ECLI:CZ:US:2022:1.US.1185.22.1
sp. zn. I. ÚS 1185/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 14 VSOL 374/2021-535 ze dne 23. 2. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 25 ICm 2932/2011-506 ze dne 17. 8. 2021, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastník se v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSOS 25 INS 11870/2011 domáhal vůči stěžovatelce jako dlužnici (a původně také vůči insolvenční správkyni) určení, že jeho pohledávka celkem ve výši 205 015,50 Kč přihlášená přihláškou P4 jako pohledávka č. 10 v částce 105 492 Kč (z titulu neuhrazeného nájemného a služeb spojených s užíváním bytu) a č. 11 v částce 99 523,50 Kč (z titulu bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání bytu) je po právu. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl následovně: řízení se co do určení, že část pohledávky č. 11 ve výši 3 946 Kč je po právu, zastavuje (výrok I); žaloba se co do určení, že část pohledávky č. 10 ve výši 8 632 Kč je po právu, zamítá (výrok II); žaloba se co do určení, že část pohledávky č. 11 ve výši 9 009,50 Kč je po právu, zamítá (výrok III); určuje se, že část pohledávky č. 11 ve výši 41 292 Kč je po právu (výrok IV); žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a o přiznání odměny ustanoveného zástupce a náhradě jeho hotových výdajů bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok VI). Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu ve výroku IV (výrok I) a ve výroku V jej zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (výrok II).
2. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla ve vztahu k výroku IV rozsudku krajského soudu a výroku I rozsudku odvolacího soudu podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a v této části je i přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona); Ústavní soud je v této části také příslušný k projednání návrhu.
3. Jde-li o výrok I, II a III rozsudku krajského soudu, je v této části ústavní stížnost tzv. subjektivně nepřípustná, neboť těmito výroky nemohla být stěžovatelka na svých právech žádným způsobem dotčena (a ani z ústavní stížnosti se nic takového nepodává); z tohoto důvodu Ústavní soud považoval ústavní stížnost v této části za podanou osobou zjevně neoprávněnou (§72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jde-li o (nákladový) výrok V rozsudku krajského soudu a výrok II rozsudku odvolacího soudu (jímž byl výrok V rozsudku krajského soudu zrušen), je ústavní stížnost v této části nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť soudní řízení dále probíhá a stěžovatelka v něm má k dispozici procesní prostředky, jimiž může chránit svá práva. Jde-li o výrok VI rozsudku krajského soudu, je v této části ústavní stížnost nepřípustná, neboť jde o rozhodnutí procesní povahy, jež není způsobilé zasáhnout do práv stěžovatelky (a ani to stěžovatelka netvrdí).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá porušení jejího práva na spravedlivý proces tím, že krajský a odvolací soud nesprávně vyhodnotily obsah popěrného úkonu stěžovatelky jako úkon, jímž předmětnou pohledávku popřela pouze co do pravosti, nikoli co do výše. Takový výklad je podle stěžovatelky přehnaně formalistický, který se následně promítá do výsledku řízení před obecnými soudy, které se odmítly v řízení o určení pohledávky zabývat otázkou výše vedlejším účastníkem přihlášeného bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka také uvádí, že je stižena duševní poruchou, a jestliže měly obecné soudy pochybnosti, měly ji v rámci přezkumného řízení vyzvat k doplnění svého vyjádření. Podle stěžovatelky bylo povinností obecných soudů posuzovat samotnou výši přihlášené pohledávky a bylo na vedlejším účastníkovi, aby osvědčil nejen pravost, ale také výši přihlášené pohledávky (bezdůvodného obohacení), neboť pouze její správná výše je po právu.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části proti výroku IV rozsudku krajského soudu a výroku I rozsudku odvolacího soudu zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Podstata argumentace stěžovatelky tkví v posouzení obsahu jejího procesního (popěrného) úkonu, jež mělo za důsledek omezený přezkum přihlášené pohledávky vedlejšího účastníka. K tomu Ústavní soud předesílá, že je především na obecných soudech [jakož i jejich povinností - srov. nález sp. zn. I. ÚS 239/95 ze dne 12. 9. 1996 (N 73/6 SbNU 19)], aby každý úkon účastníka posoudily podle jeho obsahu [§41 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s §7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon")].
8. Krajský soud v napadeném rozsudku vyložil, že pro posouzení otázky, zda byla účinně popřena výše pohledávky, je rozhodující obsah popření zachycený v protokolu o přezkumném jednání a v seznamu přihlášených pohledávek. O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka; ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky (§194 insolvenčního zákona). Stěžovatelčin popěrný úkon formulován "popírám zcela" bez jakékoliv argumentace v seznamu přihlášených pohledávek proto krajský soud podřadil pod §193 insolvenčního zákona, podle kterého o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li (mimo jiné) namítáno, že pohledávka již zcela zanikla (viz bod 59 rozsudku krajského soudu). Odvolací soud následně závěry krajského soudu aproboval a odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (viz body 9 a 10 rozsudku odvolacího soudu). Obecné soudy tedy neměly o obsahu popěrného úkonu stěžovatelky pochyby; odvolací soud rovněž uvedl, že stěžovatelka uplatnila argumentaci o jiné výši bezdůvodného obohacení až v podaném odvolání.
9. Ústavní soud konstatuje, že uvedené závěry obecných soudů jsou řádně a přesvědčivě odůvodněné, nejsou svévolné a nevybočují ze zákonného rámce; neshledává v nich ani žádné jiné ústavněprávní vady, jež by odůvodnily jeho výjimečnou ingerenci. Obecnými soudy vyhodnocený obsah popěrného úkonu měl za následek i příslušné procesní důsledky, včetně vymezení rámce přezkumu v předmětném incidenčním sporu - námitky stěžovatelky jsou proto v tomto směru nedůvodné.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu