ECLI:CZ:US:2021:4.US.919.21.1
sp. zn. IV. ÚS 919/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Lubomíra Schmida a Věry Schmidové, zastoupených Mgr. Jakubem Mulačem, advokátem, sídlem Cedrová 1975, Hostivice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. 33 Cdo 764/2019-338, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2018 č. j. 24 Co 165/2018-302 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. května 2018 č. j. 10 C 250/2017-242, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Mgr. Daniela Nováka a Mgr. Barbory Novákové Janouškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní lidské právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastníci se u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") domáhali po stěžovatelích zaplacení částky (po rozšíření žaloby) 900 000 Kč z titulu práva z vadného plnění. Tvrdili, že od stěžovatelů koupili konkretizované nemovité věci v kat. úz. Smržovka. Po jejich předání zjistili, že stavba je napadena dřevomorkou a z tohoto důvodu uplatnili slevu z kupní ceny. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že výskyt dřevomorky v objektu není běžným opotřebením, ale vadou ve smyslu §2099 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zákoník"), tudíž nemovitá věc měla při přechodu nebezpečí škody na vedlejší účastníky skrytou vadu, ačkoli byly výslovně ujištěni, že věc je bez vad, resp. že se dřevomorka v objektu nevyskytuje, a vedlejší účastníci uplatnili právo z odpovědnosti za vady řádně a včas, mají tak práva z vadného plnění. Výši slevy okresní soud určil podle výše nákladů na opravy vad, zohlednil výši kupní ceny a judikaturně zastávaný "faktor pohody". Z těchto důvodů žalobě vyhověl a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně částku ve výši 613 175 Kč příslušenstvím (I. výrok), ve zbytku žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (III. až V. výrok).
3. Rozsudek okresního soudu napadli odvoláním stěžovatelé a v zamítavé části ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení také vedlejší účastníci. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") po přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení dospěl k závěru, že ani jedno odvolání, jde-li o nárok ve věci samé, není důvodné, a zdůraznil, že skutkový stav věci byl okresním soudem dostatečně zjištěn, a že na jeho základě okresní soud věc správně právně posoudil, vyjma určení počátku prodlení stěžovatelů. Z tohoto důvodu změnil rozsudek okresního soudu v I. výroku tak, že žalobu zamítl v části úroku z prodlení za specifikovanou dobu (I. výrok), jinak potvrdil I. i II. výrok napadeného rozsudku (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně odvolacího řízení (III. a IV. výrok).
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost založili na řešení otázky hmotného práva, která je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, a to v posouzení, zda lze považovat dřevokaznou houbu u starých staveb za běžné opotřebení, nebo zda jde o vadu, a odkázali na dvě konkrétní rozhodnutí, ve kterých má být tato otázka posouzena rozdílně (tento fakt má podle nich za následek nemožnost předvídat soudní rozhodnutí a je porušením principu legitimního očekávání). Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost nahradit náklady dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění připomenul, že podle skutkových zjištění se dřevomorka v objektu nacházela v terminálním stadiu a v mnohem větším rozsahu, než je u daných staveb obvyklé, a konstatoval, že s jedním z odkazovaných rozhodnutí nejsou závěry krajského soudu v rozporu, a druhé z rozhodnutí na souzenou věc nedopadá.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Podle stěžovatelů obecné soudy porušily princip legitimního očekávání, neboť v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu existuje právní otázka, která je rozhodována rozdílně, což přináší stranám nemožnost předvídat soudní rozhodnutí a zároveň umožňuje soudům vnášet do svého rozhodování libovůli, protože shodnou otázku lze rozhodovat zcela opačně a takové rozhodnutí zároveň opřít o judikaturu Nejvyššího soudu. Za předmětnou otázku označili to, zda dřevokazná houba či hmyz u starých staveb je běžné opotřebení, nebo zda jde o vadu. Stručně charakterizují dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu (pozn. jde o rozhodnutí, na něž odkazovali v dovolání) a dodávají, že jediným rozdílem ve skutkovém stavu jsou provedené rekonstrukční práce u jednoho z domů, tudíž je sporné, jaký typ a rozsah rekonstrukčních prací způsobí, že tentýž nedostatek, tj. přítomnost dřevokazné houby, je v jednom případě posouzen jako běžné opotřebení a ve druhém případě jako vada. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy nedostatečně přesvědčivě odůvodnily, proč v jejich věci zvítězil právě právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 33 Cdo 274/2017, a odkazují na dva konkrétní nálezy Ústavního soudu akcentující nezbytnost náležitého odůvodnění odlišného rozhodnutí ve skutkově podobných věcech. Protože na stavbě nebyly provedeny rozsáhlejší stavební práce výrazně prodlužující její životnost, legitimně očekávali, že po právní stránce soudy věc vyhodnotí jako běžné opotřebení. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé polemizují s určením výše slevy z kupní ceny, která podle nich měla být pouze v částce přesahující stanovenou hranici běžného opotřebení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 7.) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy při hodnocení, zda byly naplněny předpoklady jejich odpovědnosti za vady (práv kupujících z vadného plnění) prodaných nemovitých věcí podle obč. zákoníku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, a že důvody, pro které jim obecné soudy uložily povinnost zaplatit vedlejším účastníkům slevu z kupní ceny, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny. Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje, že obecné soudy se podmínkami odpovědnosti za vady zevrubně zabývaly. Sporným mezi stranami bylo, zda mají vedlejší účastníci práva z vadného plnění, konkrétně zda je napadení předmětu koupě dřevomorkou běžným opotřebením, popř. zřejmou vadou, a zda byli stěžovateli ujištěni, že se dřevomorka v něm nevyskytuje, resp. zda byli vedlejší účastníci stěžovateli na výskyt dřevomorky upozorněni. Spornou byla i otázka přiměřenosti výše požadované slevy. Obě sporné záležitosti obecné soudy vypořádaly. Přijatým právním závěrům o naplnění předpokladů odpovědnosti za vady nelze - z ústavněprávního pohledu - nic vytknout. Nelze ani přehlédnout konstatování krajského soudu plynoucí z provedeného dokazování (bod 27. odůvodnění napadeného rozsudku), že prodávající (tj. stěžovatelé) museli o vadě (hnilobě z důvodu dřevokazných hub) vědět a při prodeji výslovně porušili svou povinnost upozornit na vadu věci podle §2084 obč. zákoníku. Ústavně konformně je odůvodněn také algoritmus určení výše slevy z kupní ceny (srov. body 68. až 75. odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 29. až 34. odůvodnění rozsudku krajského soudu).
9. Opodstatněnými nejsou ani výtky stěžovatelů vůči postupu Nejvyššího soudu, který údajně nepřesvědčivě odůvodnil (podobně jako okresní soud a krajský soud), proč v jejich věci zvítězil právní názor vyslovený v usnesení sp. zn. 33 Cdo 274/2017. Ústavní soud zjistil, že již okresní soud se zaměřil na aplikaci závěrů tohoto usnesení Nejvyššího soudu (ve srovnání s rozsudkem sp. zn. 33 Cdo 896/2010) a dovodil, že jsou použitelné závěry z tohoto usnesení (srov. body 56. až 58. odůvodnění rozsudku, viz též rekapitulaci skutkových zjištění provedenou Nejvyšším soudem na str. 2, třetí odstavec napadeného usnesení).
10. Na základě zjištění, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené jim ústavním pořádkem (bod 8. i.p.), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu