ECLI:CZ:US:2022:1.US.1064.22.1
sp. zn. I. ÚS 1064/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti MEKR'S, s. r. o., sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Václavem Machem, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. února 2022 č. j. 47 Co 5/2022-154 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. listopadu 2021 č. j. 9 C 25/2021-132, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti JOMO s. r. o., sídlem Libňatov 98, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice smlouvou přenechala stěžovatelce k užívání prostory sloužící k podnikání (průmyslové haly). Stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 45 700,58 Kč s příslušenstvím jako slevy z nájmu pronajatých hal ve výši 116 957 Kč ponížené o započtenou pohledávku vedlejší účastnice ve výši 71 256,42 Kč za nájemné. Vedlejší účastnice v řízení tvrdila, že má další pohledávku ve výši 320 984 Kč vůči stěžovatelce za to, že po skončení závazku včas neodevzdala předmět nájmu.
1. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 27 642 Kč za náklady řízení. Stěžovatelka podle okresního soudu měla nárok na slevu z nájemného, poněvadž vedlejší účastnice porušila svoji povinnost udržovat předmět nájmu ve stavu sloužícímu účelu užívání (do hal užívaných ke skladování kovu zateklo). Rozsah slevy požadovaný stěžovatelkou (17 182 Kč měsíčně, tj. 75 % nájemného ve výši 22 000 Kč) je však neúměrně vysoký; stěžovatelka byla omezena v užívání toliko co do (nejvýše) 30 % plochy. Rozsahu a povaze omezení odpovídá sleva ve výši 10 000 Kč měsíčně, a to i se zohledněním dalších omezení stěžovatelky. Celková výše oprávněného nároku stěžovatelky činí 67 735,64 Kč. Započetla-li stěžovatelka pohledávku vedlejší účastnice z nájemného (sub 2 in fine), stěžovatelka nemůže mít vůči vedlejší účastnici žádnou neuspokojenou pohledávku. Šlo-li o procesní obranu vedlejší účastnice o dalším nároku vůči stěžovatelce, nebyla důvodná, poněvadž vedlejší účastnice nespolupracovala při předání předmětu nájmu.
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek okresního soudu a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 3 240 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení. Namítala-li stěžovatelka v odvolání neplatnost zápočtu pohledávky vedlejší účastnice na nájemném, krajský soud uvedl, že sama stěžovatelka provedla započtení. Krajský soud z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 dovodil, že ze znění §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se podává, že se dlužník nemůže dovolávat neplatnosti započtení, které sám učinil. Stěžovatelka by se mohla dovolávat neplatnosti započtení, které učinila vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice však neplatnost započtení nenamítala. Uvedené ustanovení nadto slouží k ochraně věřitele pasivní pohledávky (zde vedlejší účastnice a jejího nároku na nájemné) z důvodu procesní ekonomie. Takové okolnosti nyní posuzovanou věc nedoprovází.
1. Jde-li o samotnou výši nároku stěžovatelky, úvahy okresního soudu jsou adekvátní, okresní soud vyšel i z toho, že stěžovatelka v důsledku zatečení musela zboží zakrývat či přesouvat, a proto nevyšel toliko z "mechanického" porovnání omezené a neomezené plochy předmětu nájmu. Domáhala-li se stěžovatelka moderace výše nákladů řízení podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, procesní obrana vedlejší účastnice neprodloužila řízení, poněvadž rozsah dokazování jejích tvrzení byl ve srovnání s dokazováním žalobních tvrzení stěžovatelky minimální. Není proto důvod procesně úspěšné vedlejší účastnici upírat právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka nejprve tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, poněvadž zejména krajský soud vyšel z předpokladu, že vedlejší účastnice nenamítala neplatnost započtení učiněného stěžovatelkou. Vedlejší účastnice přitom přinejmenším v závěrečném návrhu ze dne 5. 11. 2021 uvedla, že dovodil-li by okresní soud, že výše nároku stěžovatelky je nižší, než stěžovatelka požaduje, nemohla být pohledávka stěžovatelky započtena proti pohledávce vedlejší účastnice, tj. vedlejší účastnice neplatnost započtení namítla (podání vedlejší účastnice je přiloženo k ústavní stížnosti). K započtení stěžovatelka dále tvrdí, že podle §1987 odst. 2 občanského zákoníku nejsou k započtení způsobilé pohledávky nejisté nebo neurčité. V nyní posuzované věci přitom šlo o neurčitou pohledávku, poněvadž byly pochybnosti o její výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 31 Cdo 684/2020). Pohledávka stěžovatelky proto nemohla být platně započtena.
1. Dále stěžovatelka namítá, že výši slevy z nájemného nelze hodnotit toliko podle "územního" rozsahu omezení. Nesouhlasí s výší slevy, kterou obecné soudy v napadených rozhodnutích určily, a zdůrazňuje sankční povahu institutu slevy z nájemného. Konečně stěžovatelka nesouhlasí se svoji povinností hradit náklady řízení; obecné soudy měly výši nákladů řízení moderovat za použití §150 o. s. ř., protože vedlejší účastnice svoje zákonné povinnosti porušila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Těžištěm argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, že obecné soudy v nyní posuzované věci nepřihlédly k námitce neplatnosti započtení učiněného stěžovatelkou. Jak se však podává zejména z napadeného rozsudku krajského soudu, obecné soudy k námitce nepřihlédly, poněvadž námitka neplatnosti započtení slouží k ochraně zájmů vedlejší účastnice a stěžovatelka se neplatnosti sama dovolávat nemůže, učinila-li sama dané právní jednání. To se z napadených rozhodnutí podává dostatečně jasně a srozumitelně a důvody předestřené obecnými soudy (zejména krajským soudem) v reakci na tvrzení stěžovatelky jsou věcné a samou podstatu jejích tvrzení logicky vyvrací.
2. Je sice pravdou, že okresní soud, ani krajský soud výslovně nereagovaly na tvrzení vedlejší účastnice v podání ze dne 5. 11. 2021 (které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti). To však pro srozumitelnost ani věcnou správnost napadených rozhodnutí není rozhodné, poněvadž nesouhlasila-li by vedlejší účastnice se závěry napadeného rozsudku okresního soudu, měla možnost proti němu brojit odvoláním, což neučinila. Sama dokonce v odvolacím řízení popřela, že vznesla námitku neplatnosti započtení (viz bod 4 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). I v tomto směru proto platí, že se stěžovatelka ve svém důsledku dovolává neplatnosti právního jednání, které sama učinila, na což již ústavně konformním způsobem obecné soudy reagovaly. Totéž se uplatní i co do tvrzení stěžovatelky o neurčitosti započtené pohledávky (viz sub 6 in fine).
3. Odůvodnění napadených rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí, napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná nejsou. Samotné závěry obecných soudů vychází z racionálně odůvodněného výkladu právních předpisů a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proti samotnému obsahu těchto závěrů ostatně stěžovatelka námitky nevznáší.
4. Jde-li o námitky stěžovatelky proti posouzení výše slevy z nájemného, z napadených rozhodnutí se dostatečně jasně a srozumitelně podává, že okresní soud nepřihlédl toliko k "územnímu" kritériu; vyšel i z dalších omezení, která stěžovatelka musela strpět, což se odrazilo ve výši slevy. Na dané námitky ostatně krajský soud reagoval výslovně v bodu 9 odůvodnění napadeného rozsudku, což stěžovatelka v ústavní stížnosti nereflektuje. Odůvodnění napadených rozhodnutí je proto v tomto směru rovněž ústavně konformní, napadená rozhodnutí nepředstavují exces a nejsou důsledkem libovůle či svévole, a jsou proto projevem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
5. Z ústavněprávního hlediska konečně obstojí napadená rozhodnutí i co do nákladů řízení. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že odmítly aplikovat §150 o. s. ř., přestože vedlejší účastnice jako pronajímatelka porušila své povinnosti. Krajský soud se však k odvolání stěžovatelky případným použitím §150 o. s. ř. zabýval. Shledal přitom, že vedlejší účastnice svou procesní aktivitou řízení neprodloužila, což podepřel údaji o rozsahu dokazování v průběhu řízení. Takové odůvodnění je srozumitelné, logické a přiměřené. Samotné závěry pak jsou v souladu s průběhem řízení, úvahy krajského soudu nejsou mechanické a o exces nejde (srov. kritéria podle bodu 29 nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 132/20 či bodu 21 nálezu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 648/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádné znaky ústavně relevantního pochybení.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu