ECLI:CZ:US:2021:Pl.US.3.20.1
sp. zn. Pl. ÚS 3/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj), Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu navrhovatele Krajského soudu v Brně, podaného předsedkyní senátu Mgr. Zorou Komancovou, na zrušení §87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky, jako účastníků řízení, a vlády České republiky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předmět řízení a argumentace navrhovatele
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 2. 2020 doručen návrh Krajského soudu v Brně (dále jen "navrhovatel") na zrušení §87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"). Navrhovatel tento návrh podal podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") poté, co v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěl k názoru, že napadená část zákona o spotřebitelském úvěru je v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina"). Navrhovatel současně požádal o přednostní projednání návrhu.
2. Navrhovatel vede pod sp. zn. 27 Co 136/2019 řízení o odvolání proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 2. 2019 č. j. 33 C 196/2018-58. Tímto rozsudkem byla částečně zamítnuta žaloba obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s. (dále jen "žalobce"), a to v části, kterou se žalobce domáhal po žalovaném, se kterým uzavřel smlouvu o úvěru, zaplacení 89,99 % úroků (nominální sazba) s odůvodněním, že ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit úroky ve výši 138,16 % (efektivní sazba) je ve smyslu §1813 občanského zákoníku zakázaným ujednáním, jestliže téměř čtyřnásobně přesahuje hranici obvyklé úrokové míry.
3. Navrhovatel se ve svém návrhu ztotožňuje se závěrem okresního soudu o tom, že sjednaná úroková sazba je v posuzovaném případě nepřiměřeně vysoká, a tudíž rozporná s dobrými mravy. Navrhovatel však nesouhlasí s právním závěrem okresního soudu, že jde o zakázané ujednání ve smyslu §1813 občanského zákoníku. Podle názoru navrhovatele se měl okresní soud dříve, než přistoupil k posuzování platnosti jednotlivých smluvních ujednání, zabývat otázkou platnosti smlouvy o úvěru jako celku v souvislosti s posuzováním tzv. úvěruschopnosti žalovaného. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 o povinnosti obecného soudu zkoumat tzv. z úřední povinnosti, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit.
4. Navrhovatel si je nicméně vědom, že výše citovaná judikatura se váže k právním jednáním spadajícím pod režim zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, který byl účinný do 30. 11. 2016. Nyní napadené ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru však podle navrhovatele tyto dosavadní závěry o absolutní neplatnosti smlouvy mění ve prospěch neplatnosti relativní, neboť stanoví, že:
§87
Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele
(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s §86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy (napadené ustanovení zvýrazněno Ústavním soudem). Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
5. Navrhovatel je přesvědčen, že věta druhá ustanovení §87 odst. 1 zákona
o spotřebitelském úvěru brání obecnému soudu zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele (úvěrovaného) plánovaný úvěr splatit a v případě negativního zjištění o této skutečnosti brání obecnému soudu vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru tak, jak to vyplývá z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu k předchozí právní úpravě.
6. Podle navrhovatele nemůže být relativní neplatnost, jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele, považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli. Ve svém důsledku vede napadená právní úprava k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou - uplatněním námitky neplatnosti, nadto toliko ve lhůtě tří let od okamžiku uzavření smlouvy.
7. Dne 9. 9. 2021 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění návrhu, ve kterém navrhovatel podrobněji popisuje řízení ve věci, kterou vede pod sp. zn. 27 Co 136/2019. Navrhovatel opakuje svoje přesvědčení, že otázka - zda věřitel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudil tzv. úvěruschopnost úvěrovaného - je otázkou klíčovou pro posuzování platnosti spotřebitelské úvěrové smlouvy jako celku a soud by měl být povinen zabývat se jí tzv. z úřední povinnosti před tím, než přistoupí k posuzování platnosti jednotlivých smluvních ujednání. Přitom upozorňuje na to, že takový postup je pro dlužníka (spotřebitele) mnohem příznivější. Závěrem navrhovatel poukazuje na to, že eviduje 110 skutkově obdobných sporů, z nichž je 66 přerušeno do rozhodnutí Ústavního soudu v nyní posuzované věci.
II.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
8. Poslanecká sněmovna prostřednictvím svého předsedy ve svém vyjádření k návrhu stručně uvedla, že napadený zákon byl v Poslanecké sněmovně projednán jako tisk č. 679 (vládní návrh) v sedmém volebním období v prvním čtení dne 10. 2. a 9. 3. 2016 a byl přikázán k projednání rozpočtovému výboru jako garančnímu výboru a ústavně právnímu výboru. Rozpočtový výbor projednal návrh zákona dne 17. 3. 2016 a 1. 4. 2016, sněmovní tisky č. 679/1 a 679/3 - s pozměňovacími návrhy. Ústavně právní výbor projednal návrh zákona dne 23. 3. 2016 a 6. 4. 2016, sněmovní tisky č. 679/2 a 679/4 - s pozměňovacími návrhy. Druhé čtení návrhu zákona proběhlo dne 19. 4. 2016 a pozměňovací návrhy byly zpracovány jako tisk č. 679/5, opravená verze tisk č. 679/7. Garanční rozpočtový výbor projednal návrh zákona dne 28. 4. a 17. 5. 2016 a přijal usnesení - sněmovní tisky č. 679/6 a 679/8. Třetí čtení návrhu zákona proběhlo dne 3. 6. 2016. Návrh zákona byl Poslaneckou sněmovnou schválen. Napadené ustanovení §87 odst. 1 věty druhé bylo součástí původního návrhu zákona (tisk č. 679/0) a nebylo již po nabytí účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. novelizováno. Závěrem je ve vyjádření konstatováno, že návrh zákona byl schválen předepsaným postupem, zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen a je věcí Ústavního soudu, aby posoudil namítanou protiústavnost
a rozhodl o návrhu.
9. Senát jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že návrh zákona o spotřebitelském úvěru byl Senátu doručen dne 16. 6. 2016 a bylo mu přiděleno číslo tisku 295 v 10. funkčním období. Organizační výbor přikázal tisk téhož dne k projednání výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu jako výboru garančnímu a dále výboru ústavně právnímu. Oba výbory dne 29. 6. 2016 svými usneseními č. 215, resp. č. 134, shodně doporučily plénu Senátu schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Plénum Senátu projednalo návrh zákona na své 26. schůzi dne 14. července 2016. Vzhledem k tomu, že se do rozpravy nikdo nepřihlásil, bylo ihned po stručném vystoupení zástupce navrhovatele a zpravodajů obou výborů přistoupeno k hlasování, v němž se pro schválení předlohy v postoupeném znění vyslovilo 25 ze 44 přítomných senátorů, šest bylo proti (usnesení č. 497). Závěrem je ve vyjádření konstatováno, že návrh zákona, obsahující napadené ustanovení §87 odst. 1 věty druhé, projednal Senát v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně stanoveným způsobem a usnesl se k tomuto návrhu zákona ve většinovém přesvědčení, že je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a jejími mezinárodními závazky a je plně na Ústavním soudu, aby ústavnost napadeného ustanovení posoudil a ve věci rozhodl.
10. V souladu s ustanovením §69 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal Ústavní soud návrh na zahájení řízení vládě a Veřejnému ochránci práv s uvedením zákonné lhůty, v jaké mohou do řízení vstoupit jako vedlejší účastníci a případně se též k návrhu vyjádřit.
11. Dne 18. 6. 2020 obdržel Ústavní soud sdělení ministryně spravedlnosti Mgr. Marie Benešové, že vláda na své schůzi dne 15. 6. 2020 projednala návrh na svůj vstup do řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20 a přijala k němu usnesení č. 643, kterým schválila svůj vstup do uvedeného řízení, navrhla odmítnutí, případně zamítnutí předmětného návrhu a zmocnila ministryni spravedlnosti, aby ve spolupráci
s místopředsedkyní vlády a ministryní financí vypracovala podrobné vyjádření vlády k předmětnému návrhu, které následně dne 29. 6. 2020 Ústavnímu soudu předložila.
12. Vláda má za to, že navrhovatel není aktivně legitimován k podání návrhu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť ustanovení, jehož zrušení se navrhovatel domáhá, není ustanovením, jehož má být při řešení věci použito, tudíž ani jeho případné zrušení by nemělo žádný vliv na výsledek posuzovaného sporu. K uvedenému vláda konstatuje, že ustanovení §87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem, a to podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR. Vláda proto navrhuje odmítnutí návrhu jako podaného někým zjevně neoprávněným. V souvislosti s uvedeným rozsudkem SDEU vláda informuje, že Ministerstvo financí v návaznosti na něj připravilo novelu zákona
o spotřebitelském úvěru, jejímž prostřednictvím se předmětné ustanovení zruší.
13. Pro případ, že by i přes výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatel je aktivně legitimován, navrhuje vláda zamítnutí návrhu. Je-li navrhovatelem namítáno porušení principu rovnosti, má napadená část zákona o spotřebitelském úvěru podle vlády za důsledek naopak vyrovnání postavení smluvních stran. V souvislosti s namítaným porušením principu přiměřenosti vláda upozorňuje, že s narůstající dobou od uzavření smlouvy se zvyšuje pravděpodobnost, že se okolnosti, které byly vstupními faktory pro posouzení úvěruschopnosti, změnily, a napadené ustanovení proto směřuje právě k dodržení principu přiměřenosti. Obdobně i pokud jde o námitku porušení principu právní jistoty vláda uvádí, že absolutní neplatnost, kterou by bylo možné neomezeně namítat, nebo ke které by soud přihlížel z úřední povinnosti, by vedla k právní nejistotě na straně věřitele, kterému by mohl soud zpětně zneplatnit celé smluvní kmeny. Konečně k námitce porušení práva na soudní ochranu vláda oponuje, že napadené ustanovení nebrání spotřebiteli v uplatnění jeho práv a nebrání ani soudu v aktivním konání. Jsou-li splněny podmínky §588 občanského zákoníku a právní jednání se zjevně příčí dobrým mravům, anebo odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, má soud přihlédnout i bez návrhu k jeho neplatnosti.
14. Veřejný ochránce práv vyrozuměl Ústavní soud o tom, že do řízení nevstupuje.
15. Shora uvedená vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení Ústavní soud nezasílal navrhovateli k replice s ohledem na způsob rozhodnutí - tj. odmítnutí návrhu, neboť neposuzoval meritum věci (viz níže).
III.
Posouzení aktivní legitimace navrhovatele
16. Před tím, než Ústavní soud mohl přistoupit k meritornímu projednání návrhu, byl nucen přezkoumat, zda byl návrh podán oprávněným navrhovatelem. Aktivní legitimace soudu k podání návrhu na tzv. konkrétní přezkum ústavnosti zákona podle čl. 95 odst. 2 Ústavy je dána pouze tehdy, když soud dospěje k závěru o rozporu zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení s ústavním pořádkem při jeho použití v určitém jednotlivém případě ("při řešení věci"). Toto právo je konkretizováno v §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu jako oprávnění soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení "v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy". Ústavní soud musel proto především posoudit, zda tyto podmínky byly v daném případě naplněny, tj. zda navrhovatelem napadená druhá věta §87 odst. 1 zákona
o spotřebitelském úvěru má být použita při řešení sporu před krajským soudem a existuje tak požadovaná souvislost s rozhodovací činností tohoto soudu.
17. Ústavní soud opakovaně vyložil, že aktivní legitimace soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jednotlivých ustanovení zákona se odvíjí od předmětu sporu a jeho právní kvalifikace. Jinými slovy, soud může podat návrh na zrušení pouze takového zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, který má být aplikován při řešení sporu probíhajícího před tímto soudem. Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, musí být odvozena od splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků a, jde-li o hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že takový předpis má být použit [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16. října 2007 (N 161/47 SbNU 133; 2/2008 Sb.), bod 11; usnesení sp. zn. Pl. ÚS 57/04 ze dne 30. června 2005; nebo usnesení sp. zn. Pl. ÚS 12/08 ze dne 2. prosince 2008 (U 12/51 SbNU 823), bod 26].
18. V dané věci nejde o přímou aplikaci napadeného ustanovení zákona, které stanoví právo spotřebitele uplatnit předmětnou námitku neplatnosti v určité lhůtě, neboť žalovaný (v postavení spotřebitele) se v daném řízení ohrazoval pouze proti vysoké sazbě úroků (namítal lichvu), námitku neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu §87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neuplatnil, jak uvádí navrhovatel ve svém návrhu.
19. Ve smyslu závěrů usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 ze dne 23. října 2000 (U 39/20 SbNU 353) je podmínka návrhového oprávnění soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby požadavek na zrušení směřoval proti zákonu, "jehož má být při řešení věci použito", splněna, "jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední", případně "je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti" [srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), část F.].
20. Ústavní soud současně poukazuje na to, že SDEU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně: "[v]nitrostátní soudy ... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to
v tříleté promlčecí době" (bod 46).
21. S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že napadené ustanovení není ustanovením zákona, "jehož má být při řešení věci použito" ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy, a nelze tedy dovozovat aktivní legitimaci navrhovatele k podání návrhu na jeho zrušení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s §64 odst. 3 zákona
o Ústavním soudu.
22. Na základě uvedeného bylo třeba odmítnout návrh pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2021
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu