ECLI:CZ:US:2021:4.US.974.21.1
sp. zn. IV. ÚS 974/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2021 č. j. 70 Co 12/2021-755 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. října 2020 č. j. P 174/2009-720, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé A. M., 2. nezletilého P. M. a 3. L. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se návrhem u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhal snížení výživného na 1. vedlejší účastnici a 2. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilí"). V návrhu uvedl, že ve věci bylo naposledy rozhodováno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 2. 2017 č. j. 70 Co 28/2017-401, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ze dne 15. 11. 2016 č. j. P 174/2009-367, jímž byl zamítnut návrh otce na snížení výživného na nezletilé a výše výživného byla stanovena částkou 4 000 Kč na nezletilou A. a 3 000 Kč na nezletilého P. Otec tvrdil, že měl úraz ramena v roce 2016, se kterým se dlouhodobě léčil a nemohl pracovat. K 1. 6. 2019 po dlouhodobé léčbě úrazu nastoupil do práce, od 27. 6. 2019 je v dlouhodobé pracovní neschopnosti s neurologickými problémy. Je tedy dlouhodobě vyloučen z možnosti pracovat z důvodu pracovní neschopnosti vyvolané vážnými zdravotními potížemi. Ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 46 T 2/2018 byl odsouzen a v dohledné době jej čeká nástup výkonu trestu v trvání 5 let. Dále uvedl, že je nemajetný a není schopen tak vlastními silami hradit výživné stanovené soudem.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem návrh stěžovatele zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, že výdělek povinného rodiče není jediným kritériem pro stanovení výše výživného. To je nutno stanovit také s ohledem na jeho majetkové poměry, a v tomto smyslu nutno poukázat na aktivity otce, jenž se postupně zbavuje majetku, který vlastnil a jehož hodnota se pohybovala v řádech několika milionů. Pofidérní transakce, na jejichž základě otec přišel o rodinný dům v P., obecné soudy kvalifikovaly jako vzdání se majetkového prospěchu bez důležitého důvodu, které jde podle §913 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nikoli ku prospěchu, ale naopak k tíži povinného rodiče. Stejná situace je pak u podílu na domě v P., který stěžovatel daroval P. S. Jeho prvořadou povinností jako otce nezaopatřených dětí bylo a je udělat vše pro to, aby mohl finančně přispívat na uspokojování jejich rostoucích potřeb; takový cíl však svými pracovními aktivitami, ani hospodařením s vlastním majetkem, zjevně nesleduje. Nebyla u něj zjištěna žádná změna rozhodných skutečností, která by byla způsobilou odůvodnit snížení výživného. Žádná taková změna nenastala ani u nezletilých. Příjem 3. vedlejší účastnice (dále též "matka") od poslední úpravy výživného vzrostl, nikoli však tak podstatně, aby matka mohla nezletilým dopřát vše, co by ke svému vývoji potřebovaly; jak plyne ze zprávy kolizního opatrovníka, rodina žije velmi skromně, matce je poskytována sociální podpora (včetně doporučení možnosti využívat pomoci potravinové banky), na zájmovou činnost dětí prostředky nezbývají. Otec na zajištění potřeb dětí neparticipuje, s výjimkou nepravidelných a především nedostatečných finančních příspěvků, jež zasílá matce věznice, která je strhává otci z pracovního příjmu. Namístě by proto byla spíše úvaha o zvýšení výživného, v žádném případě však rozhodnutí o jeho snížení. Nastoupil-li otec do výkonu trestu odnětí svobody, podle ustálené soudní praxe tato skutečnost nemůže být k tíži nezletilých. Otec se dopustil úmyslné trestné činnosti, pro niž byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody; lze tedy konstatovat, že svým zaviněným úmyslným jednáním se dobrovolně vzdal výdělečné činnosti, kterou by jinak na svobodě mohl vykonávat.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že napadená rozhodnutí jej podstatným způsobem diskriminují, když nezohledňují jeho situaci, resp. jeho situaci přehlíží jako nepodstatnou. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu se základními principy právního státu, neboť jej staví do situace, ve které má soudem stanovenou perpetuální povinnost k plnění, která je vyšší, než jsou jeho výdělkové možnosti. Stěžovatel se dostává do dluhové pasti, kdy jeho kumulovaný dluh se zvyšuje, a to bez ohledu na jeho snahu hradit běžné výživné. Není v situaci, ve které by se vzdával práce či výdělku, ale je v situaci, která je objektivizována výdělkovými možnostmi danými místem, ve kterém se nachází. Má za to, že je namístě, aby byla snížena jeho vyživovací povinnost na úroveň umožňující mu plnit vyživovací povinnost, přičemž poté, co se změní podmínky (míněno propuštění z výkonu trestu), bude možné se opětovně zabývat jeho novou životní úrovní a výdělkovými možnostmi. Stěžovatel též uvádí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 4 Cz 44/65 [R 41/1965 civ.].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
10. Napadené rozsudky obvodního soudu i městského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, přičemž svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily. Kvalifikovaly-li obecné soudy finanční transakce otce jako vzdání se majetkového prospěchu bez důležitého důvodu, které jde nikoli ku prospěchu, ale naopak k tíži povinného rodiče, nejde o postup a závěr nikterak extrémní či nepřiměřený. Ústavní soud též shledává, že závěr obecných soudů, že otec ani svými pracovními aktivitami, ani hospodařením s vlastním majetkem, zjevně nesleduje prvořadý cíl, kterým je udělat vše pro to, aby mohl finančně přispívat na uspokojování rostoucích potřeb nezletilých, je i z ústavního hlediska bez jakýchkoliv pochyb akceptovatelný. Stěžovatelův odkaz na historickou judikaturu Nejvyššího soudu není přiléhavý, neboť v nyní posuzované věci jde o odlišnou situaci, kdy navíc obecné soudy postavily svá rozhodnutí zejména na skutečnostech, že otec zjevně nehospodařil se svým majetkem tak, aby uspokojil zájmy nezletilých.
11. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu