ECLI:CZ:US:2022:1.US.1202.22.1
sp. zn. I. ÚS 1202/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Davita Bezhuashviliho, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2022 č. j. 8 A 139/2019-42, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "správní orgán") rozhodnutím ze dne 5. 9. 2018 č. j. MHMP 1367945/2018 uznal pana Alexandre Bezouasvili Michailova (dále jen "žalobce") vinným z přestupků podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, protože, zjednodušeně řečeno, provozoval taxislužbu bez taxametru a řádného označení vozidla, a uložil mu za to pokutu ve výši 100 000 Kč. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 2. 9. 2019 č. j. 115/2019-190-TAXI/3 k odvolání žalobce změnil uvedené rozhodnutí správního orgánu tak, že upravil formulaci výroků a snížil pokutu na 80 000 Kč, a ve zbylé části je potvrdil.
3. Žalobce proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka brojil správní žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). V žalobě zejména tvrdil, že poskytoval přepravu na základě aplikace "UBER", a současně brojil proti výši uložené pokuty. Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok), uloženou pokutu snížil na 50 000 Kč (II. výrok) a rozhodl, že nikdo z účastníků soudního řízení nemá právo na náhradu nákladů (III. výrok). Městský soud shledal, že se žalobce dopustil protiprávního jednání. S ohledem na jeho nízkou společenskou škodlivost je však uložená pokuta nepřiměřeně vysoká. Protože městský soud neshledal ani jednu z žalobních námitek žalobce důvodnou, avšak snížil pokutu uloženou správními orgány, nelze jednoznačně určit, která "strana řízení" byla procesně úspěšnější. Městský soud proto s odkazem na §60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že městský soud rozhodl chybně o nákladech řízení. Žalobci mělo náležet právo na jejich náhradu, poněvadž v soudním řízení byl procesně úspěšný; nepodal-li by žalobu, nebylo by ani pro žalobce příznivého (v záhlaví uvedeného) rozsudku. Stěžovatel zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech soudního řízení správního ovládá zásada úspěchu ve věci, stejně jako v občanském soudním řízení. Stěžovatel proto analogicky odkazuje na §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se přizná plná náhrada nákladů řízení částečně úspěšnému účastníkovi, závisí-li rozhodnutí na úvaze soudu. Taková situace přitom nastala v nyní posuzované věci.
5. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zjistil, že návrh podala osoba k tomu zjevně neoprávněná.
6. Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat mimo jiné fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem. Ústavní soud proto pravidelně odmítá ústavní stížnosti osob, které nebyly účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností [srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 1997 sp. zn. III. ÚS 338/96 (U 4/7 SbNU 339), ze dne 19. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 3667/15, ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2545/19, ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 973/21, ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 905/21 či ze dne 14. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 1713/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
7. V nyní posuzované věci stěžovatel nebyl účastníkem řízení, ze kterého vzešlo v záhlaví uvedené rozhodnutí. Jak Ústavní soud ověřil u městského soudu, žalobu podal žalobce a městský soud rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem toliko o jeho žalobě. Stěžovatel v soudním řízení nevystupoval ani jako vedlejší účastník. Z důvodu podobnosti jmen stěžovatele a žalobce Ústavní soud rovněž vyloučil, že jde o zjevnou nesprávnost či chybu v psaní; stěžovatel, narozený v roce 1964, podal ústavní stížnost svým jménem a svoje identifikační údaje uvádí i v plné moci přiložené k ústavní stížnosti. Stejně tak žalobce, narozený v roce 1992, byť v řízení před krajským soudem zastoupen týmž právním zástupcem, žalobu podal svým jménem a uvádí v ní své identifikační údaje. Z obsahu procesních úkonů, jakož i údajů z Centrální evidence obyvatel, se podává, že stěžovatel a žalobce jsou rozdílné fyzické osoby.
8. Přestože stěžovatel polemizuje s obsahem v záhlaví uvedeného rozhodnutí a s jeho tvrzenou nesprávností spojuje porušení ústavně chráněných hodnot uvedených sub 1, napadený výrok (ani jiný jeho výrok) se nedotýká práv ani povinností stěžovatele, nýbrž žalobce, který byl účastníkem předcházejícího řízení. Stěžovatel přitom ústavní stížnost výslovně podává svým jménem. Netvrdí však, jak konkrétně se projevily účinky v záhlaví uvedeného rozhodnutí v jeho právní sféře.
9. Ústavní soud v minulosti ojediněle připustil, aby se proti soudním rozhodnutím bránily i osoby, které účastníkem řízení nebyly. Dané rozhodnutí pak může být považováno za jiný zásah orgánu veřejné moci [viz např. nález ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. I. ÚS 768/06 (N 224/43 SbNU 505)]. Jde však toliko o výjimku z pravidla uvedeného sub 6. V tomto smyslu Ústavní soud v nyní posuzované věci žádné výjimečné okolnosti neshledal a ani stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětluje, jak mohlo být zasaženo do jeho základních práv, nebyl-li účastníkem předcházejícího řízení. Rozhodné zůstává, že případné zrušení napadeného usnesení se v jeho právní sféře nemůže projevit (srov. usnesení ze dne 4. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1966/21).
10. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Pavel Šámal, v. r.
soudce zpravodaj