ECLI:CZ:US:2022:1.US.1102.22.1
sp. zn. I. ÚS 1102/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky TAURUS INVEST a. s., sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2022 č. j. 9 To 13/2022-191, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně a 2) T. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 10. 2021 č. j. 2 T 62/2021-163 byl druhý vedlejší účastník uznán vinným přečiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterých se dopustil tím, že si od poškozené D. P. postupně zapůjčil částky 280 000 Kč [bod 1) rozsudku], 170 000 Kč [bod 2) rozsudku] a 195 000 Kč [bod 3) rozsudku], poškozené však zamlčel svoji nepříznivou finanční situaci, z níž mu muselo být zřejmé, že zapůjčené peníze nevrátí. Tímto jednáním způsobil poškozené škodu v celkové výši 645 000 Kč, přičemž poškozená tuto svoji pohledávku postoupila dne 15. 4. 2020 na stěžovatelku, která se s nárokem na náhradu škody připojila do daného trestního řízení. Za popsané jednání byl druhému vedlejšímu účastníkovi uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně mu byla podle §82 odst. 2 trestního zákoníku uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce škodu ve výši 645 000 Kč.
3. K odvolání druhého vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o náhradě škody a za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu nově rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázal stěžovatelku s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Krajský soud doplnil dokazování a zjistil, že rozsudkem okresního soudu ze dne 18. 10. 2021 č. j. 24 C 148/2020-132 bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky proti druhému vedlejšímu účastníkovi o zaplacení částky 450 000 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba byla v části, kterou se stěžovatelka domáhala po druhém vedlejším účastníkovi zaplacení částky 280 000 Kč s příslušenstvím [viz bod 1) rozsudku okresního soudu v předmětné trestní věci], zamítnuta. Ohledně částky ve výši 170 000 Kč [viz bod 2) rozsudku okresního soudu v předmětné trestní věci] bylo žalobě vyhověno. Krajský soud konstatoval, že předmětem daného řízení byla zápůjčka ve výši 280 000 Kč a ve výši 170 000 Kč, nikoli však zápůjčka ve výši 195 000 Kč [viz bod 3) rozsudku okresního soudu v předmětné trestní věci], neboť v této části byla žaloba stěžovatelky zamítnuta z důvodu promlčení. Proti zmíněnému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Z uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že rozhodnutí o povinnosti druhého vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelce náhradu škody v trestním řízení brání překážka litispendence, proto stěžovatelku odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že žalovaná částka v civilním řízení nebyla stejná jako ta, kterou požadovala na náhradě škody v trestním řízení, neboť v civilním řízení byla žalována částka 450 000 Kč s příslušenstvím, zatímco k trestnímu řízení se připojila s nárokem na náhradu škody ve výši 645 000 Kč. Má za to, že krajský soud pochybil, když zrušení výroku o náhradě škody a odkázání na civilní řízení odůvodnil překážkou litispendence. Stěžovatelka je přesvědčena, že trestní řád překážku litispendence nezná a že krajský soud rezignoval na uvedení konkrétního zákonného ustanovení, o něž svůj procesní postup opřel. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 3 Tdo 1117/2013 a dodává, že i kdyby byla argumentace krajského soudu o překážce litispendence správná, neplatilo by to pro celý uplatněný nárok na náhradu škody ve výši 645 000 Kč, neboť předmětem civilního řízení byla pouze částka 450 000 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. V posuzovaném případě Ústavní soud v napadeném rozhodnutí žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal.
8. Je třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to plyne z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, přičemž vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy Ústavní soud chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07 (N 104/49 SbNU 531)].
9. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, nýbrž splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení. Není vedeno z úřední povinnosti, ale je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, avšak nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), ale procesním postupem podle trestního řádu. Nebylo-li by přitom vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 2105/17).
10. Ústavní soud opakovaně judikuje, že jeho možnost zásahu do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. Důvod spočívá v tom, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Protože trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout, nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15). Řízení před civilními soudy má tedy v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz §228 a 229 trestního řádu). Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, není-li o nároku na náhradu škody v trestním řízení rozhodnuto, respektive nejsou-li práva poškozeného k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 2725/07).
11. Jde-li o odůvodnění rozhodnutí podle §229 trestního řádu, Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že požadavky na odůvodnění tohoto výroku jsou z ústavněprávního hlediska nižší. Z ústavněprávního pohledu by bylo například již neakceptovatelné, neodůvodnily-li by trestní soudy odkázání vůbec, odůvodnily-li by ho nedostatečným způsobem, anebo by k odkázání přistoupily za situace, kdy by bylo zřejmé, že zjištěný skutkový stav umožňoval posoudit náhradu škody a její výši (byť jen zčásti) již v adhezním řízení, avšak soud se tomu svévolně vyhnul (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 165/15).
12. V nyní posuzované věci krajský soud dostatečně zdůvodnil, proč nebylo rozhodnuto o nároku stěžovatelky na náhradu škody v trestním řízení. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že ve věci je dána překážka litispendence, neboť o částkách, jejichž náhradu uplatnila stěžovatelka v trestním řízení, bylo rozhodnuto v civilním řízení, byť dosud nepravomocně (v částce 280 000 Kč byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, ohledně částky 170 000 Kč bylo žalobě vyhověno a částka 195 000 Kč nebyla předmětem daného řízení, neboť v této části byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení).
13. Stěžovatelce je třeba přisvědčit v tom, že trestní řád nezná tzv. překážku litispendence, která je upravena pro občanskoprávní řízení v §83 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle kterého zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. V §44 odst. 3 trestního řádu je však obsažena překážka v uplatňování práv poškozeného v trestním řízení, kdy podle tohoto ustanovení návrh na náhradu škody nelze podat, bylo-li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení (res iudicata). Není přitom podstatné, že takové rozhodnutí dosud nenabylo právní moci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 3 Tdo 1117/2013, ze kterého se podává, že zjistí-li soud rozhodující v trestní věci v rámci postupu podle §206 odst. 2 trestního řádu (tj. po přednesení obžaloby), že poškozený uplatnil týž nárok, který uplatňuje podle §43 odst. 3 trestního řádu, rovněž v občanskoprávním či jiném řízení, a současně, že již bylo vydáno na podkladě takového návrhu rozhodnutí o povinnosti obviněného uhradit způsobenou škodu, nemůže s ohledem na §44 odst. 3 trestního řádu připustit poškozeného k hlavnímu líčení. V takovém případě by nemohl rozhodnout ani podle §229 trestního řádu o odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních, ale musel by postupovat podle §206 odst. 3 nebo odst. 4 trestního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 3 Tdo 1117/2013).
14. V posuzované věci bylo v civilním řízení rozhodnutím okresního soudu ze dne 18. 10. 2021 č. j. 24 C 148/2020-132 nepravomocně rozhodnuto o totožném nároku stěžovatelky, který uplatnila i v adhezním řízení. Okresní soud však tuto skutečnost nezjistil a ohledně totožného nároku stěžovatelku k hlavnímu líčení s uplatněným nárokem na náhradu škody připustil. Krajský soud ve veřejném zasedání doplnil dokazování spisem vedeným u okresního soudu pod sp. zn. 24 C 148/2020, ze kterého danou skutečnost zjistil. Z logiky věci a nepřímo i z §44 odst. 3 trestního řádu plyne, že s ohledem na existenci dosud nepravomocného rozhodnutí vydaného v civilním řízení o totožném nároku krajskému soudu nezbylo, než stěžovatelku s jejím nárokem na náhradu škody odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Postupu krajského soudu tak podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Irelevantní je v tomto ohledu také skutečnost, že v civilním řízení byla žalována částka 450 000 Kč s příslušenstvím (kdy ohledně částky 280 000 Kč byla žaloba zamítnuta a co do částky 170 000 Kč bylo žalobě vyhověno), zatímco k trestnímu řízení se stěžovatelka připojila s nárokem na náhradu škody ve výši 645 000 Kč. Jak již bylo shora uvedeno, částka 195 000 Kč nebyla předmětem daného civilního řízení, neboť v této části byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení, což je podstatné i pro řízení adhezní.
15. Důvody, na jejichž základě krajský soud odkázal stěžovatelku s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jsou tak relevantní a mají oporu v provedeném dokazování.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu