ECLI:CZ:US:2022:1.US.1273.22.1
sp. zn. I. ÚS 1273/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Václava Pevného, zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2022 č. j. 84 Co 29/2022-123 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 11. 2021 č. j. 31 EXE 8549/2020-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Litoměřicích na návrh stěžovatele (povinného) a se souhlasem oprávněného zastavil exekuci vedenou proti stěžovateli. O nákladech řízení rozhodl podle §89 věty první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Exekutorem byly vymáhány dvě povinnosti, a to zdržení se zásahu do vlastnického práva oprávněného padáním jehličí na stavbu oprávněného a prorůstáním kořenů do stavby oprávněného. Podle soudu došlo k zamezení spadu jehličí ještě před doručením vyrozumění o zahájení exekuce povinnému, druhou povinnost splnil stěžovatel až pod tíhou probíhající exekuce. Soud proto dovodil, že oprávněný by neměl mít právo na plnou náhradu nákladů řízení, ale pouze na jejich polovinu. Stejně tak rozhodl i ve vztahu k nákladům exekuce, kdy každý z účastníků měl hradit jejich polovinu. Odvolací soud oproti tomu došel k závěru, že zastavení exekuce zavinil výlučně stěžovatel, neboť splnil obě exekučním titulem uložené povinnosti až po zahájení exekučního řízení, resp. povinný neprokázal, že by tak učinil dříve. Rozhodnutí soudu prvního stupně co do výroků o nákladech řízení proto změnil tak, že povinnému uložil povinnost nahradit oprávněnému náklady exekučního řízení a také nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce.
Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí obou soudů co do výroků o nákladech řízení. Namítá, že nalézací soudy nevzaly bez legitimního důvodu na vědomí existující důkazy. Stěžovatel argumentuje, že okresní soud měl nařídit jednání k prokázání rozdílných tvrzení účastníků. Odvolací soud podle stěžovatele rozhodl pouze na základě nepodložených vyjádření oprávněného. Stěžovatel uvádí, že nikdy neexistovaly kořeny, které by zasahovaly do stavby oprávněného. Dále pak uvádí, že obecné soudy neprovedly navrhované důkazy (např. výslech svědka) a vydaly napadená rozhodnutí, aniž by byl ve věci proveden revizní posudek.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele se závěry soudů vyvozenými z provedeného dokazování. Z napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že ve věci nařídil místní šetření a po následném souhlasu oprávněného řízení zastavil. Stěžovatel v ústavní stížnosti na mnoha místech směšuje rozhodnutí nalézacích soudů a rozhodnutí exekučního soudu prvního stupně a soudu odvolacího (exekuční soudy také označuje nesprávně jako soudy nalézací). Pokud stěžovatel namítá, že k prorůstání kořenů nikdy nedošlo, je nutné upozornit na skutečnost, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet. K zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. může dojít jen v případech zjevné nespravedlnosti přisouzeného plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1204/2021). Ústavnímu soudu není z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí zřejmé, co měl prokazovat stěžovatelem údajně navrhovaný svědek ani jaký revizní posudek nebyl soudy proveden.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Soud prvního stupně zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který odvolací soud přehodnotil způsobem výše uvedeným. Svá rozhodnutí soudy patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu