Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 13.04.2021, sp. zn. Pl. ÚS 103/20 [ usnesení / UHLÍŘ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2021:Pl.US.103.20.3
sp. zn. Pl. ÚS 103/20UsneseníÚstavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech stěžovatelek: a) nezletilé E. L. Z., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, a b) nezletilé M. B., zastoupené Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem, sídlem U Kanálky 1359/4, Praha 2 - Vinohrady, proti zásahu vlády, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a dalších ministerstev spočívajícím v omezení osobní přítomnosti na základním a zájmovém vzdělávání v případě obou stěžovatelek a proti zásahu vlády spočívajícím v omezení poskytování zdravotní péče v případě stěžovatelky a); proti bodům 3-6 usnesení vlády ze dne 8. 10. 2020 č. 997, vyhlášeného pod č. 401/2020 Sb., bodům 4-6 a 8-9 usnesení vlády ze dne 12. 10. 2020 č. 1022, vyhlášeného pod č. 408/2020 Sb., bodům 4-6 a 8-9 usnesení vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášeného pod č. 443/2020 Sb., bodům 4-7 a 9-10 usnesení vlády ze dne 23. 12. 2020 č. 1377, vyhlášeného pod č. 597/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 126, vyhlášeného pod č. 60/2021 Sb., bodům 4-8 a 10-11 usnesení vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 200, vyhlášeného pod č. 100/2021 Sb., o přijetí krizového opatření; a proti usnesení vlády ze dne 30. 9. 2020 č. 957, vyhlášeného pod č. 391/2020 Sb., o vyhlášení nouzového stavu, usnesení vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1108, vyhlášeného pod č. 439/2020 Sb., o prodloužení nouzového stavu, usnesení vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 125, vyhlášeného pod č. 59/2021 Sb., o vyhlášení nouzového stavu a usnesení vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 196, vyhlášeného pod č. 96/2021 Sb., o vyhlášení nouzového stavu; ve spojení s návrhem na zrušení §184a zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění zákona č. 349/2020 Sb., v případě stěžovatelky a); a proti bodům 4 a 6 usnesení vlády ze dne 30. října 2020 č. 1112, vyhlášeného pod č. 443/2020 Sb., v případě stěžovatelky b), za účasti vlády, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a dalších ministerstev jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnosti a návrhy s nimi spojené se odmítají.Odůvodnění:I.Předmět řízení, obsah napadených aktů vlády a návrhem napadené ustanovení zákona1. Ústavnímu soudu byla dne 12. 10. 2020 doručena ústavní stížnost nezletilé stěžovatelky a). Tato stížnost byla koncipována jako směřující proti jinému zásahu veřejné moci, zejm. vlády, Úřadu vlády České republiky a všech ministerstev a byla spojena s návrhem na zrušení §184a zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). 2. Stěžovatelka a) se svou stížností domáhá vyslovení, že napadenými usneseními, která ve svém důsledku omezují provoz základních škol, jakož i volnočasových aktivit a zdravotnických zařízení, došlo k zásahu do jejích základních práv. K tomuto zásahu došlo několika na sebe navazujícími krizovými opatřeními, které vláda přijala v návaznosti na vyhlášení a opakované prodlužování nouzového stavu, konkrétně:- usnesením vlády o přijetí krizového opatření ze dne 8. 10. 2020 č. 997, vyhlášeným pod č. 401/2020 Sb.,- usnesením vlády o přijetí krizového opatření ze dne 12. 10. 2020 č. 1022, vyhlášeným pod č. 408/2020 Sb.,- usnesením vlády o přijetí krizového opatření ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášeným pod č.443/2020 Sb.,- usnesením vlády o přijetí krizového opatření ze dne 23. 12. 2020 č. 1377, vyhlášeným pod č. 597/2020 Sb.,- usnesením vlády o přijetí krizového opatření ze dne 14. 2. 2021 č. 126, vyhlášeným pod č. 60/2021 Sb.,- a usnesením vlády o přijetí krizového opatření ze dne 26. 2. 2021 č. 200, vyhlášeným pod č. 100/2021 Sb.V souvislosti s výše jmenovanými krizovými opatřeními vlády napadla stěžovatelka a) ve své ústavní stížnosti, jakož i v navazujících doplněních, rovněž:- vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 30. 9. 2020 č. 957, vyhlášeným pod č. 391/2020 Sb.,- ve spojení s jeho prodloužením usnesením vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1108, vyhlášeným pod č. 439/2020 Sb., - konečně napadla nové vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 125, vyhlášeným pod č. 59/2021 Sb., - jakož i časově bezprostředně navazující vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 196, vyhlášeným pod č. 96/2021 Sb.3. Napadenými krizovými opatřeními byl ve svém obsahu omezen či zakázán provoz základních a uměleckých škol, jakož i středisek volného času, školních klubů a školních družin, zpěv a sportovní aktivity při výuce [stěžovatelka a) měla v době podání ústavní stížnosti 11 let], přičemž k tomuto omezení došlo konkrétně body 3-6 usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 8. 10. 2020 č. 997, vyhlášeným pod č. 401/2020 Sb., body 4-6 a 8-9 usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 12. 10. 2020 č. 1022, vyhlášeným pod č. 408/2020 Sb., body 4-6 a 8-9 usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášeným pod č. 443/2020 Sb., body 4-7 a 9-10 usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 23. 12. 2020 č. 1377, vyhlášeným pod č. 597/2020 Sb. a body 4-8 a 10-11 usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 26. 2. 2021 č. 200, vyhlášeným pod č. 100/2021 Sb. Krizovým opatřením přijatým usnesením vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 126, vyhlášeným pod č. 60/2021 Sb., byl omezen zejm. maloobchodní prodej, přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, jakož i společenské, kulturní, zábavní, tradiční a vzdělávací akce aj.4. Usnesením vlády ze dne 30. 9. 2020 č. 957, vyhlášeným pod č. 391/2020 Sb., byl vyhlášen nouzový stav, který byl pětkrát prodloužen se souhlasem Poslanecké sněmovny, poprvé jej vláda prodloužila usnesením ze dne 30. 10. 2020 č. 1108, vyhlášeným pod č. 439/2020 Sb., do 20. 11. 2020 [obě uvedená usnesení byla stěžovatelkou a) napadena]. Posléze na základě usnesení vlády č. 471/2020 Sb. Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s prodloužením nouzového stavu do 12. 12. 2020. Usnesením č. 521/2020 Sb. vláda nouzový stav se souhlasem Poslanecké sněmovny dále prodloužila do 23. 12. 2020, usnesením č. 593/2020 Sb. vláda nouzový stav opětovně prodloužila do 22. 1. 2021 a usnesením č. 21/2021 Sb. jej znovu prodloužila do 14. 2. 2021. Poté, co Poslanecká sněmovna odepřela souhlas s dalším prodloužením nouzového stavu, vláda vyhlásila od 15. 2. 2021 formálně nový, avšak časově bezprostředně navazující nouzový stav usnesením ze dne 14. 2. 2021 č. 125, vyhlášeným pod č. 59/2021 Sb. [toto usnesení je stěžovatelkou a) napadeno]. Poslanecká sněmovna nouzový stav zrušila svým usnesením ze dne 18. února 2021 č. 84/2021 Sb., a to k datu účinnosti zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, nejpozději však k 27. 2. 2021, kdy uvedený zákon nabyl účinnosti. Vláda nicméně usnesením ze dne 26. 2. 2021 č. 196, vyhlášeným pod č. 96/2021 Sb. vyhlásila od 27. 2. 2021 nový, časově bezprostředně navazující nouzový stav [toto usnesení stěžovatelka a) taktéž napadla].5. V souvislosti s namítaným porušením práva na vzdělání stěžovatelka a) učinila návrh na zrušení §184a školského zákona, týkajícího se zvláštních pravidel při omezení osobní přítomnosti dětí, žáků a studentů ve školách, který prakticky umožňuje konání výuky distančním způsobem.6. Dne 23. 11. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena další ústavní stížnost nezletilé stěžovatelky b), v níž zprvu nebylo uvedeno, čí jménem je učiněna, v následném podání byla doplněna chybějící informace o tom, kdo je osobou, která návrh učinila. Nezletilá stěžovatelka b) se svou ústavní stížností domáhá vyslovení, že zákazem osobní přítomnosti žáků na základním vzdělávání a na zájmovém vzdělávání ve střediscích volného času, školních klubech a školních družinách byla porušena stěžovatelčina základní práva. Dále se domáhá zrušení bodů 4 a 6 usnesení vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášeného pod č. 443/2020 Sb. Pod jeho bodem 4 vláda s účinností ode dne 2. 11. 2020 od 0.00 hod do dne 20. 11. 2020 do 23.59 hod. omezila provoz základních škol tak, že zakázala osobní přítomnost žáků na základním vzdělávání v základní škole; zákaz se však nevztahoval na školy při zdravotnickém zařízení. Pod bodem 6 napadeného usnesení ve shodném časovém období vláda omezila provoz středisek volného času, školních klubů a školních družin tak, že zakázala osobní přítomnost dětí, žáků, studentů a jiných účastníků na tomto zájmovém vzdělávání.II.Obsah ústavních stížností stěžovatelekArgumentace stěžovatelky a)7. Zákaz své osobní přítomnosti na základním a zájmovém vzdělávání, jakož i omezení provozu zdravotnických zařízení považuje nezletilá stěžovatelka a) za jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 8. Stěžovatelka a) v této souvislosti namítá zejm. nezohlednění nejlepšího zájmu dítěte při veškerém přijímání aktů vlády, činnosti Úřadu vlády České republiky a všech ministerstev, zejména Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, zakotveného v čl. 3Úmluvy o právech dítěte. Zmíněné orgány nezohlednily, že rozhodují o zvláště ohrožené skupině osob. Rodiče stěžovatelky mohou v důsledku omezování provozu zdravotní péče zemřít na nediagnostikovanou onkologickou chorobu, sama nezletilá stěžovatelka a) je lékaři pravidelně sledována, přičemž krizová opatření vlády v rozporu s čl. 24Úmluvy o právech dítěte nesměřují k dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu. Podle čl. 4Úmluvy o právech dítěte mají přitom státy vůči dětem tzv. pozitivní závazky. Stěžovatelka a) však především namítá zásah do práva dítěte na vzdělání podle čl. 28Úmluvy o právech dítěte, neboť bylo zakázáno kontaktní vzdělávání na základních školách. Současně byly v rozporu s čl. 31 téže Úmluvy omezeny i mimoškolní zájmové aktivity. V důsledku přijetí krizových opatření (v návaznosti na vyhlášení a neustálé prodlužování nouzového stavu) stěžovatelka a) nenavštěvuje školu ani skaut, nestýká se s ostatními dětmi a její možnost vzdělávání je zásadním způsobem omezena. Podle čl. 27Úmluvy o právech dítěte přitom mají státy dbát rovněž na mravní a sociální vývoj dítěte. V současnosti je přitom v odborných kruzích známo, že je COVID-19 nemoc jako každá jiná. 9. Stěžovatelka a) v této souvislosti požaduje zrušit usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 8. 10. 2020 č. 997, vyhlášené pod č. 401/2020 Sb., vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 30. 9. 2020 č. 957, vyhlášeným pod č. 391/2020 Sb., a rovněž navrhuje zrušení §184a školského zákona, který umožňuje konání výuky distančním způsobem. Dále se domáhá vyslovení, že vláda, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, jakož i další ministerstva dlouhodobě upřednostňují zájmy osob ohrožených onemocněním COVID-19 na úkor stěžovatelky a diskriminují ji zejm. na základě věku, a že svou činností porušily zájmy dítěte garantované Úmluvou o právech dítěte. Po Ústavním soudu požaduje vyslovit, že se dotčeným orgánům v zásahu zakazuje pokračovat.10. Následně stěžovatelka a) učinila celkem deset doplnění ústavní stížnosti, z nichž některá rozšiřovala petitorní návrh.11. V prvním doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka a) rozšířila svůj závěrečný návrh, když požadovala zrušení usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 12. 10. 2020 č. 1022, vyhlášeného pod č. 408/2020 Sb., a usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášeného pod č.443/2020 Sb., kterými byl ve svém obsahu omezen či zakázán provoz základních a uměleckých škol, jakož i středisek volného času, školních klubů a školních družin, zpěv a sportovní aktivity při výuce. Rovněž napadla prodloužení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1108, vyhlášeným pod č. 439/2020 Sb.12. V druhém doplnění stížnosti stěžovatelka a) akcentovala, že se stále nemůže výuky zúčastnit, což představuje drastický zásah do jejích základních práv. Pokud by Ústavní soud stěžovatelce nevyhověl, je připravena se ve věci obrátit na Evropský soud pro lidská práva. Ve třetím doplnění stížnosti stěžovatelka a) odkázala na studie prokazující neefektivnost uzavírky škol z hlediska šíření pandemie. Ve čtvrtém doplnění stížnosti stěžovatelka a) upozornila na neefektivnost provádění testování PCR testy, které je ve skutečnosti zkreslené, a to i dle judikatury zahraničních soudů a odborných studií.13. V pátém doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka a) rozšířila svůj závěrečný návrh, když požadovala zrušení usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 23. 12. 2020 č. 1377, vyhlášeného pod č. 597/2020 Sb., kterým byl ve svém obsahu omezen či zakázán provoz základních a uměleckých škol, jakož i středisek volného času, školních klubů a školních družin, zpěv a sportovní aktivity při výuce.14. V šestém doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka a) opět brojila proti uzavření škol jakožto efektivnímu nástroji v boji s pandemií COVID-19. V sedmém doplnění stížnosti stěžovatelka a) upozornila na opětovné prodloužení nouzového stavu a trvající újmu na svých právech. Přiložila celkem 50 dopisů od rodičů dětí povinných školní docházkou, které popisují negativní dopady krizových opatření, která omezila výuku. V osmém doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka a) upozornila na dopady opatření omezujících školní docházku na soukromý a rodinný život dětí.15. V devátém doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka a) rozšířila svůj závěrečný návrh, když požadovala zrušení usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 14. 2. 2021 č. 126, vyhlášeného pod č. 60/2021 Sb., které omezovalo zejm. maloobchodní prodej, přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, jakož i společenské, kulturní, zábavní, tradiční a vzdělávací akce aj., aniž by přitom specifikovala zásah do vlastních práv nezletilé. Rovněž napadla nové vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 125, vyhlášeným pod č. 59/2021 Sb., které stěžovatelka a) považovala za neústavní, neb k jeho přijetí došlo přes výslovný nesouhlas Poslanecké sněmovny.16. V desátém doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka a) rozšířila svůj závěrečný návrh, když navrhla zrušení usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 26. 2. 2021 č. 200, vyhlášeného pod č. 100/2021 Sb., kterým byl ve svém obsahu omezen či zakázán provoz základních a uměleckých škol, jakož i středisek volného času, školních klubů a školních družin, zpěv a sportovní aktivity při výuce. Rovněž napadla vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 196, vyhlášeným pod č. 96/2021 Sb. Stěžovatelka a) přistoupila k rozšíření petitorního návrhu zejména s ohledem na závěry vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021 č. j. 17 A 126/2020-84. 17. Na podporu svých tvrzení uvedených jak v původní v ústavní stížnosti, tak v navazujících doplněních předložila stěžovatelka a) rovněž celou řadu dokumentů, od vyjádření odborníků, po statistické údaje, odborné studie a judikáty vnitrostátních soudů potvrzující názory stěžovatelky o neefektivnosti opatření.Argumentace stěžovatelky b)18. Zákaz své osobní přítomnosti na základním a zájmovém vzdělávání usnesením vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1112 považuje nezletilá stěžovatelka b) za jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a)zákona o Ústavním soudu. Společně s deklarací porušení jejích základních práv tímto zásahem se domáhá podle §74zákona o Ústavním soudu zrušení uvedeného usnesení vlády, které považuje za právní předpis.19. Stěžovatelka b) si je vědoma důvodů, pro které usnesením ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20 Ústavní soud odmítl podání, jímž se jednotlivec domáhal zrušení tehdy posuzovaného krizového opatření vlády o zákazu volného pohybu osob. Domnívá se však, že její ústavní stížnost takto odmítnout nelze. Krizové opatření vlády omezující volný pohyb mohli jednotlivci porušit a vyvolat tak řízení, v němž by byli pokutováni za jeho porušení, tj. mohli dosáhnout vydání individuálního rozhodnutí, proti němuž by se mohli po vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva bránit ústavní stížností, s níž by mohli spojit návrh na zrušení právního předpisu - krizového opatření vlády. Takto však stěžovatelka b) postupovat nemůže, neboť svým jednáním nemůže porušit napadené usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášené pod č.443/2020 Sb., v jehož důsledku je jí odpíráno poskytování vzdělání osobní formou. Nehodlá-li Ústavní soud stěžovatelku ponechat bez možnosti ochrany, je podle jejího názoru třeba za jiný zásah považovat uzavření stěžovatelčiny školy, družiny a kroužků.20. Stěžovatelka b) namítá porušení svého práva na vzdělání (čl. 33 odst. 1Listiny základních práv a svobod). Tvrdí, že měla v době sepisu ústavní stížnosti 2 hodiny distanční výuky denně prostřednictvím internetu, což nepovažuje za plnohodnotnou formu vzdělávání. Současně přišla o možnost styku, zájmové činnosti a her se svými vrstevníky ve škole a družině. Přišla i o všechny kroužky (angličtinu, kreslení, atletiku, kytaru), které navštěvuje. Napadené usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášené pod č. 443/2020 Sb., považuje za neproporcionální zájmu na potřebě zvládnutí pandemie a postrádá rovněž jeho odůvodnění.21. Dne 22. 2. 2021 učinila stěžovatelka b) své jediné doplnění ústavní stížnosti, v němž akcentovala přesah svých vlastních zájmů a upozornila na aktuální a i z médií obecně známé skutečnosti: děti jako ohrožená skupina jako jediné snášejí nepřetržité omezení svých práv a krizová opatření vlády jsou přijímána a formulována chaoticky. Stěžovatelka b) odkázala na nález sp. zn. Pl. ÚS 106/20 ze dne 9. 2. 2021, jehož ratio decidendi lze dle jejího názoru plně aplikovat na její případ. Rovněž přiložila daňový doklad (fakturu) osvědčující, že otec stěžovatelky b) nakoupil celkem 50 antigenních testů v ceně 8 000 Kč. Nízká pořizovací cena dle stěžovatelky jasně svědčí možnosti nakoupit testy plošně a testovat děti tak, aby výuka byla umožněna prezenční formou.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem22. Ústavní stížnost byla posouzena plénem Ústavního soudu podle čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako Sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle něhož si plénum vyhrazuje rozhodování v případech, kdy je účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení vláda. 23. Vzhledem k tomu, že obě stěžovatelky napadly totožný akt vlády v části bodů 4 a 6 usnesení vlády ze dne 30. října 2020 č. 1112, vyhlášeného pod č. 443/2020 Sb., Ústavní soud usnesením ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 103/20 sloučil obě věci ke společnému projednání a rozhodnutí.24. Stran náležitostí podání Ústavní soud shledal, že jsou obě stěžovatelky řádně zastoupeny advokátem. Následně bylo nutné posoudit otázku, zda jsou stěžovatelka a) a stěžovatelka b) osobami oprávněnými k podání takového návrhu. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánů veřejné moci a proti usnesením vlády o vyhlášení nouzového stavu a jeho prodloužení spojené s návrhem na zrušení napadených krizových opatření, resp. jejich částí, jakož i §184a školského zákona nesplňují předpoklady k věcnému projednání. 25. Stěžovatelka a) brojila proti usnesením vlády, kterými byl vyhlášen (či prodloužen) nouzový stav. Dle usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/20 ze dne 22. 4. 2020, však tyto akty představují ad hoc rozhodnutí, která nemají právně normativní obsah (bod 25), představují primárně akt vládnutí politického charakteru a Ústavní soud by je mohl zrušit jen v případě, pokud by byly v rozporu se základními principy demokratického právního státu a pokud by znamenaly změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu (bod 27). 26. Stěžovatelka a) i stěžovatelka b) svá podání označují za tzv. zásahovou ústavní stížnost podle §74zákona o Ústavním soudu, přičemž požadují přímo zrušit krizová opatření vlády, která stěžovatelky považují za právní předpisy. Jiný zásah orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených práv spatřují jednak v zákazu osobní přítomnosti na základním vzdělávání v základní škole, jednak v zákazu osobní přítomnosti na zájmovém vzdělávání ve střediscích volného času, školní družině a školních klubech. Stěžovatelka a) pak akcentuje rovněž omezení poskytování zdravotní péče, které by potenciálně mohlo zasáhnout její práva. Zákazy vzdělávání na základní škole, jakož i zájmového vzdělávání jsou zakotveny v záhlaví specifikovaných usneseních o přijetí krizových opatření.27. V souvislosti s namítanou povahou krizových opatření, která stěžovatelky označily za právní předpisy, Ústavní soud konstatuje, že §64zákona o Ústavním soudu jednotlivcům nesvěřuje aktivní procesní legitimaci k podání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Jednotlivci mohou podat spolu s ústavní stížností pouze tzv. akcesorický návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§74zákona o Ústavním soudu).28. Úpravu v §64zákona o Ústavním soudu nelze obcházet tím, že by jednotlivec právní normu (pravidlo chování) v právním předpise označil za jiný zásah orgánu veřejné moci s odkazem na §72 odst. 1 písm. a)zákona o Ústavním soudu a s takovou zdánlivou "zásahovou ústavní stížností" spojil návrh na zrušení právního předpisu, jenž obsahuje normu předtím označenou za jiný zásah orgánu veřejné moci. Takové podání by totiž podle své povahy bylo stále návrhem na zrušení právního předpisu, nikoli ústavní stížností. V obecné rovině nelze za jiný zásah orgánu veřejné moci považovat legislativní činnost [usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 92/94 (U 15/2 SbNU 223)]. 29. Stěžovatelky své ústavní stížnosti spojily s návrhem na zrušení krizových opatření, která je třeba s ohledem na jejich povahu v relevantních částech pokládat za právní předpisy; stěžovatelka a) se svou ústavní stížností spojila rovněž návrh na zrušení §184a školského zákona. Návrhy na zrušení právních předpisů či jejich jednotlivých ustanovení podané dle §74zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností mají akcesorický charakter, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Spolu s ústavními stížnostmi je tak třeba odmítnout i návrhy s nimi spojené.IV.Závěr30. Ústavní soud z výše vyložených důvodů odmítl ústavní stížnosti jako návrhy podané někým zjevně neoprávněným dle §43 odst. 1 písm. c)zákona o Ústavním soudu a spolu s ústavními stížnostmi odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona i návrhy s nimi spojené.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 13. dubna 2021Pavel Rychetský v. r.předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Jaromíra Jirsy 1. Stěžovatelky - dvě nezletilé - brojí svými ústavními stížnostmi zejména proti tomu, že v důsledku vládních krizových opatření nemohly po značnou dobu být osobně přítomny ve výuce a jejich vzdělávání probíhalo distanční formou. Označují to za tzv. jiný zásah dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a spatřují v něm porušení svých ústavně zaručených práv. Většina jejich ústavní stížnosti odmítla jako návrhy podané někým zjevně neoprávněným. Nesouhlasíme s tímto závěrem ani s jeho odůvodněním, a proto podle §14 zákona o Ústavním soudu uplatňujeme odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění usnesení pléna Ústavního soudu.I. Návrh byl bez zdůvodnění odmítnut z jiných důvodů než v minulosti2. Většina odmítla ústavní stížnosti jako návrhy podané osobami zjevně neoprávněnými, ačkoliv v nedávné minulosti byly obdobné návrhy odmítány pro nepřípustnost s ohledem na možnost domáhat se ochrany ve správním soudnictví. Přitom většina nijak nezdůvodnila, proč nyní posuzuje obdobný návrh odlišně. 3. Již v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/20 ze dne 9. 6. 2020 se Ústavní soud zabýval ústavní stížností, která směřovala i proti jinému zásahu základní školy spočívajícímu v tom, že nezletilé stěžovatelce nebyla s ohledem na krizová opatření vlády umožněna osobní přítomnost ve výuce (bod 23). Ústavní soud tehdy vyhodnotil, že nezletilá stěžovatelka a její matka se měly nejprve domáhat ochrany svých práv ve správním soudnictví, a v této části posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou. Současně ponechal správním soudům prostor zhodnotit zejména to, "zda postup [z]ákladní školy zasáhl do sféry veřejných subjektivních práv stěžovatelek a zda [z]ákladní škola rozhodovala či jednala v rámci veřejné správy" (bod 27). Proti těmto závěrům bylo uplatněno jediné odlišné stanovisko. Ačkoliv se nyní posuzované ústavní stížnosti týkají totožné problematiky, většina je odmítá pro údajnou zjevnou neoprávněnost stěžovatelek, a dokonce usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/20 ani nezmiňuje.4. Nejvyšší správní soud přitom v reakci na uvedené usnesení v rozsudku č. j. 8 As 34/2020-100 ze dne 19. 11. 2020 dovodil, že "faktický úkon školy spočívající v neumožnění osobní přítomnosti žáků" na základě mimořádného opatření je přezkoumatelný ve správním soudnictví v řízení o zásahové žalobě (body 116-120). Ačkoliv se tato úvaha týkala zákazu osobní přítomnosti žáků obsaženého v mimořádném opatření Ministerstva zdravotnictví jakožto opatření obecné povahy, lze ji analogicky vztáhnout i na zákaz obsažený v krizovém opatření vlády s povahou právního předpisu, neboť důsledky spočívající ve faktickém neumožnění osobní přítomnosti žáků jsou identické. Rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu byla k posouzení postoupena otázka, zda školy v těchto případech mají postavení správního orgánu a lze se proti nim bránit zásahovou žalobou (viz usnesení č. j. 9 As 264/2020-29 ze dne 19. 2. 2021 o postoupení věci). Za této situace měl Ústavní soud setrvat na svém dosavadním přístupu, že se dotčené osoby mají domáhat svých práv ve správním soudnictví, vyčkat sjednocení judikatury správních soudů a stížnosti odmítnout jako nepřípustné (pokud by neshledal důvody pro jejich výjimečné věcné posouzení i bez vyčerpání prostředků ochrany práv), případně měl vyložit, proč je s ohledem na ochranu základních práv dokonce nutno trvat na zajištění soudní ochrany ve správním soudnictví (viz níže bod 9 a násl.). Odmítnutí ústavních stížnosti pro zjevnou neoprávněnost navrhovatelek je však za těchto okolností nesrozumitelným krokem.5. Vedle toho většina opomenula i usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/21 ze dne 26. 1. 2021, jímž bylo poukázáno na to, že Městský soud v Praze za určitých mimořádných okolností - za účelem zajištění přístupu k soudní ochraně - v aktuální judikatuře umožnil bránit se proti konkrétním důsledkům krizových opatření v právní sféře jednotlivce prostřednictvím zásahové žaloby (body 13-20). V citovaném usnesení Ústavní soud shledal, že stěžovatelky se měly proti omezení podnikatelské činnosti ve dvou provozovnách (restauracích) nejprve bránit zásahovou žalobou. I v tomto případě ponechal prostor správním soudům, a zejména Nejvyššímu správnímu soudu, "aby vyložily, zda a případně za jakých podmínek se lze bránit zásahovou žalobou proti konkrétním důsledkům krizového opatření", přičemž v řízení o zásahové žalobě by se jako předběžná otázka řešila dle čl. 95 Ústavy "zákonnost či ústavnost aplikovaného krizového opatření" (bod 20). I tento obecnější závěr, že je nyní na správních soudech, aby vyložily, zda a za jakých podmínek se lze bránit proti důsledkům krizových opatření zásahovou žalobou, dopadá na posuzovanou věc - stěžovatelky rovněž brojí proti konkrétním důsledkům krizových opatření spočívajících v nemožnosti se osobně zúčastnit vzdělávání. 6. Odmítnout musíme nesprávný názor, že se k této problematice Nejvyšší správní soud dostatečně vyjádřil v rozsudku č. j. 9 As 296/2020-69 ze dne 4. 2. 2021 a že z tohoto rozhodnutí plyne závěr, že se proti důsledkům krizových opatření nelze nikdy bránit zásahovou žalobou. Tento rozsudek se totiž zabývá případem žalobců (stěžovatelů), v jejichž provozovnách došlo k zásahu policie pro porušení krizových opatření, takže se tito žalobci mohou domáhat přezkumu krizových opatření jako předběžné otázky v řízení o žalobě proti zásahu policie (body 2-3). Proto ostatně Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že okolnosti jím posuzované věci jsou "zcela odlišné" a že "nepovažuje za nutné ani vhodné" posuzovat přístup Městského soudu v Praze, který za určitých mimořádných okolností s cílem zajistit účinný přístup k soudní ochraně umožňují bránit se proti konkrétním důsledkům krizových opatření (bod 27). Sdílíme názor, že klíčový je právě přístup k soudní ochraně - a ten v dané věci byl s ohledem na uskutečněný zásah policie zajištěn nepochybně.7. Většina konečně nezpochybňuje, že jí posuzovaný návrh má charakter ústavní stížnosti, naopak opakovaně označuje návrh stěžovatelek za ústavní stížnost, a to i ve výrokové části usnesení. Domnívala-li se většina, že návrh stěžovatelek ve skutečnosti není ústavní stížností, ale jiným typem návrhu s jinak vymezenou aktivní legitimací, musela by takový závěr řádně odůvodnit a promítnout jej i do výrokové části svého rozhodnutí.8. Vytýkáme většině, že se nijak nevypořádala s předchozími rozhodnutími Ústavního soudu, která se týkala obdobných návrhů. Odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neoprávněnost stěžovatelek nic neříká o tom, zda se mohou či nemohou domoci ochrany svých práv ve správním soudnictví, a zodpovězení této otázky tedy v tuto chvíli zůstává na správních soudech. Jediným výsledkem postupu většiny je tak založení nekonzistentnosti v judikatuře Ústavního soudu.II. Ústavní soud měl trvat na zajištění přístupu k soudní ochraně9. Byl-li v posuzované věci prostor pro posun v přístupu Ústavního soudu, měl spočívat ve zdůvodnění, proč musí být nezletilým brojícím proti vyloučení jejich osobní přítomnosti ve výuce zajištěn přístup k soudní ochraně.10. Zákaz osobní přítomnosti žactva ve školách je zásahem do jejich práva na vzdělání i práva na soukromý život, do něhož náleží i účast na sociálním životě ve škole a skupině vrstevníků, které jsou nezbytnou součástí socializace každého dítěte. Právo na vzdělání dle čl. 33 Listiny patří mezi ta, jichž se lze v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny "domáhat pouze v mezích zákonů" toto ustanovení provádějících. Školský zákon nicméně výslovně upravuje denní formu vzdělávání, založenou na osobní přítomnosti žáků ve výuce a odlišnou zejména od dálkové, distanční a kombinované formy (k nim viz §25 školského zákona), a žáci přijatí k této formě vzdělávání na ni mají právo [§21 odst. 1 písm. a) školského zákona]. Netvrdíme tedy, že ze základního práva na vzdělání vyplývá nutně závazek veřejné moci zajistit přístup ke vzdělání právě v denní (prezenční) formě, ale pouze to, že se zákonodárce rozhodl zakotvit vzdělávání v této formě, že osoby přijaté k této formě vzdělávání na ni mají právní nárok a že změna ve způsobu poskytování vzdělávání zásadně se dotýkající této formy představuje zásah do práva na vzdělání na zákonné i ústavní úrovni, který musí obstát v soudním přezkumu. Podotýkáme, že i zákonodárce vnímá vyloučení osobní přítomnosti žáků v důsledku krizových či mimořádných opatření jako zásah do formy vzdělávání a rozhodl se jej upravit výslovně v §184a školského zákona tak, aby se vzdělávání v těchto případech poskytovalo "distančním způsobem", pro což do té doby chyběl výslovný právní základ. 11. Vyloučení přítomnosti žáků ve výuce musí jako zásah do práva na vzdělání podléhat soudnímu přezkumu dle čl. 4 Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny. To platí i za nouzového stavu. Dle čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, totiž musí k omezením práv docházet "v souladu s Listinou základních práv a svobod", která neumožňuje vyloučit soudní přezkum ve věcech týkajících se základních práv a svobod (současně právo na soudní ochranu ani nepatří mezi ta, která je vláda dle §5 krizového zákona během nouzového stavu oprávněna omezovat). 12. Ústavní soud i správní soudy z těchto důvodů musí s ohledem na čl. 4 Ústavy vykládat procesní úpravu ústavně konformním způsobem tak, aby přístup k soudní ochraně zajistily. Je v prvé řadě na správních soudech, aby našly cestu, jak tuto ochranu poskytnout a poučily o tom účastníky řízení.13. Jde-li o problematiku zásahových žalob směřovaných proti jednotlivým školám, považujeme za vhodné připomenout, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu školy rozhodují či vykonávají činnost v oblasti veřejné správy i v jiných případech, než jaké jsou výslovně vymezeny v §165 odst. 2 školského zákona (viz rozsudek č. j. 2 Aps 3/2010-112 ze dne 5. 5. 2011, a zejména rozsudek č. j. 1 As 53/2011-109 ze dne 27. 7. 2011, bod 30 a násl.). Škola tak například rozhodovala v oblasti veřejné správy, když posuzovala žádost o veganské stravování, ačkoliv vyhláška upravující stravování ve školách v té době jí neumožňovala takové stravování poskytovat (již citovaný rozsudek č. j. 2 Aps 3/2010-112). Pro posouzení charakteru činnosti školy dále nemůže být určující, zda škola měla prostor pro vlastní úvahu při provádění vládních krizových opatření (jako právních předpisů) či nikoliv. Pro oblast veřejné správy je totiž naopak typické, že správní orgány jsou povinny se řídit právními předpisy včetně podzákonných a nejsou oprávněny hodnotit jejich zákonnost či ústavnost. Ve správním soudnictví pak mohou mít neúspěch právě proto, že sice v souladu se svými povinnostmi postupovaly dle těchto předpisů, avšak ty byly soudní mocí shledány nezákonnými či neústavními.14. Žalovaným v řízení o zásahové žalobě může být z ústavněprávního pohledu i jiný orgán. Jeho určení by nicméně bylo na správních soudech, které by o tom žalobce musely řádně poučit (viz usnesení rozšířeného senátu č. j. Nad 224/2014-53 ze dne 9. 12. 2014 nebo např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 114/2020-63 ze dne 26. 2. 2021, bod 114). 15. Z ústavněprávního hlediska nepřijatelné jsou nicméně konstrukce, které ve svém důsledku soudní ochranu v této oblasti vylučují navzdory tomu, že se jedná o přezkum zásahů do základního práva na vzdělání. Takový účinek by měla například judikatura vycházející z názoru, že osobní přítomnost žáků ve školách zakazují přímo krizová opatření vlády a že školy v této souvislosti veřejnou moc nevykonávají, a nemohou proto být žalovány, pokud by současně platilo, že se žáci nemohou bránit ani proti dopadům krizového opatření spočívajícímu ve vyloučení jejich osobní přítomnosti ve škole - jinak vyjádřeno, že tedy proti nim musí být toto opatření individuálně uplatněno poté, co jej poruší. Tato judikatura by totiž vytvářela situaci podobnou Hlavě XXII. Žáci by se nemohli domoci přezkumu zákazu osobní přítomnosti ve školách, dokud proti nim nebude zasaženo pro porušení tohoto opatření. Současně by však toto opatření porušit nemohli, jelikož jim osobní přítomnost ve školách v rozporu s krizovým opatřením nebude umožněna. Nepokládáme za možné sdělit dětem a jejich rodičům, že v našem právním systému neexistuje žádný nástroj, jímž by se mohli bránit proti zavřeným školám, že jediný, kdo může napadnout tento zásah do jejich práv, je skupina poslanců či senátorů a další k tomu zvlášť oprávnění (tzv. privilegovaní) navrhovatelé, a že v rozporu s čl. 4 Ústavy základní právo na vzdělání ve skutečnosti není plně pod soudní ochranou. 16. Takový přístup by v konečném důsledku mohl vést i k porušení mezinárodních závazků České republiky. Právo na vzdělání je zaručeno i čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v souladu s jejím čl. 13 je třeba zajistit účinný prostředek ochrany tohoto práva. Podotýkáme, že omezení práva na vzdělání v době nouzových stavů se neocitají mimo působnost mechanismu ochrany práv zakotveného Úmluvou. Například v rozhodnutí ve věci Uzun proti Turecku ze dne 10. 11. 2020 č. 37866/18 proto byla například (kvazimeritorně) přezkoumána stížnost tureckého studenta drženého ve vazbě, který se po vyhlášení nouzového stavu v roce 2016 nemohl v důsledku přijatých vládních opatření zúčastnit univerzitních zkoušek. Ve věci stěžovatelek je přitom namítán mnohem rozsáhlejší zásah do práva na vzdělání. 17. Česká republika patří k zemím, v nichž jsou školy uzavřeny po nejdelší dobu (viz např. statistiky na https://en.unesco.org/covid19/educationresponse). Vedle zásahů do práva na vzdělání může v důsledku toho docházet i k zásahům do práva nezletilých na soukromý život, jehož součástí je i rozvíjení sociálních vazeb s jejich vrstevníky, jelikož pro dítě je zákaz chodit do školy omezením dvou ze tří způsobů jeho socializace v lidské společnosti (jimiž jsou rodina, škola a skupina vrstevníků). K vyloučení osobní přítomnosti žáků docházelo navzdory tomu, že jiná prostředí, v nichž rovněž dochází ke značné kumulaci osob, jako je průmyslová výroba, nebyla tímto způsobem omezována. I s vědomím těchto okolností bylo povinností soudní moci nalézt cestu, jak poskytovat soudní ochranu. Rozhodnutí většiny ovšem k hledání této cesty nijak nepřispělo, a navíc je v kontextu judikatorního dialogu Ústavního soudu a správních soudů spíše matoucí.III. Závěr18. Většina odmítla ústavní stížnosti jako návrhy podané osobami zjevně neoprávněnými, a naložila tak s nimi odlišně než s obdobnými návrhy v nedávné minulosti, aniž by svůj postup a vztah k předchozím rozhodnutím vyložila. Již proto nemohlo mít většinové rozhodnutí naši podporu. Jelikož důvod odmítnutí návrhu dle nás tvoří nedílnou součást výroku, hlasovali jsme proti jeho přijetí. Na rozdíl od většiny totiž nemáme pochyb o tom, že stěžovatelky jsou aktivně legitimovány k podání ústavních stížností, a Ústavní soud se měl v souladu s dosavadním přístupem zabývat přípustností ústavních stížností. Namístě přitom bylo ústavní stížnosti buď připustit k věcnému projednání, nebo stěžovatelky odkázat na soudní ochranu ve správním soudnictví a vyložit, že její zajištění je nedílnou součástí požadavků plynoucích z principů demokratického právního státu, které vyžadují, aby v případě každého zásahu do základních práv byl poskytnut přístup k soudnímu přezkumu. V Brně dne 13. dubna 2021Kateřina Šimáčková Jaromír JirsaOdlišné stanovisko soudce Vojtěcha Šimíčka proti části odůvodnění usnesení 1. Uplatňuji vůči odůvodnění usnesení podle ustanovení §14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko. 2. Důvod tohoto konkurenčního stanoviska však nespočívá primárně v tom, že bych polemizoval s obsahem odůvodnění, nýbrž mám problém s absencí toho, co v něm uvedeno není, avšak mám za to, že být řečeno mělo. 3. Argumentace ohledně krizových opatření vlády totiž v odůvodnění usnesení končí tím, že jednotlivec není aktivně legitimován k napadení právního předpisu (bod 27) a zákonnou úpravu nelze obcházet tím, že by byla označována za zásah orgánu veřejné moci (bod 28). S tímto názorem souhlasím; ostatně Ústavní soud ho vyslovil v minulosti již mnohokrát.4. Problém ale spatřuji v tom, že v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/21 Ústavní soud odmítl podobnou ústavní stížnost, ovšem nikoliv pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele, nýbrž pro nepřípustnost. Nevyloučil totiž (s odkazem na některá rozhodnutí správních soudů) možnost stěžovatelů podat tzv. zásahovou žalobu, přičemž je především na správních soudech, "aby vyložily, zda a případně za jakých podmínek se lze bránit zásahovou žalobou proti konkrétním důsledkům krizového opatření. V rámci řízení o zásahové žalobě pak správní soudy v intencích čl. 95 Ústavy jako předběžnou otázku posoudí zákonnost či ústavnost aplikovaného krizového opatření a případně podle povahy tohoto právního předpisu zvolí příslušný postup" (bod 20). Protože stěžovatelky ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/21 možnosti podat zásahovou žalobu nevyužily, byla ústavní stížnost v této části shledána nepřípustnou.5. Na tento právní závěr však nyní Ústavní soud nijak nezareagoval (byť procesní situace obou případů je srovnatelná) a jeho postup se může oprávněně jevit jako nekonzistentní. 6. Jakkoliv jsem proto souhlasil s odmítnutím ústavních stížností, vytýkám většinovému názoru pléna, že nevyjasnilo otázku, zda (1.) považuje názor obsažený v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/21 za excesivní, a proto ho Ústavní soud nebude nadále sledovat (což však mělo být řečeno výslovně), anebo (2.) jelikož se v mezidobí Nejvyšší správní soud k této otázce již vyslovil a jeho právní názor je pro Ústavní soud plně akceptovatelný (viz rozsudek sp. zn. 9 As 296/2020 ze dne 4. 2. 2021, kde je výslovně uvedeno, že "absenci pravomoci k přezkumu jiného právního předpisu pochopitelně nelze obcházet teoretickou konstrukcí, podle které lze v řízení o zásahové žalobě dne §82 a násl. s. ř. s. přezkoumat a případně konstatovat nezákonnost účinků právního předpisu ve sféře jednotlivce. Tím by v podstatě došlo k popření výše uvedených pravidel."), není dán rozumný důvod dále vyčkávat na sjednocení judikatury správních soudů. V prvním případě pak bylo namístě ústavní stížnosti odmítnout pro nepřípustnost, zatímco ve druhém pro zjevnou neoprávněnost stěžovatelů.7. Pro úplnost dodávám, že usnesením ze dne 19. 2. 2021 č. j. 9 As 264/2020-29 devátý senát Nejvyššího správního soudu postoupil rozšířenému senátu k rozhodnutí otázku, zda lze jednání základní školy, která v souladu s krizovým opatřením přeruší výuku v prostorách školy, považovat za zásah správního orgánu ve smyslu §82 s. ř. s. Z tohoto usnesení je tedy zjevné, že sjednocování judikatury správních soudů v této právní otázce stále probíhá a Ústavní soud proto ještě nemusel opustit zdrženlivější přístup, který zvolil právě v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/21 (a také např. i v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/20 ze dne 9. 6. 2020). Pokud tak ale učinil, bylo namístě se k tomu v odůvodnění alespoň jednoznačně vyjádřit.8. Nezodpovězena tak Ústavním soudem zůstává i nadále otázka, zda lze zásahovou žalobou brojit přímo proti důsledkům právního předpisu (tzn. krizového opatření vlády), a to alespoň v takovém případě, dopadají-li tyto důsledky do práv vymezeného okruhu osob bez zprostředkování jiným orgánem veřejné moci a možnost soudní ochrany proti těmto zásahům je proto fakticky zcela vyloučena. 9. Protože Ústavní soud má předložené právní otázky řešit a nikoliv se jejich řešení vyhýbat, uplatňuji toto odlišné stanovisko.V Brně dne 13. dubna 2021 Vojtěch Šimíček