ECLI:CZ:US:2021:4.US.908.21.1
sp. zn. IV. ÚS 908/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2021 č. j. 6 Tdo 1384/2020-1355, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. září 2020 č. j. 12 To 137/2020-1273 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. května 2020 č. j. 2 T 75/2017-1170, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených čl. 2 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1 a odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že ve čtyřech případech napsal poškozené, která vystupovala jako svědkyně v jiné trestní věci vedené proti stěžovateli [v níž byl uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaném vůči totožné poškozené], dopisy, v nichž jí hrubě urážel a vyhrožoval jí pomstou za probíhající trestní stíhání, přičemž si byl vědom, že již v minulosti poškozené způsobil vážnou psychickou újmu (posttraumatickou stresovou poruchu), když jí zejména nutil, aby změnila svou svědeckou výpověď. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a zařazen pro jeho výkon do věznice s ostrahou.
3. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě dopisů, jejichž autorství stěžovatel přiznal. Soud neuvěřil jeho obhajobě, že v dopisech obsažené nadávky a výhružky, formulované ve třetí osobě singuláru, kontrastující s láskyplným oslovováním poškozené, byly určeny někomu jinému, neboť z kontextu ostatních důkazů je zřejmé, že byly cíleny právě na poškozenou. To potvrdila i sama poškozená, která předtím proti stěžovateli vypovídala v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 4 T 11/2014, v němž byl stěžovatel mimo jiné odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. V průběhu odvolacího řízení této trestní věci stěžovatel napsal a poškozené zaslal uvedené dopisy. Jejich zřejmým účelem (nepřímo potvrzeným samotným obžalovaným) bylo docílit zastavení trestního stíhání a interpretace skutkového stavu, jaký je pro stěžovatele správný. Stěžovatel se nesmířil s ukončením vztahu a nemožností ovlivňovat život poškozené, což vyústilo v opakované páchání trestné činnosti. Již v minulosti podobným jednáním (nátlakem a využitím nepříznivé situace poškozené) docílil zastavení jednoho trestního stíhání. Ačkoliv jsou vulgární a výhružné pasáže v dopisech psány zdánlivě o třetí osobě (o níž jakoby stěžovatel poškozené vypráví), jde podle soudu nepochybně o nátlak na poškozenou, neboť popis této osoby odpovídá pouze poškozené (např. v popisu zaměstnání). Tento styl vyjadřování mohl rovněž stěžovateli pomoct s tím, aby dopisy "prošly" při vězeňské kontrole korespondence. Tato neměnná "strategie" měla za cíl vytvořit na poškozenou nátlak, kterým by ji přiměl k pomoci s jeho obhajobou. Sérii uvedených dopisů zahájil stěžovatel poté, co byl po vykonání trestu odnětí svobody (a naději na propuštění na svobodu) vzat do vazby. Tato časová souvislost je prokázána diametrálně odlišným stylem dopisů z výkonu trestu a z výkonu vazby.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud zamítl napadeným usnesením. Podle něj okresní soud neporušil stěžovatelova ústavní práva tím, že výslech poškozené, která se konfrontace se stěžovatelem obávala, vedl prostřednictvím videokonference, neboť stěžovatel mohl (i prostřednictvím obhájce) klást svědkyni dotazy. Poškozená byla tak vyslechnuta dostatečně, vypovídala věrohodně (což podpořily i všechny znalecké posudky) a nebyl důvod její výslech opakovat. Znalecké posudky byly vypracovány fundovanými odborníky, kteří byli seznámeni i se staršími znaleckými posudky (z předchozích trestních řízení), což krajský soud neshledal protiprávním. Znalci své posudky přesvědčivě obhájili a jejich závěry jsou v souladu s ostatními důkazy, pročež není namístě nařizovat provedení revizních posudků.
5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že rozhodnutí nižších soudů netrpí vadou tzv. extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními. Rovněž tak nedošlo k porušení pravidla in dubio pro reo, neboť po provedeném dokazování neexistovaly žádné pochybnosti o skutkovém stavu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel především namítá, že závěry obecných soudů jsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem prováděných důkazů. Stěžovatel se v první řadě ohrazuje proti závěrům znaleckých posudků (resp. závěrům z nich vyvozených) o psychickém stavu poškozené (tzv. Stockholmský syndrom, o kterém se znalec při hlavním líčení nesprávně vyjadřoval). Podle stěžovatele je třeba zvážit důkazní hodnotu tohoto posudku s přihlédnutím k tomu, že prof. Hosák není členem Komory soudních znalců České republiky. Za protizákonnou vadu znaleckých posudků považuje stěžovatel odkazy na posudky z jiných řízení. Nezákonnost takového postupu vyplývá podle stěžovatele z ustálené judikatury (např. R 35/1970 a R 65/1980). Zmíněný znalecký posudek v dané věci lze však považovat maximálně za doplněk znaleckého posudku z jiného řízení.
7. Dále stěžovatel namítá, že v dané věci rozhodoval vyloučený soudce. Podle stěžovatele nemohla předmětnou věc rozhodovat soudkyně Marková, která v předchozí skutkově související věci (související jednání, stejná poškozená) rozhodovala o vzetí stěžovatele do vazby. V takové situaci je podle stěžovatele třeba analogicky aplikovat §30 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Judikatura například v této souvislosti dovodila nutnost vyloučit soudce z rozhodování o souhrnném trestu, rozhodoval-li o vazbě v přípravném řízení vedeném o kterémkoliv ze sbíhajících trestných činů (TR NS 62/2010-T 1251). Navíc stěžovatel poukazuje na podjatost zmíněné soudkyně, která se osobně zná s poškozenou.
8. Podle stěžovatele došlo v dané věci rovněž k porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu) tím, že mu bezdůvodně nebylo umožněno klást poškozené dotazy při jejím výslechu. Toto pochybení je o to významnější, že jde o klíčový důkaz. Stěžovatel byl ochoten akceptovat kladení otázek prostřednictvím svého obhájce nebo předsedy senátu, avšak ani to mu nebylo umožněno. Soudu nic nebránilo výslech provést. Jeho postup je tak nutné označit za rozporný s judikaturou Ústavního soudu.
9. S tím souvisí pochybení soudů spočívající v tom, že neprovedly řadu důležitých důkazů, které obhajoba navrhovala. Jde tak o opomenuté důkazy (za nějž je třeba považovat i neukončený výslech poškozené). Odmítnutí těchto důkazních návrhů pro nadbytečnost postrádá logický odůvodněný základ a jeho odůvodnění neodpovídá povaze a závažnosti věci. Hodnocení provedených důkazů je pak navíc v extrémním rozporu s jejich obsahem. Orgány činné v trestním řízení (i samotná poškozená) nesprávně hodnotily obsah dopisů, které stěžovatel zaslal poškozené. Jejich cílem nebylo docílit změny výpovědi poškozené (jako svědkyně v souvisejícím trestním řízení). V dopisech i telefonátech pak stěžovatel pouze vysvětloval a řešil osobní a rodinné vztahy. Sama poškozená dovolila, aby jí stěžovatel telefonoval z věznice, což je však v rozporu s její pozdějších výpovědí. Bez důkladného prozkoumání duševního stavu poškozené není možné uznat stěžovatele vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů. Tím soudy porušily princip presumpce neviny. Základem důkazního řízení byly dvě protichůdné výpovědi (stěžovatele a poškozené), přičemž soudy tuto důkazní situaci vyhodnotily v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
10. Konečně stěžovatel namítá existenci významných nedostatků výrokové části odsuzujícího rozsudku. Z výroku totiž není patrné, jakým způsobem měl stěžovatel "hrubě urážet" poškozenou a "vyhrožovat" jí. Soud ve výroku nepopisuje žádné takové jednání, které tak není nezaměnitelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
13. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Z právě uvedeného důvodu je tedy nutné odmítnout zejména skutkové námitky, které již stěžovatel uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a s nimiž se soudy dostatečně vypořádaly. Všechny tyto námitky představují buď stěžovatelův vlastní, důkazy nepodložený náhled na dílčí aspekty celého jednání, anebo tvrzení irelevantní k předmětu obžaloby (např. zda dopisy prošly vězeňskou kontrolou, anebo zda poškozená v minulosti umožnila stěžovateli kontakt). Takové námitky nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Závěry soudů neobsahují tzv. extrémní rozpor, neboť jejich hodnocení provedených důkazů neodporuje jejich obsahu. Stěžovatelův odlišný názor na "správnost" takového hodnocení opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá. Důvod ke kasačnímu zásahu neshledal Ústavní soud ani ve způsobu, jakým soudy odmítly stěžovatelovy další obsáhlé důkazní návrhy pro nadbytečnost.
15. Namítá-li stěžovatel, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně (z důvodů uvedených v §30 odst. 2 trestního řádu), je nutné tuto námitku odmítnout. Rozhodla-li uvedená soudkyně o stěžovatelově vzetí do vazby (v řízení vedeném následně u krajského soudu pod sp. zn. 4 T 11/2014), nejsou dány ani formální, ani materiální podmínky pro její vyloučení podle §30 odst. 2 trestního řádu (ani podle žádného jiného ustanovení). Ani ze stěžovatelovy argumentace není totiž zřejmé, jak by její znalost předchozí trestní věci mohla ovlivnit nepodjatost jejího rozhodování o trestnosti stěžovatelova jednání, kterého se dopustil několik let po předmětném vazebním řízení.
16. Za neopodstatněnou je třeba považovat rovněž námitku k nedostatkům vypracovaných znaleckých posudků. Jak je uvedeno i v napadených rozhodnutích, je členství v Komoře soudních znalců České republiky dobrovolné a neurčuje nikterak kvalitu nebo "váhu" zpracovaného znaleckého posudku. Stejně tak není v rozporu s právními předpisy (tím méně ústavními právy stěžovatele), odkáže-li znalec na dříve (v jiném řízení) vypracovaný znalecký posudek, považuje-li jej za nápomocný při odborném zodpovězení otázek předložených zadavatelem posudku.
17. Porušení stěžovatelových ústavních práv nelze shledat ani ve formulaci tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku okresního soudu. Popis je dostatečně konkrétní a určitý, když jednoznačně specifikuje konkrétní dopisy, jejichž odesláním měl stěžovatel naplnit znaky uvedené skutkové podstaty. Skutečnost, že z nich necitují žádné konkrétní části, v nichž by byly vyjádřeny výhrůžky a nátlak, není podle Ústavního soudu na závadu, neboť "zastírací" způsob formulace dopisů, nepochybně účelový (popisování poškozené ve třetí osobě), jakož i kontext celé trestní věci způsobují, že dopisy působí výhružným způsobem ve svém souhrnu. Konkrétní problémové pasáže (doplněné o potřebný skutkový kontext) obsahuje pak v dostatečné míře odůvodnění napadeného rozsudku. Popsané jednání je tak podle Ústavního soudu nezaměnitelné s jednáním jiným.
18. Konečně je třeba odmítnout i námitku, že stěžovateli nebylo umožněno (ani prostřednictvím soudce či obhájce) klást poškozené dotazy při jejím výslechu. Naopak z protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 10. 2018 jasně vyplývá jednak to, že soud poškozenou konfrontoval s výpovědí stěžovatele a ta se k ní obsáhle vyjádřila. Především však je z tohoto protokolu zřejmé, že stěžovatel kladl poškozené celou řadu otázek (jeho otázky a reakce poškozené zabírají několik stran protokolu). Byl-li stěžovatelem prováděný výslech po určitém čase ukončen z důvodu mimoběžnosti jeho otázek s předmětem obžaloby, nelze takový postup soudu považovat na ústavně nekonformní.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu