ECLI:CZ:US:2022:1.US.1321.22.1
sp. zn. I. ÚS 1321/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Oplta, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. března 2022 č. j. 1 As 9/2021-41, za účasti Nejvyššího správního soudu, jak účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Městský úřad Roudnice nad Labem (dále jen "městský úřad") rozhodnutím ze dne 28. 3. 2017 č. j. 609/42926/2016/OD/LT uznal stěžovatele vinným přestupky z nedbalosti podle §125c odst. 1 písm. h) a k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o silničním provozu"), kterých se dopustil porušením §4 písm. a) a §5 odst. 1 písm. b) téhož zákona tím (stručně vyjádřeno), že jako řidič nákladní soupravy složené z tahače a návěsu narazil na 27. kilometru dálnice D8 ve směru jízdy na Prahu pravou přední částí vozidla do levé zadní části vozidla, které bylo odstaveno v odstavném pruhu dálnice a řádně označeno výstražným trojúhelníkem. V důsledku nárazu došlo ke zranění řidiče odstaveného vozidla L. M. (dále jen "poškozený"), který měnil pravou zadní pneumatiku tohoto vozidla. Za uvedený přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Současně mu byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku.
3. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí městského úřadu Krajský úřad Ústeckého kraje (dál jen "krajský úřad") zamítl rozhodnutím ze dne 2. 2. 2018 č. j. 376/DS/2017, JID: 24521/2018/KUUK/Kubr.
4. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí krajského úřadu zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 6. 1. 2021 č. j. 42 A 6/2018-51.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl a současně rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a že krajskému úřadu coby žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. K argumentaci stěžovatele, že poškozený v době dopravní nehody neměl na sobě oděvní doplňky s označením z retroreflexního materiálu, čímž měl porušit povinnost vyplývající z §5 odst. 1 písm. l) zákona o silničním provozu a spoluzavinit danou dopravní nehodu, se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu, že jde o pouhou spekulaci stěžovatele, která nemá oporu ve skutkových zjištěních. Zdůraznil, že při vyšetřování každé dopravní nehody je třeba zkoumat, jakých porušení právních předpisů se jednotliví účastníci nehody dopustili, a jaký vliv měla jednotlivá porušení na její vznik s tím, že ne každé porušení právního předpisu automaticky znamená spoluzavinění dopravní nehody. Mimo jiné poukázal na to, že poškozený se nacházel vkleče za odstaveným vozidlem a byl jím tak krytý. Ani možná vyšší pravděpodobnost, že by si stěžovatel všiml odstaveného vozidla, kdyby na sobě poškozený měl oděvní doplňky s označením z retroreflexního materiálu, nebyla podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečná pro učinění závěru, že poškozený dopravní nehodu spoluzavinil. Za neméně podstatný označil i fakt, že k dopravní nehodě došlo střetem mezi vozidly, nikoli střetem mezi vozidlem a poškozeným, přičemž účelem nošení oděvních doplňků s označením z retroreflexního materiálu je primárně upozornit na pohyb osoby na pozemní komunikaci, nikoli na odstavené vozidlo. K nehodě by podle něj došlo i přes případné dodržení všech povinností poškozeného.
6. K námitce stěžovatele týkající se zjištění povahy zranění poškozeného a jeho posouzení jako ublížení na zdraví Nejvyšší správní soud uvedl, že závěry o povaze zranění poškozeného jsou opřeny především o vypracovaný znalecký posudek, ze kterého vyplynulo, že poškozený v důsledku dopravní nehody utrpěl mimo jiné otřes mozku, který je pro svou vlastní povahu ze soudně lékařského hlediska hodnocen jako poranění charakteru ublížení na zdraví. Poškozený byl v důsledku otřesu mozku prokazatelně omezen v běžném způsobu života 4 dny z důvodu hospitalizace a následně další týden, během kterého na základě doporučení lékařů dodržoval klidový režim. Celková doba léčení nadto podle lékařských zpráv trvala až do 26. 7. 2016. Ani případné rozpory ve vyjádření poškozeného v průběhu času neodporovaly podle Nejvyššího správního soudu zjištěním uvedeným ve znaleckém posudku do té míry, aby bylo možné dospět k závěru, že byl poškozený omezen na běžném způsobu života po dobu kratší než 7 dnů. Dodal, že stěžovatelem předložené informace z facebookového profilu poškozeného nebyly pro posouzení povahy zranění poškozeného jakožto ublížení na zdraví relevantní, neboť koncert, který poškozený jako hudebník absolvoval, se konal více než dva týdny po dopravní nehodě, tedy až v době, kdy již nebyl omezen na běžném způsobu života. Závěrem Nejvyšší správní soud podotkl, že stěžovatel mohl svým jednáním způsobit mnohem závažnější následky a je dílem náhody či štěstí, že zranění poškozeného byla charakteru "pouhého" ublížení na zdraví.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že nikdy nezpochybňoval svůj podíl viny na dané dopravní nehodě, ale že s ohledem na všechny okolnosti případu je třeba přisoudit část zavinění také poškozenému, který při výměně pneumatiky v odstavném pruhu dálnice nezapojil výstražná světla svého automobilu, ani si neoblékl vestu s prvky z retroreflexního materiálu. Je přesvědčen, že uvedené nebezpečné jednání poškozeného bylo tím, co nemalou měrou zvýšilo riziko dopravní nehody, ke které následně došlo. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem považuje za chybné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako činí správní soudy, v posuzovaném případě konkrétně krajský soud a zejména Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti. Stěžovatel se svými námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti fakticky snaží dosáhnout v řízení před Ústavním soudem potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení při rozhodování věci, jak správními orgány, tak i správními soudy při rozhodování posuzované věci, tedy na úrovni podústavních předpisů, čímž staví Ústavní soud do pozice další instance v systému správního soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
11. Navíc Ústavní soud po posouzení věci shledal, že jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud se s námitkami uvedenými stěžovatelem znovu v ústavní stížnosti řádně a opakovaně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc náležitě zhodnotily a v souladu se zákonem po právní stránce posoudily. Jak bylo výše rekapitulováno, Nejvyšší správní soud se důsledně zabýval jak otázkou, zda a jak by danou dopravní nehodu mohla případně ovlivnit skutečnost, měl-li by poškozený v době nehody na sobě vestu s prvky z retroreflexního materiálu, tak i povahou zranění poškozeného a jeho posouzením jako ublížení na zdraví (sub body 5 a 6). Ústavní soud se s právními závěry Nejvyššího správního soudu ztotožnil.
12. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že podle učiněných skutkových zjištění k dané dopravní nehodě došlo na přehledném úseku dálnice, za denního světla a relativně dobrých povětrnostních podmínek. Za těchto okolností stěžovatel vjel do odstavného pruhu mimo jízdní pruhy dálnice a narazil svým vozidlem do odstaveného vozidla poškozeného. Místo nouzového stání bylo přitom řádně označeno výstražným trojúhelníkem a poškozený se nacházel vkleče za odstaveným vozidlem a byl jím tak krytý. K dopravní nehodě tedy došlo střetem mezi vozidly, nikoli střetem mezi vozidlem a poškozeným. V průběhu řízení bylo také přesvědčivě vyvráceno tvrzení stěžovatele, že mohl být oslněn nízko stojícím sluncem, a proto přehlédl jak výstražný trojúhelník, tak odstavené vozidlo. Jak uvedl již Nejvyšší správní soud, ani taková skutečnost by však stěžovatele neomlouvala. Ve světle zmíněných okolností nelze namítat nic proti závěru správních soudů, že i kdyby poškozený skutečně neměl na sobě oděvní doplňky z retroreflexního materiálu, s ohledem na všechna skutková zjištění by nebylo možno porušení této zákonné povinnosti považovat za natolik významné pro vznik dopravní nehody, aby zakládalo spoluzavinění poškozeného.
13. Namítá-li stěžovatel, že poškozený při výměně pneumatiky v odstavném pruhu dálnice nezapojil výstražná světla svého automobilu, k tomu je nutno konstatovat, že podle §26 odst. 3, věta čtvrtá, zákona o silničním provozu je-li motorové vozidlo vybaveno výstražným světelným zařízením, musí ho řidič užít nejméně po dobu, než výstražný trojúhelník umístí na vozovce. Z uvedeného zákonného ustanovení plyne, že od okamžiku umístění výstražného trojúhelníku na vozovce není povinností řidiče užití výstražného světelného zařízení.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu