ECLI:CZ:US:2022:1.US.122.22.1
sp. zn. I. ÚS 122/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného Mgr. Filipem Červenkou, advokátem, sídlem Mánesova 1374/53, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2021 č. j. 15 To 79/2021-930 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 7 T 21/2017-729, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo rozhodnuto, že se podle §92 odst. 1, §93 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a §334 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, do trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, který byl stěžovateli uložen rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 1. 2019 č. j. 7 T 21/2017-543 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 12. 7. 2019 č. j. 15 To 38/2019-654, započítává dočasná předávací vazba na území České republiky v době od 24. 1. 2017 v 23.45 hodin do 9. 3. 2017 v 8.50 hodin, předávací vazba na území Maďarska v době od 24. 10. 2018 v 23.15 hodin do 2. 11. 2018 v 16.50 hodin a zatčení v době od 2. 11. 2018 v 16.50 hodin do 3. 11. 2018 v 11.15 hodin. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud konstatoval pravomocné meritorní rozhodnutí v trestní věci stěžovatele a stanovení trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Posléze rekapituloval podklady, z nichž při vydání předmětného usnesení vycházel, a podrobněji při odkazu na konkrétní podklady konstatoval doby a způsoby, jakými byl stěžovatel omezen na svobodě, a které proběhly v souvislosti s trestním stíháním, v rámci něhož byl i odsouzen. Po citaci §93 odst. 1 trestního zákoníku konstatoval učinění zápočtu dočasné předávací vazby a odkázal na výrok samotného rozhodnutí.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, ve které namítl, že do trestu odnětí svobody ve výměře osmi let nebyla započítána část trestu, kterou vykonal ve Španělském království, kde mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Podle něj byly v jeho případě splněny předpoklady §93 odst. 1 trestního řádu, neboť jde o stejný druh trestu uložený pro týž skutek v cizině.
4. Vrchní soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Uvedl, že krajský soud se vzhledem k možné nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 2 trestního řádu totožností skutku dopodrobna zabýval již v rozsudku ze dne 21. 1. 2019 č. j. 7 T 21/2017-543. Vrchní soud zdůraznil, že stěžovatel (s dalším spoluobviněným) se dopustil trestněprávně relevantního jednání, které proběhlo v několika dílčích útocích, kdy některé se uskutečnily na území Španělského království, některé na území České republiky. Jednotlivé dílčí útoky byly rozděleny podle místa spáchání do dvou samostatně posuzovaných a samostatně sankcionovaných předmětů trestních řízení. Na tyto dva odlišné předměty řízení nelze hledět jako na jeden a týž skutek a nebylo možné postupovat podle §45 trestního zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a poukazuje na skutečnost, že v dané trestní věci podal dovolání k Nejvyššímu soudu i ústavní stížnost, ve kterých mimo jiné namítal, že nejde o pokračování v trestném činu, ale o trestný čin trvající, z čehož dovozoval porušení zásady ne bis in idem. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 26. 8. 2020 č. j. 11 Tdo 851/2020-848 a ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3427/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že lze oddělit jednotlivé útoky páchané na území České republiky od útoků páchaných na území Španělského království a že jde o útoky pokračujícího trestného činu. Z toho stěžovatel dovozuje, že jeho trestná činnost byla tvořena dílčími útoky na území České republiky a Španělska a že obecné soudy měly zohlednit dobu, kterou strávil ve španělské preventivní vazbě a ve výkonu trestu - celkem 800 dnů. Tvrdí, že tato doba mu měla být v České republice započítána do trestu podle §93 odst. 1 trestního zákoníku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Krajský soud i vrchní soud svá rozhodnutí řádně odůvodnily a dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k závěru, že nebylo ve smyslu §93 odst. 1 trestního zákoníku možno započítat vazbu a trest, které stěžovatel vykonal ve Španělském království. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na základě učiněných skutkových zjištění se stěžovatel dopustil jednání sestávajícího se z několika dílčích útoků, kdy některé dílčí útoky se uskutečnily na území České republiky a některé na území Španělského království, přičemž bylo rozhodováno vzhledem k místu spáchání v rámci obou těchto států, ale vždy jen o útocích, které se na jejich území uskutečnily. Rozhodným bylo zjištění, že pro dílčí útoky spáchané v České republice stěžovatel ve Španělském království souzen nebyl, tedy s ohledem na §11 odst. 3 trestního řádu nic nebránilo tomu, aby ohledně těchto útoků bylo konáno řízení v České republice.
9. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 č. j. 11 Tdo 851/2020-848 vyplývá, že stěžovatel byl odsouzen pravomocným rozsudkem soudu Španělského království pro trestný čin proti veřejnému zdraví velkého významu, trestný čin integrace do zločinecké skupiny a trestný čin manipulace s elektrickým proudem. Ve výroku o vině rozsudku soudu Španělského království je přitom pouze velmi obecně popsána činnost organizované skupiny na území Španělského království, na které se stěžovatel osobně podílel, a to za obecného vymezení některých forem jeho jednání, kterými měl vést proces pěstování drog, a bez bližšího časového vymezení. Předmětný rozsudek pouze konstatuje, že celá organizovaná skupina se zabývala pěstováním a distribucí marihuany, přičemž ve vztahu k osobě stěžovatele deklaruje především jeho vedoucí pozici v organizované skupině, která se trestné činnosti dopouštěla "alespoň v průběhu roku 2015 a počátkem roku 2016". Nejvyšší soud dodal, že rozhodnutí španělského soudu je svým obsahem zjevně zjednodušeno zejména v souvislosti se skutečností, že stěžovatel se ke své trestné činnosti v něm vymezené v plné míře doznal. V řízení vedeném v České republice pak orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání stěžovatele za celkem čtyři dílčí skutky, které byly oddělené konkrétním popisem jednání, kterého se stěžovatel měl dopouštět během přesných časových úseků.
10. Není pochyb o tom, že skutky, pro které bylo vůči stěžovateli na území České republiky zahájeno trestní stíhání, naplňují znaky pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 trestního zákoníku, jak plyne nejen z uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, ale i z usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3427/20. Ze zjištěných okolností však nelze dovodit, jak činí stěžovatel, že by útoky pokračujícího trestného činu zahrnovaly i útoky spáchané stěžovatelem na území Španělského království.
11. Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vysvětlil, že pro specifičnost cizozemského rozhodnutí nebylo možno postupovat podle §45 trestního zákoníku a že místo páchání skutek pomyslně oddělilo na dvě části sestávající se z několika dílčích útoků, kdy o každé části bylo rozhodováno jako o samostatném předmětu trestního řízení (skutku), v každém trestním řízení byla samostatně shledána vina a byly uloženy samostatné tresty. Zápočet podle §93 odst. 1 trestního zákoníku proto možný nebyl.
12. Ústavní soud nemá výhrady k napadeným rozhodnutím, neboť závěry krajského soudu a vrchního soudu považuje za racionální i obhajitelné a nelze je označit za projev libovůle. Ústavní soud neshledal, že by postupem krajského soudu a vrchního soudu došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Jaromír Jirsa
předseda senátu