náklady povinné České republiky - Ministerstva obrany nechala provést odstranění stavby přistávací a vzletové dráhy nacházející se na jejích pozemcích, a proto nařízením výkonu rozhodnutí odstraněním této stavby ztratila existence věcného břemene ve prospěch vedlejší účastnice své materiální odůvodnění, nejde o korektní námitku, neboť řízení o výkon rozhodnutí odstraněním stavby bylo skončeno. Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že uvedené řízení zastavil okresní soud usnesením ze dne 28 3. 2018 č. j. 21 E 5/2012-302, toto usnesení potvrdil krajský soud usnesením ze dne 21. 5. 2019 č. j. 17 Co 198/2018-663 a dovolání proti usnesení krajského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 2. 2020 č. j. 20 Cdo 2929/2019-715. Následnou ústavní stížnost proti těmto třem usnesením odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1128/20 pro její zjevnou neopodstatněnost.
16. Opodstatněná není ani stěžovatelčina námitka o porušení jejího práva na přístup k soudu (bod 6.). Tuto námitku stěžovatelka uplatnila již v dovolání a Ústavní soud odkazuje na její přiléhavé posouzení Nejvyšším soudem (srov. str. 4 poslední odstavec odůvodnění napadeného usnesení).
17. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nebyla napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena základní práva zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu