ECLI:CZ:US:2022:1.US.1125.22.1
sp. zn. I. ÚS 1125/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Holoubka, zastoupeného JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022 č. j. 53 Co 46/2022-180 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 8. 2021 č. j. 5 C 604/2017-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jakož i všech rozhodnutí předcházejících jeho vydání. Z podání vyplývá, že tímto rozhodnutím je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, přičemž stěžovatel napadá pouze jeho výrok o náhradě nákladů soudního řízení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že přestože soud prvního stupně zamítl žalobu, žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Aplikoval přitom moderační právo soudu podle §150 o. s. ř. Městský soud v Praze výrok o náhradě nákladů řízení potvrdil.
Stěžovatel namítá, že byl zkrácen na svých základních právech tím, že ačkoliv na jeho straně neexistuje objektivní důvod pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, nebyly mu náklady přiznány a obecné soudy jej de facto znevýhodnily z důvodu povolání (advokáta). Má za to, že nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení vycházelo z hrubého nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry civilních soudů, dosahujícího intenzity libovůle soudního rozhodování. Civilní soudy podle něj nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a porušily princip legitimního očekávání a právo na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Obvodnímu soudu pro Prahu 3 vytýká, že nijak nerozvedl, v čem spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele, kvůli nimž mu právo na náhradu nákladů nepřiznal, a to kromě nedoložené domněnky, že si ponechal částku 200 000, kterou obdržel jako kupní cenu od jednoho ze žalobců, což ovšem nebylo nijak hodnověrně prokázáno. Odvolací soud navíc pochybil, když k jeho tíži ještě uvedl, že byť je advokátem, nedohlédl na to, aby druhá smluvní strana smlouvu podepsala.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Dále Ústavní soud uvádí, že doktrína minimalizace jeho zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Soud prvního stupně i soud odvolací řádně odůvodnily, v čem spatřují důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. Před vyhlášením rozsudku soud prvního stupně účastníky vyzval, aby se vyjádřili k úmyslu soudu nepřiznat úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů řízení. Stěžovatel namítá, že své rozhodnutí postavil soud prvního stupně pouze na nedoložené domněnce, že si ponechal částku 200 000 Kč, což nebylo nijak hodnověrně prokázáno. K tomu je nutno uvést, že tento závěr je výsledkem soudem prvního stupně provedeného dokazování a stěžovatel neuvádí, v čem podle něho nehodnověrnost závěru soudu spočívá. Navíc není pravda, že by soud prvního stupně odůvodnil aplikaci §150 o. s. ř. pouze touto skutečností, v odůvodnění uvádí i další důvody, které jej vedly k tomuto rozhodnutí. I soud odvolací dostatečným způsobem odůvodnil, proč potvrdil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů soudního řízení. Stěžovatel namítá, že odvolací soud uvedl, že stěžovatel, byť je advokátem, nedohlédl na to, aby druhá smluvní strana smlouvu podepsala. Zároveň k tomu ale dodal, že uvedený stav jde k tíži obou smluvních stran a uvádí i další důvody, proč je namístě aplikovat moderační právo soudu.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při aplikaci §150 o. s. ř. řídily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu