ECLI:CZ:US:2022:1.US.1297.22.1
sp. zn. I. ÚS 1297/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Petrou Zaoralovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 2022 č. j. 10 To 77/2022-377 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. února 2022 č. j. 2 T 47/2018-356, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatel podle §330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a podle §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, vykoná trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 5. 2018 č. j. 2 T 47/2018-73 a jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, přičemž tento rozsudek nabyl právní moci dne 11. 10. 2018 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 10. 2018 č. j. 10 To 189/2018-98. Podle §83 odst. 5 trestního zákoníku za použití §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovatel pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud konstatoval, že stěžovatel byl uvedeným rozsudkem ze dne 25. 5. 2018 č. j. 2 T 47/2018-73 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen vedle shora uvedeného trestu ještě peněžitý trest a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel ve výměře dvaceti čtyř měsíců. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 11. 10. 2018, čímž začala stěžovateli běžet stanovená zkušební doba, která uplynula ke dni 11. 4. 2021. Dne 26. 5. 2019 se stěžovatel dopustil dalšího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 7. 2020 č. j. 1 T 151/2019-194 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 4. 2. 2021 č. j. 10 To 321/2020-283 k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Dne 7. 6. 2020 stěžovatel znovu spáchal totožný přečin, za který mu byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2021 č. j. 5 T 59/2020-194 uložen souhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, peněžitý trest, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 7. 2020 sp. zn. 1 T 151/2019 ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 4. 2. 2021 sp. zn. 10 To 321/2020, a dále ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 2. 11. 2021.
4. Na základě uvedených skutečností okresní soud shledal, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život, když byl opakovaně odsouzen pro trestnou činnost proti pořádku ve věcech veřejných. Zabýval se i možností využití výjimečného ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, avšak dospěl k závěru, že v dané věci nejsou dány důvody, pro které by výjimečně ponechal podmíněné odsouzení v platnosti. Zdůraznil, že i když stěžovatel již v minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody byl, přesto se znovu trestné činnosti ve zkušební době podmíněného odsouzení dopustil, a to dokonce opakovaně. Okresní soud nepřisvědčil stěžovateli v tom jeho mínění, že společenskou škodlivost jeho jednání snižuje fakt, že vozidlo řídil za účelem cest do zaměstnání, a stejně tak na jeho rozhodování neměla vliv tvrzená duševní porucha stěžovatele, když jeho trestní odpovědnost zůstala plně zachována. Podle okresního soudu tak v posuzované věci nebyly dány žádné výjimečné okolnosti pro ponechání podmíněného odsouzení v platnosti.
5. Stížnost stěžovatele krajský soud napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Ztotožnil se s odůvodněním rozhodnutí okresního soudu a dodal, že stěžovatel svým chováním prokázal, že pouhá pohrůžka trestem ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 47/2018 se minula svým výchovným účinkem. Přiklonil se i k názoru okresního soudu, že v dané věci nejsou založeny žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily pro aplikaci dobrodiní ponechání podmíněného odsouzení v platnosti. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 1202/17 (pozn. N 151/86 SbNU 527; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) označil za nepřiléhavý, neboť ve zmíněné věci došlo ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu vůči rozhodnutí obecných soudů o nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody za situace, kdy tamní stěžovatel se ve zkušební době podmíněného odsouzení nedopustil žádného trestného činu či přestupku a důvodem postupu obecných soudů byly jen jeho podle Ústavního soudu drobné poklesky v chování a plnění povinností ve zkušební době. Stěžovateli nepřisvědčil ani ohledně námitek týkajících se neúplnosti provedeného dokazování s tím, že dokazování považoval za úplné, k čemuž odkázal na obsah protokolu o veřejném zasedání okresního soudu ze dne 28. 2. 2022. Ve shodě s okresním soudem proto krajský soud uzavřel, že je nutné, aby stěžovatel původně podmíněně uložený trest odnětí svobody v délce pěti měsíců vykonal.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1202/17 a tvrdí, že v řízení navrhoval výslech šesti svědků a že obecné soudy neprovedení těchto důkazů žádným způsobem neodůvodnily. K tomu okazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů a odůvodnění soudních rozhodnutí. Zdůrazňuje, že se ve všech oblastech života projevuje jako řádný občan a že jedinou výjimkou je porušení uloženého zákazu činnosti, ke kterému však došlo v důsledku jeho emočně nestabilní poruchy osobnosti, kdy jeho motivem byl včasný nástup do zaměstnání, což soudy při úvaze o trestu nijak nezohlednily a dostatečně se nezabývaly ani skutečnostmi dokládajícími jeho řádný život, které uvedl ve svém vyjádření ze dne 20. 2. 2022. V tom odkazoval i na čestné prohlášení V. Š., matky samoživitelky dvou malých dcer, ze kterého plyne, že jí i jejím dcerám pomáhá a podporuje je a že ztráta jeho podpory by pro ně měla citelný negativní dopad. S ohledem na nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dětí došlo proto podle stěžovatele napadenými rozhodnutími rovněž k porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí i postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
10. Námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. K tomu Ústavní soud poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba uplatnit i ohledně rozhodování o dalším výkonu trestu, a to včetně rozhodování o výkonu původně podmíněného trestu odnětí svobody, přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19).
11. Z napadeného rozhodnutí okresního soudu zřetelně vyplývají racionální a logické důvody, na jejichž základě dospěl k přesvědčení, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život, neboť se v průběhu zkušební doby opakovaně dopustil další trestné činnosti (sub body 3 a 4). Nepřisvědčil stěžovateli, že společenskou škodlivost jeho jednání snižuje fakt, že vozidlo řídil za účelem cest do zaměstnání, a stejně tak na rozhodování soudu neměla vliv tvrzená duševní porucha stěžovatele, když jeho trestní odpovědnost zůstala plně zachována. Rovněž krajský soud se ke stížnosti stěžovatele věcí zabýval velmi pečlivě a rozhodnutí okresního soudu v důvodech pro přeměnu trestu vyhodnotil jako správné. Náležitě se přitom vypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se neúplnosti provedeného dokazování i s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1202/17, který posoudil jako nepřípadný (sub bod 5). Ústavní soud na základě uvedených skutečností nemá pochybnosti o tom, že v posuzovaném případě byly splněny zákonné podmínky pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Na tomto závěru by nemohlo nic změnit ani provádění výslechů stěžovatelem navrhovaných svědků, neboť závěry obecných soudů jsou založeny na páchání stejných přečinů podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve zkušební době podmíněného odsouzení, za které byl pravomocně odsouzen, tedy na speciální recidivě, a nikoli na tom, že by jinak nevedl řádný život, což dokládal i čestným prohlášením V. Š. o pomoci jejím dětem.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu