ECLI:CZ:US:2021:4.US.947.21.1
sp. zn. IV. ÚS 947/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Roubalíka, zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem, sídlem náměstí Svobody 87/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. 29 ICdo 49/2019-243, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2018 č. j. 14 VSOL 184/2018-194 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. ledna 2018 č. j. 10 ICm 3844/2017-70, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a a) Mgr. Pavlíny Jaškové, insolvenční správkyně, sídlem Zábřežská 40, Šumperk, a b) Věry Perzan, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, konkrétně jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s principem rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a dále právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel vůči vedlejším účastnicím domáhal určení neplatnosti a zrušení kupní smlouvy ze dne 12. 7. 2017, kterou uzavřela první vedlejší účastnice jakožto insolvenční správkyně stěžovatele (dále jen "insolvenční správkyně") s druhou vedlejší účastnicí jako kupující a jejímž předmětem byl prodej blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Dolní Lipová (dále jen "nemovitosti"), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud vyšel z toho, že insolvenční správkyně prodala předmětné nemovitosti z majetkové podstaty stěžovatele v průběhu konkursu mimo dražbu [§289 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], a to na základě pokynu zajištěného věřitele (§293 odst. 1 insolvenčního zákona), přičemž tyto byly k prodeji nabízeny od 19. 12. 2013 za cenu 2 820 000 Kč, jež byla stanovena znaleckým posudkem, cena byla postupně snižována podle pokynů zajištěného věřitele až na částku 1 470 000 Kč, za kterou byly zpeněženy. Současně krajský soud konstatoval, že po celou dobu, kdy nemovitosti byly nabízeny k prodeji, stěžovatel neumožnil zájemcům jejich prohlídku, a to i přes vydané soudní rozhodnutí o nařízení prohlídky, a proto tito ztratili o koupi zájem, načež uzavřel, že výrazné snížení ceny bylo zapříčiněno jeho jednáním.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek krajského soudu potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit první vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč a druhé vedlejší účastnici 7 980 Kč. Vrchní soud ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že všechny zákonné podmínky prodeje nemovitostí mimo dražbu za cenu nižší než odhadní (§289 odst. 2 insolvenčního zákona) byly naplněny a že prodeji by mohl bránit pouze incidenční spor o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty (§225 odst. 4 insolvenčního zákona), ten však i přes řádnou výzvu k podání příslušné žaloby (§225 odst. 3 insolvenčního zákona) neprobíhal. Současně vrchní soud vysvětlil, proč z tohoto hlediska nebyla existence řízení o vypořádání společného jmění manželů relevantní.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, Nejvyšší soud je však v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je mu znám právní názor vyjádřený v nálezu (správně "usnesení") Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 3066/09 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a že s ním nepolemizuje. Má však za to, že soudy jsou povinny příslušné pravidlo insolvenčního zákona interpretovat tak, aby byla šetřena ústavně zaručená práva a svobody dlužníka, a že je zde nezbytné se od zmíněného právního názoru odchýlit s ohledem na nepoměr mezi odhadní a prodejní cenou nemovitostí, na nízký poměr pohledávky zajištěného věřitele a hodnoty zpeněžovaných nemovitostí a také na uspokojení věřitelů ve výši 100 % jimi přihlášených pohledávek. Obecným soudům vytýká, že příslušná ustanovení insolvenčního zákona vyložily přehnaně formalisticky, a to do té míry, že jejich důsledkem je tzv. sofistikované odůvodnění zjevné nespravedlnosti.
6. Stěžovatel dále argumentuje tím, že insolvenční řízení představuje druh civilního soudního řízení, ve kterém se uplatňuje zásada rovnosti účastníků, jejímž projevem je §5 písm. a) insolvenčního zákona. Byť je řešení úpadku konkursem ve své podstatě řízením "sankčním", kde onou sankcí je prodej dlužníkova majetku za účelem co nejvyššího uspokojení jeho věřitelů, uvedené ustanovení má zamezit nespravedlivému poškození dlužníka, což vystupuje do popředí zvláště v situaci, kdy je zřejmé, že účelu insolvenčního řízení (tj. poměrného uspokojení věřitelů v co nejvyšší míře) bude dosaženo v maximální (tj. 100%) výši. Ze zásady, podle níž by mělo dojít k uspokojení věřitelovy pohledávky v maximální možné míře, plyne implicitně zásada, že by měl být zachován dlužníkův majetek v co nejvyšší míře (resp. že by neměl být ponížen více, než je třeba k uspokojení věřitelů).
7. Podle stěžovatele obecné soudy akceptovaly, aby zajištěný věřitel uplatnil své právo udělit pokyn ke zpeněžení zástavy neústavním způsobem, neboť nemovitosti byly prodány za 1 470 000 Kč, tedy za cenu mnohem nižší, než byla určena znaleckým posudkem, tj. 2 748 250 Kč. Tento věřitel přihlásil pohledávku jen ve výši 237 487,90 Kč a ke dni podpisu kupní smlouvy byla její hodnota ještě podstatně nižší v důsledku poměrného uspokojování (41 984,80 Kč). Nadto byl znalecký posudek vyhotoven v roce 2013, kupní smlouva byla uzavřena až v roce 2017 a za tuto dobu cena nemovitostí nepochybně (vzhledem k obecnému trendu) vzrostla. Postupem insolvenční správkyně a následně obecných soudů nebyla dostatečně respektována ochrana jeho práv jako účastníka řízení a vlastníka nemovitých věcí, neboť tyto mohly být prodány za vyšší částku. Proto také v dovolání předložil Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda je insolvenční správce vázán pokynem zajištěného věřitele, i když hodnota předmětu zajištění přesahuje zajištěnou pohledávku, a zda v takovém případě nemá insolvenční správce i soud postupovat zvláště obezřetně s ohledem na to, že zajištěný věřitel není motivován utržit co nejvyšší částku za prodej zajištěné věci.
8. Z výše uvedených skutečností stěžovatel vyvozuje, že v době prodeje de facto odpadl zájem věřitelů na co nejvyšším uspokojení, neboť bylo zřejmé, že toho bude dosaženo, a trval tak pouze jeho zájem na co nejvyšším zachování jeho majetku. Postup insolvenční správkyně nesl znaky libovůle a byl rozporný s dobrými mravy. K tomu dodává, že dochází-li ke střetu zájmu dlužníka na ochraně majetku a zájmu věřitelů na co nejvyšším uspokojení, nelze přijmout, aby ten druhý převážil v podobě bianco šeku k naložení s majetkem dlužníka v takovém rozsahu, že mu znemožní vedení života po proběhnuvším konkursu. Akceptací daného postupu šlo o sankci skutečnou, znemožňující mu "nový začátek", přičemž občanskoprávní úprava sankční náhradu škody neumožňuje.
9. Současně stěžovatel namítá, že dovolávala-li se insolvenční správkyně neposkytnutí součinnosti, jde-li o prohlídku nemovitostí zájemci, pak tento argument nebyl přiléhavý. Jako vlastníku předmětných nemovitostí, v nichž má své obydlí, byl jednostranně sdělován termín, ve kterém je má zpřístupnit, tento postup považoval za nesprávný, a proto podal návrh na vyloučení insolvenční správkyně, zejména považoval zpřístupnění domu za nezákonné, jelikož proti rozhodnutí soudu, kterým byl na jeho majetek prohlášen konkurs, podal opravný prostředek, a postup insolvenční správkyně tak považoval za předčasný, a nebylo mu ani vysvětleno, z jakého důvodu by měl přístup umožnit, když nemovitosti již byly oceněny znaleckým posudkem. Od koupě byli potenciální zájemci odrazeni nikoliv z tohoto důvodu, ale kvůli probíhajícím incidenčním sporům, jak plyne i z přípisu insolvenční správkyně ze dne 2. 9. 2015. Kdyby došlo k posečkání s prodejem do jejich ukončení, mohl být výtěžek vyšší. Podle stěžovatelova přesvědčení tak měl být pokyn zajištěného věřitele odmítnut.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti s poukazem na §5 písm. a) insolvenčního zákona argumentuje (v podstatě) tak, že v insolvenčním řízení je třeba chránit i práva dlužníka, přesahuje-li majetková podstata výši přihlášených pohledávek, je třeba postupovat tak, aby byla (dlužníkovi) zachována její co nejvyšší hodnota, přičemž namítá, že insolvenční správkyně podle tohoto pravidla nepostupovala, když předmětné nemovitosti prodala na základě pokynu zajištěného věřitele za cenu podstatně nižší, než byla cena odhadní.
13. Nutno podotknout, že postup insolvenčního správce při zpeněžení majetkové podstaty v konkursu je stanoven insolvenčním zákonem, přičemž obecné soudy se v napadených rozhodnutích otázkou, zda jeho příslušná ustanovení (§283 a násl.) nebyla v souvislosti s prodejem předmětných nemovitostí porušena, zabývaly a zodpověděly ji negativně. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí, v jakém konkrétním bodě (ohledu) měla být interpretace a aplikace insolvenčního zákona věcně nesprávná, natož pak ústavně nekonformní [k tzv. kvalifikovaným vadám v procesu výkladu a použití podústavního práva viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Ústavní soud se jistě může ztotožnit se stěžovatelovým názorem, že je povinností insolvenčního správce v konkursu chránit i případná majetková práva dlužníka (jsou-li jeho pasiva výjimečně nižší než aktiva), napadená soudní rozhodnutí však nejsou postavena na jiném (opačném) stanovisku. Naopak otázkou, zda insolvenční správkyně neměla odmítnout pokyn zajištěného věřitele předmětné nemovitosti zpeněžit za daných (podle stěžovatele nevýhodných) finančních podmínek (§293 insolvenčního zákona), se obecné soudy zabývaly a dospěly k závěru, že ani v tomto ohledu k žádnému pochybení nedošlo, a tento svůj závěr řádně zdůvodnily, když poukázaly mj. na to, že tyto nemovitosti za cenu podle znaleckého posudku nebylo možné prodat, a tak došlo k jejímu postupnému snižování na základě pokynů tohoto zajištěného věřitele, přičemž příčinou nezájmu o koupi bylo, že stěžovatel odmítal nemovitosti za účelem prohlídky zájemcům zpřístupnit.
15. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že požadavek na prohlídku byl nezákonný a že důvodem, proč nebyl o nemovitosti zájem, byla existence podané incidenční žaloby (zde se odvolává na přípis insolvenční správkyně ze dne 2. 9. 2015), a že proto měl být prodej uskutečněn až po skončení řízení o těchto žalobách. Z ústavní stížnosti však neplyne, v čem konkrétně by nezákonnost daného požadavku měla spočívat, přičemž skutečnost, že stěžovatel byl přesvědčen o nezákonnosti (či neústavnosti) daného požadavku, je irelevantní. Není z ní ani zřejmé, jakého vysvětlení by se stěžovateli mělo dostat, aby prohlídku umožnil. Argumentuje-li totiž existencí znaleckého posudku, je zjevné, že znalecký posudek může sice v rozhodování zájemce o koupi hrát důležitou roli, ještě důležitější však je možnost seznámit se stavem nemovitostí přímo, zvláště jde-li o stavbu rodinného domu. Také skutečnost, že v rozhodování jednoho zájemce měla hrát podle insolvenční správkyně roli existence dalšího soudního řízení, neznamená, že by u ostatních zájemců neměla absence prohlídky podstatný význam. S ohledem na výše uvedené nelze vytknout obecným soudům, dospěly-li k závěru, že prodej za odhadní cenu (či za cenu vyšší, než byla dosažena) nebyl reálný. Důvody přitom nespočívaly ve vadném postupu insolvenční správkyně, ale v objektivních okolnostech, na jejichž vzniku se stěžovatel značnou měrou podílel.
16. A namítá-li stěžovatel, že s prodejem se mělo vyčkat do skončení incidenčních sporů, jak již bylo výše zmíněno, obecné soudy se zabývaly i tím, zda probíhalo soudní řízení, které by bylo překážkou zpeněžení nemovitostí, načež dospěly k negativnímu závěru. Vyčkávání konce jiného řízení než o vyloučení věci z majetkové podstaty (či řízení jemu na roveň postaveného) pak nemá jednak oporu v insolvenčním zákoně (§225 odst. 4 insolvenčního zákona a contrario), jednak by to kolidovalo se zásadou rychlého uspokojení věřitelů stanovenou v §5 písm. a) insolvenčního zákona.
17. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu