ECLI:CZ:US:2022:1.US.1050.22.1
sp. zn. I. ÚS 1050/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti MTM Capital, s.r.o., se sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3, zastoupené Mgr. Tomášem Nikšem, advokátem se sídlem Na Poříčí 26, Praha 1, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2022 č. j. 6 Afs 236/2021-47, Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021 č. j. 8 Af 41/2016-136, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 9. 3. 2016 č. j. 10646/16/5300-21443-710979, platebním výměrům Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 22. 8. 2014 č. j. 5219329/14/2003-24902-107339, 5212771/14/2003-24902-107339, 5213784/14/2003-24902-107339 a 5214003/14/2003-24902-107339, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
II
Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") výše uvedenými platebními výměry stěžovatelce vyměřil daň z přidané hodnoty (dále také jen "DPH") za zdaňovací období únor, březen, duben a květen 2013 s tím, že výrazně snížil odpočet DPH oproti tomu, co stěžovatelka vykázala v daňových přiznáních, neboť dospěl k závěru, že většina plnění, z nichž stěžovatelka odpočet nárokovala, byla zasažena řetězovým podvodem.
Odvolací finanční ředitelství (dále také "žalované", "žalovaný") napadeným rozhodnutím odvolání stěžovatelky zamítlo, neboť i po rozsáhlém doplnění dokazování v odvolacím řízení setrvalo na závěru, že stěžovatelka byla součástí účelově vytvořeného mezinárodního řetězce společností, v jehož rámci bylo přeprodáváno zboží. Obchodní model stěžovatelky byl postaven na získání nadměrného odpočtu DPH. Zboží se přes odběratele stěžovatelky a další společnosti dostávalo zpět do České republiky, a to i k subjektům, které mají spojení s jednotlivými články řetězce; stěžovatelka nevěnovala pozornost nejen personálním vazbám mezi dotčenými společnostmi, ale ani dalším podezřelým okolnostem.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2020 č. j. 8 Af 41/2016-104 žalobě stěžovatelky původně vyhověl a rozhodnutí žalovaného i platební výměry správce daně zrušil, neboť v daňovém řízení zjistil procesní vady. Nejvyšší správní soud však (prvním) rozsudkem ze dne 11. 3. 2021 č. j. 6 Afs 339/2020-34 shledal, že nešlo o vady, které by měly vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného, a proto zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud poté napadeným rozsudkem ze dne 9. 6. 2021 žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud konečně napadeným (tj. v pořadí již druhým) rozsudkem ze dne 11. 2. 2022 kasační stížnost stěžovatelky pro nedůvodnost zamítl. V prvé řadě připomněl, že se k průběhu daňového řízení vyjadřoval již v citovaném rozsudku č. j. 6 Afs 339/2020-34. Zdůraznil, že rozhodnutí žalovaného nelze považovat za nepřezkoumatelné, neboť ten důkladně popsal, z jakých okolností dovodil existenci podvodného řetězce a proč dospěl k závěru, že o něm stěžovatelka měla vědět. Z odůvodnění městského soudu lze seznat, jaký názor soud zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci a současně je také zřejmé, že k věci zaujal shodné stanovisko jako žalovaný.
Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil ani ve vztahu k namítaným opomenutým důkazům, neboť z její vlastní argumentace vyplývá, že sestava IMEI kódů předložená v odvolacím daňovém řízení i v řízení před městským soudem měla prokázat především uskutečnění zdanitelného plnění, které žalovaný nezpochybňoval a ze stěžovatelkou doložené dokumentace vedené jejími obchodními partnery žalovaný dovodil, že si vlastní evidenci nakoupeného zboží nevedla (a nebyla tedy dostatečně obezřetná). Tento závěr stěžovatelka nijak nevyvracela. Kasační soud poukázal na to, že důvodnou není ani námitka, že žalovaný nevyslechl svědky, které stěžovatelka navrhovala, neboť s výjimkou toho, že se tyto osoby "podílely na pohybu zboží, které bylo předmětem daně", však stěžovatelka neuvedla, co by měli tito svědci prokázat. Navíc z daňového spisu ani nevyplývá, že by žalovaný nebyl schopen ztotožnit zdanitelná plnění přijatá stěžovatelkou se zdanitelnými plněními deklarovanými jejími dodavateli. Uzavřel proto, že nevyslechnutí svědků nelze považovat za vadu, která by měla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelka má sice obecně pravdu, že na ni žalovaný nemohl přenést důkazní břemeno, avšak současně připomněl svou judikaturu, z níž vyplývá, že je na daňovém subjektu, aby prokázal, že učinil vše, co po něm bylo možné rozumně požadovat, aby se o podvodu dozvěděl a aby zabránil své účasti na něm. Prokáže-li správce daně objektivní okolnosti svědčící o vědomosti daňového subjektu o účasti v řetězci zasaženém podvodem na DPH a daňový subjekt k tomu žádnou kvalifikovanou obranu nenabídne, nelze po správci daně vyžadovat, aby za daňový subjekt domýšlel všechna myslitelná tvrzení či možné skutkové verze a v rozhodnutí se s nimi vypořádal. Tvrzení žalovaného o přenesení důkazního břemene na stěžovatelku tedy nebylo správné, nicméně požadavek na to, aby stěžovatelka - chtěla-li být v daňovém řízení úspěšná - rozporovala závěry správce daně o její účasti na daňovém podvodu, tedy aby nabídla vlastní verzi skutkového děje, byl opodstatněný. Nejvyšší správní soud konstatoval, že podstata podvodného řetězce popsaného žalovaným odpovídá jeho charakteristice v dotčené správní judikatuře a vede k narušení daňové neutrality. Tento i další závěry žalovaného podporuje řada jím podrobněji popsaných nesrovnalostí, stejně jako jím zdůrazněné skutečnosti o nedostatečně obezřetném předvídání, ekonomicky nelogickém zapojení jednotlivých článků řetězce, podceňování pochybností a chování stěžovatelky ve vztahu k její účasti na daňovém podvodu. Stěžovatelka měla být obezřetnější a prověřit si své obchodní partnery pečlivěji než pouhým nahlédnutím do obchodního rejstříku a registru plátců DPH.
III
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti zabývala skutkovou, procesní a argumentační stránkou souzené věci, přičemž stručně připomněla argumentaci, která byla uvedena již v odůvodněních dříve použitých opravných prostředků ve správním řízení a řízeních před správními soudy. Opětovně poukázala na to, že se orgány veřejné moci nevypořádaly s jejími námitkami, tvrzenými nesrovnalostmi; správce daně měl navíc stěžovatelku informovat o nedostatečnosti jí uváděných důvodů, důkazních prostředků a požadovat konkretizaci výtky.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze, oba správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry daňových orgánů a správních soudů. Nezbývá však než konstatovat, že tyto orgány vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového a procesního stavu, jenž jim poskytl oporu pro posouzení podstatných otázek a právní závěry na jejich základě přijaté. Ústavní soud poukazuje na argumentaci, v níž tyto orgány a zvláště správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí daňových orgánů, která navíc nenesou znaky libovůle; ostatně oba správní soudy dostatečně srozumitelně a s odkazem na judikaturu naplnily rozsah požadavků na detailní vysvětlení a odpovědi na stěžovatelkou opakovaně vznášené námitky. Ústavní soud připomíná věcné odůvodnění v podobě důkladné, podrobné a komplementární argumentace obou správních soudů (a Nejvyššího správního soudu zvláště) týkající se jednotlivých procesních předpokladů, protiřečící si argumentaci stěžovatelky, závěrů o podvodném charakteru řetězce a vědomosti stěžovatelky o účasti v daňovém podvodu.
V návaznosti na uvedené Ústavní soud považuje za lichou opakující se argumentaci stěžovatelky o její nemožnosti dovodit vědomost o charakteru řetězce. Vždyť již z řady v napadených rozhodnutích popsaných okolností měla vyplývat obezřetnost stěžovatelky, kterou by proto bylo lze od ní očekávat, a to například v podobě deficitu ekonomického smyslu takového řetězce, navíc jeho znepřehledňování a zjišťování informací o jeho článcích. V této souvislosti Ústavní soud připomíná vlastní nedávný judikát sp. zn. IV. ÚS 3055/21 a v něm připomenutý odkaz na rozsudek SDEU ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11, v němž tento soud výslovně připouští, že "lze samozřejmě od obezřetného subjektu v závislosti na okolnostech projednávaného případu vyžadovat, aby si zjistil informace o druhém subjektu, u něhož zamýšlí nakoupit zboží či služby za účelem ujištění se o jeho věrohodnosti". Ústavní soud proto ani nemá, co by ve vztahu k souzené věci a k argumentaci stěžovatelky dále dodal. Současně akcentuje skutečnost, že výklad podaný správními soudy lze označit za natolik jasný, že neponechává rozumnou pochybnost o možnosti jejich jiného postupu.
Napadená rozhodnutí jsou řádně a jasně odůvodněna, odkazy na judikaturu Ústavní soud považuje za přiléhavé, argumentaci dotčených orgánů za logickou a zřetelnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní soud konečně připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí či postup odpovídající představám stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu