ECLI:CZ:US:2022:1.US.1263.22.1
sp. zn. I. ÚS 1263/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2022 č. j. 50 To 79/2022-133 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. února 2022 č. j. 6 T 111/2019-108, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 4 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto podle §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, že stěžovatel vykoná původně podmíněný odložený trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, který mu byl uložen za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku trestním příkazem okresního soudu ze dne 23. 8. 2019 č. j. 6 T 111/2019-34, a podle §56 odst. 2 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud uvedl, že stěžovatel se ve zkušební době dopustil dne 21. 1. 2020 přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem okresního soudu ze dne 6. 2. 2020 č. j. 3 T 10/2020-36 k peněžitému trestu a trestu zákazu činnosti. V důsledku toho bylo usnesením okresního soudu ze dne 5. 1. 2021 č. j. 6 T 111/2019-73 rozhodnuto o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti za současného prodloužení zkušební doby o jeden rok. Dne 14. 5. 2021 stěžovatel spáchal přestupek proti majetku podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016, o některých přestupcích, když odcizil z vozidla registrační značku. Okresní soud shledal, že stěžovatel opětovně porušil podmínky podmíněného odsouzení, když i nadále nežil řádným životem, přestože mu již dříve byla pro porušení podmínky vedení řádného života prodloužena zkušební doba o jeden rok. Proto rozhodl, že stěžovatel uložený trest odnětí svobody vykoná.
3. Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení okresního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §83 odst. 1 trestního zákoníku ponechal v platnosti podmíněné odsouzení stěžovatele, jemuž byl trestním příkazem okresního soudu ze dne 23. 8. 2019 č. j. 6 T 111/2019-34 uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a usnesením téhož soudu ze dne 5. 1. 2021 č. j. 6 T 111/2019-73 byla prodloužena zkušební doba o jeden rok. Podle §83 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku byl nad stěžovatelem stanoven dohled a podle §83 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku byla prodloužena zkušební doba podmíněného odsouzení o jeden rok.
4. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení předně vyslovil souhlas s názorem okresního soudu, že mu v příslušném řízení nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí vydané v přestupkovém řízení a je jím vázán. Okresní soud podle něj postupoval správně, když na základě provedeného dokazování uzavřel, že stěžovatel se v průběhu zkušební doby dopustil přestupku proti majetku. Současně však vyhodnotil postup okresního soudu jako nepřiměřeně přísný s tím, že si je vědom, že stěžovateli byla již jednou poskytnuta šance v podobě ponechání podmíněného odsouzení v platnosti za současného prodloužení zkušební doby o jeden rok a že se daného přestupku dopustil po vydání rozhodnutí o prodloužení zkušební doby. Zároveň však s odkazem na §83 odst. 1 trestního zákoníku konstatoval, že ne každé porušení povinnosti žít řádným životem musí nutně vést k rozhodnutí o tom, že odsouzený původně podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná. Zdůraznil, že stěžovateli byla za přestupek proti majetku uložena pokuta ve výši 1 000 Kč, z čehož dovodil, že šlo o přestupek méně závažný, a že okresní soud z tohoto pohledu na příslušnou věc nenahlížel, ačkoliv se měl pečlivěji zabývat charakterem stěžovatelem spáchaného přestupku. Krajskému soudu se s přihlédnutím k účelu trestu jevilo jako vhodnější ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, prodloužení zkušební doby a stanovení dohledu nad stěžovatelem. Důrazně však stěžovatele poučil, že dopustil-li by se dalšího závadného jednání ve zkušební době, s ohledem na mimořádnost uplatněného postupu by se reálně vystavil hrozbě, že původně podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně (shodně jako ve stížnosti proti usnesení okresního soudu) namítá, že jeho jednáním (tj. sejmutím registrační značky z vozidla) nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty daného přestupku proti majetku. Obsáhle rozebírá okolnosti, za kterých se přestupku dopustil, a jak bylo postupováno při uložení blokové pokuty ve výši 1 000 Kč. Rovněž poukazuje na to, že v průběhu blokového řízení byl zkrácen na svých právech tím, že mu nebyl zajištěn tlumočník. Tvrdí, že v souvislosti s přestupkem vůbec nevěděl, kdo je pachatelem přestupku, natož že jím je on sám. Nesouhlasí s názorem vysloveným v napadených rozhodnutích, že soud není v přestupkovém řízení orgánem, který by měl pravomoc přezkoumávat správní rozhodnutí, a dodává, a že takovým postupem došlo k zásahu do jeho ústavních práv. Rozhodující soudy měly podle jeho přesvědčení přezkoumat předmětné správní rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní soud po přezkoumání věci v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Stěžovatel v průběhu řízení po obecných soudech fakticky požadoval, aby zkoumaly, zda se dopustil shora zmíněného přestupku proti majetku či nikoli. Totožné námitky zopakoval i v ústavní stížnosti. Již okresní soud i krajský soud v odůvodnění napadených rozhodnutí stěžovatele správně upozornily na to, že k takovému postupu není žádný trestní soud oprávněn a že stěžovatel měl k tomu možnost využít instrumentů správního práva, které slouží k přezkumu rozhodnutí o přestupku, což se týká i jeho námitek, že mu nebyl zajištěn tlumočník. Okolnost, že takového postupu stěžovatel nevyužil, neopravňuje trestní soud k tomu, aby ve vykonávacím řízení při rozhodování o podmíněném odsouzení zasahoval do pravomoci správního orgánu, případně správních soudů, a přezkoumával řízení o přestupku a rozhodnutí v něm vydané. Došlo by tím k nepřípustné ingerenci do již pravomocně skončeného řízení o přestupku.
9. Z pohledu zmíněných úvah okresního soudu a krajského soudu nemá Ústavní soud výhrady k napadeným rozhodnutím, neboť závěry obecných soudů pokládá za racionální a obhajitelné. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu