ECLI:CZ:US:2022:1.US.1035.22.1
sp. zn. I. ÚS 1035/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ď., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 185/6, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 48/2022-146 ze dne 7. 2. 2022 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 25 Nc 9006/2021-102 ze dne 13. 1. 2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a nezletilé L. Ď. a V. M., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") nařídil výrokem I napadeného usnesení k návrhu zletilé vedlejší účastnice jako matky nezletilé vedlejší účastnice předběžné opatření, jímž byla stěžovateli jako otci uložena povinnost přivézt nezletilou do místa jejího obvyklého pobytu na adrese X ve lhůtě 3 dnů od doručení tohoto předběžného opatření stěžovateli; výrokem II napadeného usnesení byla zamítnuta námitka mezinárodní nepříslušnosti. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele výrokem I napadeného usnesení zrušil usnesení nalézacího soudu a výrokem II napadeného usnesení věc postoupil Městskému soudu v Brně jako soudu věcně a místně příslušnému.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1, 2 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 13 písm. b) Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980. Podle stěžovatele obecné soudy pochybily při identifikaci místa obvyklého pobytu, resp. obvyklého bydliště nezletilé, a tím chybně rozhodly o místní příslušnosti, k čemuž rekapituluje dosavadní skutkový stav.
3. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
4. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci pouze po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany práv stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost by proto měla napadat především rozhodnutí konečná a nikoliv rozhodnutí dílčí, byť pravomocná. Z tohoto pravidla Ústavní soud připouští jisté výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé (či v tomto případě řízení o předběžném opatření) ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (příp. při využití opravných prostředků) efektivně uplatněna [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1710/20 ze dne 7. 7. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
5. Takovou výjimku však nyní projednávaná věc nepředstavuje. Bylo-li předběžné opatření nařízené nalézacím soudem zrušeno a věc (tj. řízení o předběžném opatření) postoupena Městskému soudu v Brně jako soudu zřízenému k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, je zjevné, že řízení dosud nebylo ukončeno a nadále pokračuje. Nebylo tak (ani zatímně) rozhodnuto o právních poměrech účastníků řízení, a tudíž ani nebylo bezprostředně zasaženo do jejich ústavně zaručených práv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3355/18 ze dne 30. 4. 2019). Nic na tom nemůže změnit to, že stěžovatel s určením místní příslušnosti nesouhlasí, nehledě na skutečnost, že vzhledem ke zrušení usnesení nalézacího soudu nebylo o jeho námitce mezinárodní nepříslušnosti rozhodnuto. Posouzení charakteru věci a v důsledku toho určení příslušnosti obecného soudu není úkolem Ústavního soudu, ale právě obecných soudů, které jsou ve svých rozhodnutích vázány procesními předpisy (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2010/20 ze dne 13. 8. 2020) - v tomto případě zejména §219a odst. 1 a §221 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve spojení s §478 a §479 zákona o zvláštních řízeních soudních.
6. Jelikož má stěžovatel s ohledem na stále probíhající řízení k dispozici procesní prostředky k ochraně jeho práv, je proto ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
7. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj