ECLI:CZ:US:2022:1.US.1041.22.1
sp. zn. I. ÚS 1041/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. V., zastoupené advokátkou JUDr. Petrou Smolovou, sídlem Americká 720/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2103/2021-397 ze dne 27. 1. 2022, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. února 2021 č. j. 61 Co 242/2020-349 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. června 2020 č. j. 13 C 386/2015-307, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka zároveň požádala, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na její zastoupení nese stát.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 13 C 386/2015, stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že její matka (dále také "zůstavitelka") byla ke dni své smrti v rozsahu jedné poloviny podílovou spoluvlastnictví blíže specifikovaných nemovitostí. Tuto polovinu zůstavitelka převedla na žalovaného darovací smlouvou ze dne 29. 7. 2011, kterou stěžovatelka považuje za absolutně neplatnou, neboť ji zůstavitelka údajně uzavřela v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu nezpůsobilou.
Okresní soud Plzeň-město napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že zůstavitelka netrpěla žádnou duševní poruchou, která by ji činila nezpůsobilou uzavřít darovací smlouvu. Okresní soud rozhodoval ve věci již podruhé poté, co jeho předchozí, taktéž zamítavý rozsudek, jakož i navazující rozsudek odvolacího soudu, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 24 Cdo 320/2019-268 ze dne 17. 5. 2019.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že stěžovatelka netrpěla duševní poruchou, která by ji činila nezpůsobilou uzavřít darovací smlouvu. Dále krajský soud poznamenal, že důkazy, které okresní soud prováděl poté, kdy došlo ke zrušení jeho rozhodnutí Nejvyšším soudem, byly provedeny v rozporu se zásadou koncentrace řízení, která nebyla prolomena ani zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu. Krajský soud proto k těmto důkazům již nepřihlížel.
Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nebylo rozporné s rozhodovací praxí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu v důsledku výslechu svědků v rozporu se zásadou koncentrace řízení, resp. v důsledku toho, že okresní soud neučinil výzvu k doplnění rozhodných skutečností podle §118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu. Porušení svých práv dále stěžovatelka spatřuje v nerovném procesním postavení stran, kdy žalovanému bylo vyhověno v provedení všech důkazních návrhů, zatímco u stěžovatelky tomu bylo naopak.
Stěžovatelka se však zejména zaměřuje na závěr soudů, že zůstavitelka netrpěla duševní poruchou, která by ji činila nezpůsobilou uzavřít předmětnou darovací smlouvu. Jak stěžovatelka tvrdí, zůstavitelka nebyla schopna posoudit dopady darovací smlouvy, o čemž svědčí mimo jiné i kolize této smlouvy a závěti - oba tyto dokumenty byly sepsány v jeden den, přičemž si dle názoru stěžovatelky odporují. I v řízení vyslechnutý lékař, který byl se zůstavitelkou v pravidelném kontaktu, u ní popsal stavy zmatenosti, zůstavitelka si údajně pletla léky, v důsledku stařecké demence (zůstavitelce bylo 94 let) nebyla plnohodnotně orientovaná, nebylo možné se s ní bavit o konkrétních věcech. Dle lékařské zprávy z roku 2014 nebyla zůstavitelka s to plně posoudit právní dopady svého jednání a je jisté, že musela být ovlivněna ve smyslu sepsání darovací smlouvy.
Jak stěžovatelka poznamenává, byla jedinou dcerou zůstavitelky a zároveň její jedinou možnou dědičkou. V řízení zdůrazňovala, že je nespravedlivé, aby majetek po zůstavitelce získal žalovaný, který se o ni nestaral a pouze se na konci života vetřel do její přízně. Stěžovatelka se o matku celý život starala, a to navzdory svým zdravotním omezením způsobeným následky dětské obrny. Zůstavitelka žila z finančních prostředků stěžovatelky, která snášela projevy její stařecké demence. Celý dům, který je předmětem řízení, byl uzpůsoben zdravotnímu postižení stěžovatelky, která si nemůže dovolit jinou možnost bydlení. Při výše uvedené péči se stěžovatelce zdá neuvěřitelné, že by zůstavitelka úmyslně převedla majetek, který by jinak stěžovatelce ze zákona náležel, jiné, vzdálené osobě. Snaha vyloučit tímto způsobem stěžovatelku z dědění se podle stěžovatelky zcela příčí dobrým mravům.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o námitku porušení koncentrace řízení, tak předně je potřeba uvést, že chybný výklad okresního soudu ohledně uplatnění zásady koncentrace řízení po kasačním rozhodnutí instančně nadřízeného soudu ještě nutně neznamená porušení ústavně zaručených práv účastníků řízení. Zejména však v nyní posuzované věci toto pochybení okresního soudu shledal již odvolací soud, který proto, jak výslovně uvedl, následně k důkazům provedeným v rozporu s koncentrací řízení v rámci vlastního posouzení nepřihlížel (a stejně koneckonců postupoval i Nejvyšší soud). Na tuto skutečnost stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě nereaguje.
Pokud se týče námitky neprovedení některých důkazů, tak je na soudu, aby zhodnotil, které důkazy pro své rozhodnutí potřebuje, a které nikoli. Podle ústavní stížnosti se stěžovatelka těmito důkazy snažila prokázat především neblahý duševní stav zůstavitelky, dle Ústavního soudu se však obecné soudy jejím stavem zabývaly velmi podrobně, provedly řadu důkazů včetně znaleckého posudku a přesvědčivě vysvětlily závěr, že zůstavitelka duševní poruchou, která by ji činila nezpůsobilou uzavřít darovací smlouvu, netrpěla. Soudy se výslovně vypořádaly s názorem lékaře, o nějž se stěžovatelka v ústavní stížnosti opírá, i s údajnou kolizí mezi darovací smlouvou a závětí. Stěžovatelka tak nejenže pokračuje v polemice ohledně otázek podústavního práva, ale navíc tak činí bez patřičné reakce na odůvodnění rozhodnutí, která ústavní stížností napadá. Lze tak jen poznamenat, že podle stěžovatelkou zmiňovaného lékaře sice zůstavitelka nebyla schopna pochopit plně veškeré právní souvislosti svého jednání, nicméně lékař zároveň poznamenal, že i on sám s tím měl při podobném právním jednání problém (aniž by se považoval za nezpůsobilého), přičemž připustil, že k této otázce by se mohl vyjádřit spíše psychiatr (tedy ustanovená znalkyně). Jak navíc lékař uvedl, zůstavitelka byla na svůj věk poměrně vitální, poznávala jej a bavili se spolu na úrovni běžné společenské konverzace. Podle lékaře u každého postupem věku probíhají nezvratné změny na mozku, kdy dochází k postupné stařecké demenci - to ale neznamená, že by všichni starší lidé byli nezpůsobilí uzavírat darovací smlouvy, jak ostatně vysvětlila znalkyně.
Poukazuje-li stěžovatelka na péči, kterou zůstavitelce poskytovala, s tím, že darování nemovitosti jiné osobě je i kvůli tomu v rozporu s dobrými mravy, tak možným rozporem darovací smlouvy s dobrými mravy se zabýval již Nejvyšší soud, který konstatoval, že okolnosti svědčící pro takový rozpor v řízení shledány nebyly. Jakkoli lze v obecné rovině jistě říci, že péče o bližního je chvályhodná, nelze ji bez dalšího vnímat jako cestu k majetku, který bližnímu náleží. Byly-li předmětné nemovitosti v daném rozsahu ve vlastnictví zůstavitelky, v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod měla zůstavitelka právo s nimi nakládat a případně je zcizit. Učinila-li tak, soudy nemohou tuto její svobodně vyjádřenou vůli po její smrti popřít s argumentem, že by vhodnějším obdarovaným byla vzhledem k poskytnuté péči stěžovatelka.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Rozhodnout o tom, že náklady na zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, lze pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu