ECLI:CZ:US:2022:1.US.1335.22.1
sp. zn. I. ÚS 1335/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky BLAŽEK PRAHA, a.s., sídlem U Továren 261/27, Praha 15 - Hostivař, zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti výroku I. v části potvrzující zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé a výroku II. v části zamítající dovolání stěžovatelky rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2022, č. j. 30 Cdo 3274/2021-370, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2021 č. j. 72 Co 7/2021-293, a výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. září 2020 č. j. 21 C 22/2018-248, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je stanovení výše náhrady škody a majetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Stěžovatelka namítá, že přiznané zadostiučinění nelze považovat za přiměřené dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, dne 29. 11. 2016 vydal policejní orgán usnesení, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro zvlášť závažný zločin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podala stěžovatelka stížnost, jíž bylo rozhodnutím Městského státního zastupitelství v Praze vydaným dne 28. 4. 2017 vyhověno a dané usnesení bylo zrušeno. Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 3. 5. 2017, následně byla věc odložena.
3. Z důvodu nezákonného trestního stíhání stěžovatelka požadovala v řízení před vedlejší účastnicí náhradu škody a nemajetkové újmy. Vedlejší účastnice svým stanoviskem ze dne 21. 9. 2018 uznala částečně důvodným stěžovatelčin nárok na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení v trestním řízení ve výši 25 168 Kč za osm úkonů právní služby. Současně konstatovala nezákonnost trestního stíhání stěžovatelky a poskytla jí omluvu. Stěžovatelka souběžně podala žalobu o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále také "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 9. 2020 mj. uložil vedlejší účastnici řízení, aby stěžovatelce zaplatila částku 50 000 Kč a 5 566 Kč s příslušenstvím (výrok II.) jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a navýšení náhrady nákladů na právní zastoupení v trestním řízení. Napadeným výrokem III. obvodní soud zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit stěžovatelce částku 5 871 224 Kč s příslušenstvím. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka i vedlejší účastnice odvolání.
5. Městský soud v Praze (dále také "městský soud") napadeným výrokem I. změnil výrok III. obvodního soudu tak, že vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit žalobkyni 3 146 Kč s příslušenstvím. Jinak tento výrok a vyhovující výrok o věci samé potvrdil. Městský soud souhlasil, že v projednávané věci byly splněny zákonné požadavky odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu a stanovenou výši peněžitého zadostiučinění v částce 50 000 Kč shledal odpovídající okolnostem daného případu, povaze trestní věci, délce trestního stíhání a intenzitě zásahů do práv a sféry stěžovatelky. Nadto odpovídá výši zadostiučinění v obdobných případech a neodporuje obecně sdílené představě spravedlnosti. Odvolací námitky ani jedné ze stran nepovažoval městský soud za opodstatněné. Za správné považoval i závěry ve vztahu k nároku na náhradu škody, pouze plnění navýšil o částku odpovídající dalšímu samostatnému úkonu právní služby. Stěžovatelka následně napadla dovoláním výrok I. rozsudku městského soudu, pokud jím byl ohledně částky 5 084 794 Kč s příslušenstvím potvrzen rozsudek obvodního soudu.
6. Nejvyšší soud změnil rozsudek městského soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé (výrok III.) ohledně částky 5 081 648 Kč tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce další částku 1 754,50 Kč s příslušenstvím, jinak tento výrok potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku (výrok III.), zamítl a ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Dospěl k závěru, že nahlížení do spisu mělo být považováno za samostatný a honorovatelný úkon právní služby, jehož vykonání mělo být promítnuto do výše kompenzace škody. Na druhou stranu považoval Nejvyšší soud úvahy o výši zadostiučinění za logické a srozumitelné. Přiznaná satisfakce není zjevně excesivní s ohledem na to, že nebyl prokázán závažný zásah do podnikatelské reputace stěžovatelky, že trestní řízení trvalo pět měsíců a nedosáhlo fáze podání obžaloby, stěžovatelka se bez omezení účastnila výběrových řízení, trestní stíhání se netýkalo jejích statutárních orgánů a negativní zpravodajství o činnosti stěžovatelky se v médiích objevovalo už před zahájením trestního stíhání.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména namítá, že obvodní soud aplikoval na výpočet zadostiučinění za nemajetkovou újmu nedostatečná kritéria a na jejich základě dospěl ke zcela nepřiměřené částce. Byť krajský soud a Nejvyšší soud tato kritéria korigovaly, nijak je nepromítly do výše odškodnění určené obvodním soudem a s danou částkou se ztotožnily. Stěžovatelka se dále domnívá, že ani Nejvyšším soudem akceptovaná kritéria nejsou dostatečná, měla by být rovněž brána v potaz mj. velikost právnické osoby, její obrat, počet zaměstnanců, historie působení právnické osoby (léty budovaná reputace), faktory měnící se doby, sociální vývoj, vývoj ekonomiky, cena peněz, jak celkovou situaci vnímají spotřebitelé, zaměstnanci, akcionáři, obchodní partneři atd. Stěžovatelka uzavírá, že kdyby obecné soudy pečlivě zvážily veškeré významné okolnosti pro posouzení věci, musely by dospět k závěru o řádově vyšší částce přiznaného zadostiučinění.
8. Před vlastním přezkoumáním obsahu ústavní stížnosti se musí Ústavní soud nejdříve vypořádat s otázkou, nakolik jsou splněny formální předpoklady pro její podání. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále také "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud ve věci stěžovatelky nezjistil.
10. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se stanovením výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu utrpěnou v důsledku pět měsíců trvajícího trestního stíhání ukončeného odložením věci. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem je na ústavní úrovni upraveno explicitně v čl. 36 odst. 3 Listiny s tím, že podrobnosti stanoví výše zmíněný zákon o odpovědnosti státu za škodu. Výklad tohoto podústavního předpisu přináší primárně Nejvyšší soud jako vrcholný soud obecné soustavy, do které Ústavní soud nepatří. Nevybočí-li Nejvyšší soud ve svém výkladu z ústavněprávního rámce spravedlivého procesu a základních práv jednotlivců, není důvod, aby Ústavní soud zasahoval.
11. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy se omezily na kritéria stanovená pro určení výše satisfakce u fyzických osob. Nejvyšší soud přiléhavě vyložil svou judikaturu ke stěžovatelkou nastoleným otázkám, detailně analyzoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a odkázal na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, vyzvedl přitom specifika trestního stíhání právnických osob. Lze naopak stěžovatelce přisvědčit, že odůvodnění obvodního soudu bylo v tomto ohledu stručnější, ale Nejvyšší soud argumentaci k výši satisfakce významně prohloubil. Jím rozšířená kritéria však automaticky neznamenají, že by mělo dojít k navýšení zadostiučinění. Nevyznívají totiž nutně ve prospěch jeho zvýšení (stěžovatelka se i během trestního stíhání účastnila výběrových řízení, stíhání se netýkalo jejích statutárních orgánů). Stejně tak nelze v posuzovaném případě přistoupit při kalkulaci zadostiučinění na stěžovatelkou navrhované zohledňování mnoha dalších faktorů, jako je sociální vývoj, vývoj ekonomiky, cena peněz. Takové hodnocení by se ve výsledku stalo bezbřehým a v případě pět měsíců trvajícího trestního řízení by navíc mělo velmi omezenou vypovídací hodnotu.
12. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelce se dostalo satisfakce konstatováním nezákonnosti trestního stíhání ze strany vedlejší účastnice a finanční náhradou nemajetkové újmy. Obecné soudy vyšly ze specifik trestního řízení proti právnickým osobám, dospěly k závěru, že trestní řízení trvající pět měsíců nevedlo k závažnému zásahu do její reputace, přičemž vyšly z dostupné judikatury vnitrostátních soudů i Evropského soudu pro lidská práva. S ohledem na uvedené neshledal Ústavní soud v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše vymezených hledisek chápáno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést k jejich kasaci.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítaná porušení základních práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu