ECLI:CZ:US:2022:1.US.1012.22.1
sp. zn. I. ÚS 1012/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Miroslavy Lacinové, zastoupené Mgr. Kateřinou Janstovou, advokátkou se sídlem Vinohradská 404/19, Praha 2, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022 č. j. 103 Co 9/2021-1174, 103 Co 10/2021 a 103 Co 24/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním, na porušení jejího práva na řádný (spravedlivý) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení výroku pod bodem II. v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, kterým bylo v řízení o zaplacení částky 845 091,- Kč s příslušenstvím rozhodnuto tak, že stěžovatelce nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že žalobkyně Ivona Florianová (dále jen "žalobkyně") se po stěžovatelce jako žalované domáhala zaplacení výše označené částky za rozhodné období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 jako podílu na výnosech z hospodaření stěžovatelky se společnou věcí - pozemkem parc. č. X1, jehož součástí je i dům č. p. X2 v kat. území D., obec P. (dále jen "předmětná nemovitost").
Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným výrokem stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a konstatoval, že o náhradě nákladů řízení před okresním soudem, s ohledem na změnu jeho rozsudku znovu o těchto nákladech rozhodl, přičemž aplikoval §150 o. s. ř. I když byla stěžovatelka z hlediska celého předmětu řízení a konečného výsledku procesně úspěšná (s výjimkou nepatrných částek), shledal krajský soud jak v řízení před okresním soudem, tak i v řízení odvolacím existenci důvodů zvláštního zřetele hodných a stěžovatelce náhradu těchto nákladů řízení nepřiznal.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností nejprve zabýval z hlediska splnění procesních podmínek její přijatelnosti, tedy jestli vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž též plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až poté, co náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená, že dojde nejen k uplatnění příslušného procesního prostředku, ale i k dosažení rozhodnutí o něm. Jestliže je přípustný opravný prostředek podán, je nezbytné vyčkat rozhodnutí o něm a až poté ústavní stížností napadnout také na jeho základě vydané rozhodnutí. K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.
V předmětné věci Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti zjistil, že žalobkyně podala proti rozsudku krajského soudu ze dne 20. 1. 2022 dovolání.
K tomu Ústavní soud uvádí, že je třeba vzít v úvahu, že i pokud by bylo dovolání žalobkyní podáno až po zahájení řízení o předmětné ústavní stížnosti stěžovatelky, není podmínka vyčerpání posledního procesního prostředku (§72 odst. 3) splněna, dokud nebylo dosaženo rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. I když stěžovatelka napadá toliko výrok II. rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení, byl i tento výrok napaden dovoláním a Nejvyšší soud tak může v rámci řízení o dovolání zrušit nejen výrok I. výše označeného rozsudku krajského soudu, ale i navazující náhradově nákladový výrok II. V této procesní situaci tak není důvod k tomu, aby Ústavní soud řízení o předmětné ústavní stížnosti přerušil a vyčkával rozhodnutí o dovolání. Stěžovatelce nic nebude bránit v tom, aby po doručení rozhodnutí o dovolání, resp. rozhodnutí na něm založeném podala novou ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti podle ustanovení §72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu bude stěžovatelce v takovém případě zachována.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2022
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj