ECLI:CZ:US:2022:1.US.1214.22.1
sp. zn. I. ÚS 1214/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GOODWILL PARTNER, s. r. o., sídlem U dubu 691/48, Praha 4 - Braník, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2022 č. j. 91 Co 50/2022-158, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti AAA INSOLVENCE OK v. o. s., sídlem K Nemocnici 168/18, Nový Jičín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 2. 12. 2021 č. j. 51 C 212/2020-136 byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice o zaplacení částky 426 404 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalované náklady řízení (výrok II.). Obvodní soud takto rozhodl v řízení, ve kterém se vedlejší účastnice jako insolvenční správce úpadce obchodní spolčenosti Pema Conti s. r. o., v likvidaci, domáhala po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení ve výši 426 404 Kč s příslušenstvím, neboť podle likvidátora měl úpadce v minulosti hradit na účet stěžovatelky platby za vedení účetnictví a za blíže nespecifikované podnikatelské a organizační poradenství, k nimž neexistoval právní titul. Výrok II. rozsudku obvodní soud odůvodnil odkazem na §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a přiznal úspěšné stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud dále uvedl, že přiznané náklady řízení ve výši 74 923,20 Kč proti správci jsou pohledávkou za podstatou podle §168 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v této souvislosti odkázal mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2017 sp. zn. 29 ICdo 7/2016.
3. Proti výroku II. rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením odvolání odmítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud poukázal na §202 odst. 3 o. s. ř., podle kterého odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Dále poukázal na §218 písm. c) o. s. ř., podle kterého odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. Městský soud konstatoval, že obvodní soud v řízení, v němž zamítl jako nedůvodnou žalobu insolvenčního správce úpadce obchodní společnosti Pema Conti s. r. o., v likvidaci, o vydání bezdůvodného obohacení, rozhodl o nákladech řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř., tedy podle zásady úspěchu, kdy stěžovatelce, která měla ve věci plný úspěch, přiznal náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti vedlejší účastnici (tj. insolvenčnímu správci úpadce), která ve věci úspěch neměla. Stěžovatelka výši přiznaných nákladů ani nesporovala. Městský soud poukázal na to, že stěžovatelka ve skutečnosti nenapadá výrok II. rozsudku obvodního soudu, když navrhla, aby městský soud tento výrok "změnil" tak, že náklady řízení ve výši 74 923,20 Kč je stěžovatelce povinna zaplatit insolvenční správkyně, což je právě vedlejší účastnice. Z odvolacího návrhu stěžovatelky je tedy zřejmé, že se fakticky změny napadeného výroku II. rozsudku nedomáhá. Stěžovatelka pouze nesouhlasí s poučením obvodního soudu o možnosti výkonu rozhodnutí, podle kterého jsou přiznané náklady řízení proti insolvenčnímu správci (vedlejší účastnici) pohledávkou za podstatou podle §168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona. Městský soud poukázal na to, že odvolání lze podle §201 o. s. ř., podat proti rozhodnutí, tzn. proti jeho výroku, nikoliv proti jeho odůvodnění. Vzhledem k tomu, že odvolání stěžovatelky jen proti důvodům rozhodnutí, resp. proti poučení o možnosti jeho výkonu, není přípustné, městský soud je postupem podle §218 písm. c) o. s. ř., odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud nesprávně vyhodnotil a dezinterpretoval její odvolání, navrhovaný výrok ve spojení s odůvodněním odvolání je přitom zřejmý, stěžovatelka požadovala změnit rozhodnutí tak, že k úhradě nákladů bude podle §202 odst. 2 insolvenčního zákona zavázán přímo insolvenční správce. Měl-li soud pochybnosti o obsahu stěžovatelčina odvolání, byl povinen vyzvat stěžovatelku k opravě vad podání. Obvodní soud zatížil své rozhodnutí absencí řádného odůvodnění, neboť neodůvodnil, proč v předmětné věci neaplikoval §202 odst. 2 insolvenčního zákona, když toto ustanovení je speciální vůči §142 o. s. ř. Podle stěžovatelky není udržitelný stav, kdy soudy vykládaly pravidlo obsažené §202 odst. 2 insolvenčního zákona jako pravidlo určené pouze pro nedbalostní pochybení správce technického charakteru (nedostavení se k jednání apod.), tedy určitou analogii k separaci nákladů. Takový výklad podle stěžovatelky neodpovídá jazykovému významu normy. Výklad by se tak stal extenzivním v neprospěch úspěšných účastníků, a neodpovídal by ani spravedlivému uspořádání vztahů z úspěšného sporu, neboť v naprosté většině případů úspěšný účastník své náklady (na úpadci) nikdy nevymůže ani zčásti. Tím dochází ve většině případů ke stavu, kdy insolvenční správci jsou vyňati z působnosti jednoho ze základních významů nákladového rozhodnutí, a to preventivního. Stěžovatelka uvádí, že povinnost hradit náklady řízení nemá jen satisfakční funkci, nýbrž i funkci preventivní. Stěžovatelka je toho názoru, že pod §202 odst. 2 insolvenčního zákona by měla být zahrnuta i taková pochybení insolvenčních správců, která nejsou jen technického charakteru. Stěžovatelka uzavírá, že soudy svým postupem, kdy vyloučily aplikaci §202 odst. 2 insolvenčního zákona, aniž by uvedly důvody pro jeho neaplikování, tedy řádně neodůvodnily nákladový výrok, a kdy městský soud dále dezinterpretoval odvolání, což vedlo k odmítnutí odvolání, porušily výše uvedená ústavně zaručená práva stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Takovéto pochybení Ústavní soud v předmětné věci nezjistil. V souladu s §202 odst. 3 o. s. ř., není odvolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné. Odvoláním lze napadnout pouze výrok rozhodnutí, přičemž odvolání nelze podat proti rozhodnutí, kterým bylo odvolateli zcela vyhověno. Protože jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky (má vliv na práva a povinnosti účastníků), které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností, a protože prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí soud jen sděluje své skutkové a právní závěry, které jsou vyjádřeny ve výroku, není odvolání přípustné též, směřuje-li jen proti důvodům rozhodnutí. Ústavní soud proto v postupu městského soudu, který odvolání stěžovatelky, které směřovalo jen proti důvodům rozhodnutí, jako nepřípustné odmítl, žádný ústavněprávní exces nezjistil.
9. Pro úplnost Ústavní soud dále k námitce stěžovatelky, aby k úhradě nákladů řízení byl zavázán přímo insolvenční správce, poukazuje na to, že otázkou, zda pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení pravomocně přiznaná oprávněné osobě až po rozhodnutí o úpadku dlužníka náleží (může náležet) mezi pohledávky za majetkovou podstatou ve smyslu §168 odst. 2 insolvenčního zákona, se Nejvyšší soud již zabýval ve věci, v níž pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení vzešla ze sporu zahájeného za účelem vymáhání pohledávky insolvenčního dlužníka insolvenčním správcem z jeho majetkové podstaty proti osobě (domnělému dlužníku insolvenčního dlužníka), které byla náhrada nákladů řízení posléze přiznána. V usnesení ze dne 21. 12. 2017 sen. zn. 29 ICdo 7/2016 Nejvyšší soud uzavřel, že vzešla-li (mimo jiné) pohledávka proti insolvenčnímu správci z titulu náhrady nákladů řízení, ze sporů, kterých se účastní místo dlužníka insolvenční správce, tedy ze sporů, v nichž insolvenční správce "vymáhá" pohledávky dlužníka za třetími osobami, jde o pohledávku za majetkovou podstatou. Taková pohledávka není pohledávkou, která by byla vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021 sp. zn. 29 ICdo 34/2020).
10. V rozsudku sp. zn. 29 ICdo 34/2020 Nejvyšší soud uvedl, že insolvenční správce vystupuje v insolvenčním řízení jako zvláštní procesní subjekt [§9 písm. d) insolvenčního zákona], který je v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, jehož úpadek byl řešen konkursem [§4 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona], ve vztahu k majetkové podstatě dlužníka osobou s dispozičními oprávněními (§229 odst. 3 písm. c), §246 odst. 1 insolvenčního zákona). Zjednodušeně řečeno je správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016 sen. zn. 29 ICdo 49/2014). Tam, kde na insolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (jako je tomu při řešení úpadku dlužníka konkursem), jedná insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka (§40 odst. 1 insolvenčního zákona), přičemž k takovým jednáním patří i jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka (§40 odst. 2 insolvenčního zákona) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2018 sp. zn. 29 Cdo 2772/2016].
11. Výše uvedené závěry Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně akceptovatelné a aplikovatelné na nyní posuzovanou věc.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba na řešení té které právní otázky nahlížet. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným. K výkladům právních předpisů a sjednocování judikatury obecných soudů je povolán Nejvyšší soud (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) [srov. usnesení ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 1838/19].
13. Jak z výše uvedeného vyplývá, v předmětné věci jde výlučně o výklad jednotlivých ustanovení insolvenčního zákona, tzn. podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci nepodává. Naopak Ústavnímu soudu předkládá jen svůj výklad relevantních ustanovení insolvenčního zákona, když ovšem obvodní soud ve svém rozhodnutí svoji odlišnou interpretaci (odlišnou od interpretace předkládané stěžovatelkou) náležitě vysvětlil. Ve skutečnosti tak argumentace obsažená v ústavní stížnosti není ničím jiným, než pokračující polemikou stěžovatelky s výkladem podústavního práva provedeného obvodním soudem, což však (bez dalšího) nemůže založit přezkum Ústavním soudem.
14. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
15. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu