ECLI:CZ:US:2021:Pl.US.110.20.1
sp. zn. Pl. ÚS 110/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), Vladimíra Sládečka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu R. T., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného Jakubem Křížem, advokátem jako společníkem Lexius advokáti s.r.o. se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, na povolení obnovy řízení vedených před Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 3555/11 a sp. zn. III. ÚS 1913/07 takto:
I. Obnova řízení ve věcech ústavních stížností vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3555/11 a sp. zn. III. ÚS 1913/07 se povoluje.
II. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3555/11 ze dne 19. 4. 2012 a sp. zn. III. ÚS 1913/07 ze dne 13. 12. 2007 se ruší.
III. Ve věcech původně vedených pod sp. zn. II. ÚS 3555/11 a sp. zn. III. ÚS 1913/07 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 110/20.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem, který splňuje formální náležitosti ustanovení §34 i §119 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhá povolení obnovy řízení ve věcech jeho ústavních stížností, vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3555/11 a sp. zn. III. ÚS 1913/07, a to s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci T. proti České republice (stížnost č. 44151/12 podaná dne 11. 7. 2012).
2. Z návrhu na obnovu řízení, přiložených listin a spisů vedených pod sp. zn. II. ÚS 3555/11 a III. ÚS 1913/07 Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1913/07 se navrhovatel ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 45/2007 ze dne 29. 5. 2007 vydaného v trestní věci navrhovatele, původně vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 2/2003. Uvedeným usnesením vrchní soud jako soud odvolací podle §258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 2/2003-3446 ze dne 6. 3. 2007, jímž byl navrhovatel v celém rozsahu zproštěn obžaloby pro blíže konkretizovaný skutek, jímž měl spáchat trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) dříve platného trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně podle §262 trestního řádu vrchní soud nařídil, aby danou věc namísto Krajského soudu v Plzni projednal a rozhodl Krajský soud v Praze. Usnesením sp. zn. III. ÚS 1913/07 ze dne 13. 12. 2007 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti rušícímu výroku dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a ve zbývající části (tj. proti výroku o přikázání věci Krajskému soudu v Praze) dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou.
3. V řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 3555/11 se navrhovatel ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 790/2010 ze dne 28. 7. 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 97/2009 ze dne 9. 12. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 46/2007 ze dne 26. 11. 2008. Tato soudní rozhodnutí byla vydána poté, co trestní věc navrhovatele byla shora zmíněným usnesením Vrchního soudu v Praze přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl navrhovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. a) a h) trestního zákona. Za tento čin, jakož i za další trestné činy, kterými byl uznán vinným jiným soudem v dřívějším řízení, byl odsouzen k "souhrnnému trestu doživotí" se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze výše označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil "výjimečný souhrnný trest odnětí svobody na doživotí" se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Následné dovolání navrhovatele Nejvyšší soud výše vzpomenutým usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Usnesením sp. zn. II. ÚS 3555/11 ze dne 19. 4. 2012 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
4. Na základě stížnosti navrhovatele, podané po vydání rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 3555/11, shledal Evropský soud pro lidská práva (dále též "ESLP") vpředu uvedeným rozsudkem ze dne 25. 6. 2020 ve věci T. proti České republice, že postupem soudů došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). ESLP konkrétně uvedl, že Vrchní soud v Praze opakovaně přistupoval k použití ustanovení §262 trestního řádu, a to tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze, jemuž byla věc nakonec vrchním soudem přikázána, neuznal navrhovatele vinným z vraždy a neodsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody, na rozdíl od Krajského soudu v Plzni, který navrhovatele obžaloby čtyřikrát zprostil. V té souvislosti poukázal ESLP na to, že při rušení prvoinstančních rozsudků vrchní soud především vytýkal soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Plzni) způsob, jakým hodnotil důkazy, včetně věrohodnosti blíže označeného svědka. Tento přístup je dle názoru ESLP v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 trestního řádu tak, jak jej vykládá Ústavní soud, podle jehož judikatury je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně. Vrchnímu soudu ESLP dále vytkl, že z důkazů provedených soudem prvního stupně vyvodil odlišné závěry, aniž by byl sám dotčeného svědka vyslechl či aniž by byl alespoň vyložil, proč nepokládá jeho výslech za této situace za nezbytný.
5. ESLP rovněž odkázal na rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla věc přikázána jinému soudu prvního stupně a který obsahuje formulace, jež dle něj mohou být vykládány jako podsouvání názoru, že soud prvního stupně by měl dospět k odlišným závěrům ohledně věrohodnosti předmětného svědka, a že odvolací soud neakceptuje jiný výsledek řízení než odsouzení navrhovatele. ESLP podotkl, že takové závěry stěží obstojí ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu. Dle názoru ESLP odvolací soud nesmí za žádných okolností udělovat pokyny soudu prvního stupně v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obžalovaného, resp. nemůže založit své pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců ani své výtky, že soud prvního stupně se neřídil závaznými pokyny, na pouhé skutečnosti, že soud prvního stupně dospěl k takovým skutkovým zjištěním a závěru o vině stěžovatele, s nimiž se odvolací soud pouze neztotožňuje. Podle ESLP sled událostí v případu navrhovatele významně svědčí o selhání justice, jímž utrpěla celková spravedlivost řízení.
II.
6. Ve svém návrhu na povolení obnovy řízení se navrhovatel ztotožnil s vývody ESLP a doplnil, že vrchní soud ve veřejném zasedání žádné důkazy samostatně neprovedl, a nemohl se proto s odkazem na nesprávné hodnocení důkazů dovolávat ani nesprávné aplikace zásady in dubio pro reo. Jestliže §263 odst. 7 věta poslední trestního řádu zavazuje odvolací soud, neprovede-li uvedené důkazy sám, akceptovat hodnocení důkazů učiněné nalézacím soudem, potom dle názoru navrhovatele došlo ze strany odvolacího soudu k hrubému porušení procesních předpisů trestního práva a v důsledku toho i práva na spravedlivý proces. Závěrem navrhovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě dotčená usnesení Ústavního soudu a povolil obnovu řízení ve věcech obou původních ústavních stížností.
III.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci navrhovatele i právní názor Evropského soudu pro lidská práva a dospěl k závěru, že návrh na obnovu řízení je důvodný.
8. Podle §119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.
9. Při zkoumání podmínek pro obnovu řízení Ústavní soud respektoval, že Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 1 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, §117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy]. Dále Ústavní soud zjistil, že návrh na obnovu řízení byl podán ve věci, v níž tento mezinárodní soud shledal porušení lidského práva v důsledku zásahu orgánu veřejné moci, a to v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě (§119 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
10. Ze shora nastíněných právních závěrů ESLP jednoznačně plyne, že k porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy došlo v předmětném trestním řízení nejpozději vzpomínaným usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 45/2007 ze dne 29. 5. 2007, jímž byl zrušen v pořadí čtvrtý zprošťující rozsudek Krajského soudu v Plzni a jímž byla věc přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze jako (novému) soudu prvního stupně. Odtud je zřejmé, že nynějším návrhem dotčené usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1913/07 ze dne 13. 12. 2007, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu, je podle §119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu. Posuzovaný návrh na obnovu řízení pokládá Ústavní soud taktéž za přípustný (§119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť následky porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku odsouzení za zvlášť závažný trestný čin a jeho účinků i nadále trvají, přičemž nápravy v této věci může být dosaženo novým projednáním původní ústavní stížnosti navrhovatele, vedené pod sp. zn. III. ÚS 1913/07 (viz bod 10 usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/07 ze dne 6. 5. 2008). Toho však nelze dosáhnout jinak než současným obnovením i řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 3555/11, poněvadž ta směřovala proti pravomocným soudním rozhodnutím vzešlým z trestního řízení po zmíněném přikázání věci Krajskému soudu v Praze. Následkem této, z pohledu mezinárodního soudu nepřijatelné změny soudu prvního stupně trpí tato rozhodnutí vážným nedostatkem spočívajícím v nezákonném rozhodování Krajského soudu v Praze. Nadto bez znovuotevření možnosti zrušení odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Praze ve spojení s navazujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze by nebylo možné takové nápravy dosíci, neboť účinky odsouzení by nadále přetrvávaly, přičemž izolované zrušení předchozího usnesení vrchního soudu o změně soudu prvního stupně by bez dalšího nevedlo ke zrušení všech následujících rozhodnutí.
11. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud shledal, že podmínky obnovy řízení stanovené v části druhé, hlavě druhé, oddílu osmém (§119 až §119b) zákona o Ústavním soudu byly v posuzovaném případě splněny, pročež návrhu na povolení obnovy řízení zcela vyhověl a rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno. Jelikož na obnovené řízení nelze s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví uplatnit obecné zásady podle občanského soudního řádu (§63 zákona o Ústavním soudu), rozhodlo plénum Ústavního soudu tak, že v obnoveném řízení o ústavních stížnostech, dosud vedených pod sp. zn. II. ÚS 3555/11 a sp. zn. III. ÚS 1913/07, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 110/20 [§11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. Uvedené ústavní stížnosti navrhovatele budou na základě povolené obnovy řízení projednány znovu postupem podle ustanovení §119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu. O žádosti o náhradu nákladů právního zastoupení navrhovatele rozhodne soudce zpravodaj v obnoveném řízení postupem dle §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu